Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Vorel je párty, kámo, párty!

Vorel je párty, kámo, párty!

Vorel je párty, kámo, párty!
FESTIVALY: Kino na hranici – LUCIE KLEVAROVÁ, JAN JENDŘEJEK –

Čtvrteční den jsme zahájili česko-slovenským koprodukčním snímkem Kandidát ze zákulisí politické kampaně kandidáta na prezidenta. Úspěšný a sebevědomý majitel reklamní agentury Adam Lambert (Marek Majeský) dostane zakázku realizovat prezidentskou kampaň neznámého maloměstského podnikatele, a to čistě proto, aby se rozmělnily voličské hlasy. V rozčílení se se svým rivalem z branže vsadí o všechen svůj majetek, že jeho kandidát se stane prezidentem. Do voleb zbývá šedesát dní. Nyní zmíníme pár kritických postřehů. Úvodní sekvence dokazuje, že dynamický střih zrytmizovaný „cool“ hudbou a inspirovaný hollywoodskými blockbustery jako Bournovou trilogií či Dannyho parťáky dorazil už i k nám. Tento režijní styl, který si tvůrčí tým jaksepatří užívá, však bohužel nekoreluje se spíše rozvážnou náturou našich dvou národů, a tak občas působí nerealisticky až úsměvně. Celkově se film snaží tvářit světově, ale vždy v půli cesty ztratí dech. Například charismatický hlavní představitel zvládá svoji roli elegantního průbojného profesionála vcelku obstojně. Uvěřitelnost luxusu a přepychu však podrývá drobný detail, že skoro celý příběh odehraje v jedné, sice parádní, ale stále stejné košili. „Hoch“ úroveň mají suplovat stylové interiéry agentury i domu a luxusní auto hlavního hrdiny. Ale právě tato křečovitá potřeba neustále dokazovat vysokou úroveň ji činí nevěrohodnou. Zdařilý je koncept nahodilosti prezidentského kandidáta. Tvář náhodně zvoleného obětního beránka divák pořádně nikdy neuvidí, v záběrech bývá vynalézavým způsobem skryta. Dokonce i celá kampaň je postavená na portrétu kandidáta složeného z fotografií tváří jeho voličů. Strategie vymyšlená pro zajištění jeho zvolení je až děsivě přesvědčivá a tematizuje problematiku věrohodnosti médií a jejich schopností přetvářet mínění veřejnosti. Po dynamickém úvodu však film ztrácí tempo, je rozvláčný a zasloužil by místy ještě prostříhat.

Signum Laudis Martina Hollého z roku 1980 patří mezi nejlepší filmy s tematikou první světové války, které byly u nás natočeny. Velký podíl na tom má herec Vlado Müller, který svým ztvárněním postavy Adalberta Hoferika zastiňuje své slavnější kolegy. Blíží se konec první světové války, která pro Habsburskou monarchii nedopadne dobře. Ani Adalbertova mise zachránit velení, kterou dostal rozkazem, se nevydaří, jelikož je obklíčen německými vojáky a velení se rozhodne vzdát, s čímž Adalbert krajně nesouhlasí. Protiválečný snímek bude jistě dramaturgy vyhledávaným objektem, až se budou snažit zaplnit programová okna sekcí věnujících se letošnímu výročí první světové války.

Film Dívka ze skříně z loňského roku je reprezentantem žánru, kterým polská kinematografie převyšuje tu českou – intimním dramatem. V lehce depresivní podívané sledujeme výsek několika dní ze života dvou bratrů Jacka a Tomka, kteří společně žijí na jednom patře panelového domu. Tomek je autista s nádorem na mozku a Jacek se o něj tedy musí starat. Ačkoliv si Jacek občas na své povinnosti stěžuje, bratr Tomek je jeho jedinou rodinou a divák cítí, s jakou pokorou a láskou svou roli přijal. Do jejich životů jednoho dne vstoupí nová sousedka Magda trpící sebevražednými sklony, která se navíc pomocí drog snaží uniknout realitě života na sídlišti. Pro režiséra Bodo Koxe se jedná o velmi zdařilý režijní a scenáristický debut, ačkoliv jej diváci mohou znát také díky amatérské filmové tvorbě.

KRR4f0037_Vejska_Trailer

Večerní projekce v kině Central se stávají místem střetu dvou kultur. Jsou zde uváděny nové české filmy s polskými titulky, polské publikum převažuje a chodí se pobavit. Už loni jsme na projekci snímku Cesta do lesa pochopili, že Vorel je polským ekvivalentem pro párty. Polských diváků přišlo hodně, Central byl plný. A přišli vybaveni. Při úvodním záběru byl z různých míst sálu slyšet nezaměnitelný zvuk otevíraných plechovek s pivem, v průběhu projekce několikrát zazvonil zvuk převrhnuté prázdné lahve. Pro českého diváka může být velmi zarážející, kdy se ten polský dokáže smát. V okamžicích, kdy jsme se do sedaček propadali studem, co že to ten kdysi nadějný filmař zase natočil, propukala polská část publika v bujarý smích, který neustával ani při poslechu českého rapu Vladimíra 518. Víme, že v Polsku se komedie příliš netočí, ale tady přišlo spíš za vděk špatné mínění polských diváků o českých komediích, ve kterých nikdo nic neřeší, nic se v nich neděje. Z filmu zaujala snad jen úvodní titulková sekvence, ve které ústřední duo protagonistů prchá před policisty, kteří je nachytali při sprejování. Dynamické jízdy kamery bočními uličkami, podél rušných silnic a po střechách garáží, v průběhu nichž se na okolních stavbách vynořují jména tvůrců, ladí s tematizovaným životním stylem hlavních hrdinů. Samotný film je ale pouhým sledem výjevů ze života kamarádů bez hlubšího smyslu. Ke konci se tempo vyprávění zrychlí, tvůrce se překotně snaží dovyprávět načatý příběh a činí tak nesmyslnými nepravděpodobnými dějovými zvraty.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 25

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru