Ceylanova pouť od fotografie k divadlu

Nuri Bilge Ceylan stál v druhé polovině 90. let u zrodu nové vlny tureckého filmu a velmi brzy nahradil svého kolegu Zekiho Demirkubuze na pozici jejího nejvýraznějšího a nejoceňovanějšího představitele. Už Ceylanova nejranější tvorba zaujala svou uhrančivou obrazivostí světovou (zejména francouzskou) kritiku a dostalo se jí prostoru na prestižních festivalech. Počínaje zlomovým úspěchem svého třetího celovečerního snímku Vzdálený (Uzak, 2002), který získal Velkou cenu poroty, zahájil tento turecký auteur pozoruhodnou a dosud nepřerušenou sklizeň ocenění na festivalu v Cannes. Snímek Klima (İklimler, 2006) získal cenu FIPRESCI, Tři opice (Üç Maymun, 2008) byly ověnčeny cenou za režii, Tenkrát v Anatolii (Bir Zamanlar Anadolu’da, 2011) si odneslo opět Velkou cenu poroty a aktuální Zimní spánek (Kış Uykusu, 2014) dosáhl rovnou na Zlatou palmu. Zaslouženost věhlasného ocenění, které Ceylanovo nejnovější dílo získalo shodou okolností v době, kdy uplynulo 100 let od natočení prvního tureckého filmu,1 ale na druhé straně zpochybňují stížnosti některých kritiků, podle nichž režisér ve snaze dále rozvíjet svou osobitou poetiku tentokrát šlápl vedle.

V Zimním spánku Ceylan pokračuje v tendenci stáčet svou tvorbu k orientaci na vyprávění příběhů. Největším rozdílem oproti jeho předchozím filmům a zároveň hlavním zdrojem diváckých rozpaků je odklon od komunikace obrazem a přenesení důrazu na dialogické výměny mezi postavami. Svou neobyčejnou upovídaností se snímek zajisté vymyká z režisérovy dosavadní filmografie i z obecnějších trendů současné festivalové produkce, v níž se úspornost dialogů a vyprázdněnost narace již stala normou. Není však zcela odtržený od témat a stylistických postupů, s nimiž Ceylan pracuje dlouhodobě. V Zimním spánku přetrvává jeho zájem o zkoumání niter a vzájemných vztahů lidí. Zároveň se nepřestává věnovat obecnějším otázkám spjatým se specifiky tureckého společenského a kulturního prostředí, do nějž jsou postavy neodmyslitelně vrostlé. V novém filmu tak Ceylan opětovně otvírá pnutí mezi společenskými vrstvami (a přeneseně i mezi městským a venkovským způsobem života, ačkoli děj se odehrává výhradně na venkově), vztahy mezi muži a ženami i hledání vlastní identity a ukotvenosti.

Ústřední postavou Zimního spánku je Aydın (Haluk Bilginer), muž ve středních letech, který dříve působil jako divadelní herec, ale po smrti otce převzal správu horského hotelu ve středoanatolské Kappadokii. Podobně jako Mahmut ze Vzdáleného, který rezignoval na ambici věnovat se tvorbě uměleckých filmů a podobně jako Isa z Klimatu, který není schopen dokončit svou dizertační práci, je Aydın vzdělaným a kultivovaným člověkem,2 jenž však pro svou někdejší činnost ztratil zápal a jeho život se stal intelektuálně neproduktivním. Na plánované knize o historii tureckého divadla ani nezačal pracovat a věnuje se akorát psaní mravokárných sloupků do bezvýznamného lokálního periodika, jejichž prostřednictvím se utvrzuje v přesvědčení o vlastních myslitelských kvalitách.

S koncem sezóny spjatým s nástupem zimy mizí z Kappadokie poslední turisté a  Aydın tak hotel, jenž v souladu s jeho dřívější vášní nese název Othello, sdílí především s hrstkou svých blízkých. Krom jeho čerstvě rozvedené sestry Necly (Demet Akbağ) a loajálního správce Hidayeta (Ayberk Pekcan) mezi ně patří i jeho výrazně mladší manželka Nihal (Melisa Sözen). Film upírá značnou pozornost právě na jejich nepříliš harmonický vztah, jehož nerovnost reflektuje patriarchální normy turecké společnosti. Aydın ke své ženě, která nemá žádné zaměstnání a je na něm finančně závislá, přistupuje s paternalistickou až mentorskou povýšeností, zatímco ona se od něj snaží symbolicky osamostatnit tím, že vede charitativní kampaň zaměřenou na pomoc místním školám. Paralelně s tím se také film věnuje tichému Aydınovu konfliktu s nemajetnou rodinou, jíž hoteliér pronajímá dům v nedaleké vesnici a kterou zastupuje nesourodá dvojice bratrů – vznětlivý, o svou hrdost pečující İsmail (Nejat İşler) a místní imám Hamdi (Serhat Kılıç), který naopak vystupuje s afektovanou úslužností.

Podobně jako Tenkrát v Anatolii vypráví Zimní spánek minimalistický, nicméně kauzálně provázaný a kontinuálně se rozvíjející příběh bez výrazných časových výpustek, jaké se objevovaly v Ceylanových starších filmech. Vyprávění je přitom komponováno tak, aby nejprve hrubě načrtlo charaktery postav a jejich vztahy, do nichž potom stále hlouběji proniká a ukazuje je v daleko větší komplexnosti. Zároveň tím postupně odhaluje poměrně závažné a komplikované pozadí na pohled banálního incidentu, jimž celý film začíná. S přibývající stopáží zároveň ubývá tradičních ceylanovských velkých celků, v nichž působivě nasnímaná krajina reflektuje vnitřní rozpoložení postav, a dění se přesouvá do pečlivě nasvícených interiérů (prací s teplými barevnými tóny vyzařovanými umělými zdroji světla Zimní spánek taktéž připomíná Ceylanův předchozí film Tenkrát v Anatolii).

Po záběrech z fascinující krajiny v okolí města Göreme, kterou zdobí skalní domy a unikátní útvary tvořené sopečnými usazeninami, ovšem Ceylan sahá poměrně zřídka od samého začátku. Jednak se tím vyhýbá příliš prvoplánovému okouzlování diváka vizuálně atraktivním prostředím (připomeňme si, že ani takový Istanbul nikdy neukazoval způsobem, který se by se přibližoval typickým pohlednicovým klišé), jednak tím demonstruje přenesení důrazu z obrazu na mluvenou řeč. Dlouhé, mlčenlivé záběry již nejsou hlavním prostředkem komunikace s divákem, ale slouží spíš jako rytmizující předěly mezi scénami vyplněnými dialogy.

Míra jejich využití přesahuje i Ceylanův dosud nejupovídanější film, debutové Městečko. Postavy se spolu baví dlouze, košatě a jejich rozpravy se dotýkají jak každodenních banalit, tak abstraktnějších a intelektuálnějších témat. Nezřídka dochází i na přímé výčitky a vzájemné osočovaní, nicméně Ceylan si dává pozor, aby z nich nepromlouval on sám jako autor a aktéry svého příběhu explikativně nesoudil. Rovněž se mu daří veškeré debaty inscenovat s takovou důmyslností, že z nich sálá až hmatatelné napětí. Takové, jaké pociťujeme, jsme-li svědky vypjaté názorové výměny v reálném světě. Zásluhu na tom má zajisté i mimořádně přesvědčivý projev všech zúčastněných herců, které Ceylan tentokrát vybíral mezi profesionály s bohatými zkušenostmi z divadla, filmu i televize.3 Pouze ve scéně s obálkou zamrzí, že je její pointa předčasně vyzrazena výrazným zvukovým designem.

Na závěr stojí za to povšimnout si, na kolika úrovních odkazuje Zimní spánek k divadlu, z jehož prostředí pochází ústřední hrdina. Nejzjevnější je spojitost s díly Čechova a Shakespeara, jimiž se Ceylan inspiroval, či z nich cituje. Můstky vedoucí k divadlu však můžeme identifikovat i v rovině stylu, kde se projevuje právě v pojetí dialogů a také v rovině významů, neboť zejména na postavách Aydına a Hamdiho film ukazuje, jak se lidé ve svém sociálním životě sami stylizují do různých rolí. Přehlédnout ovšem nelze ani vazbu mezi divadelním a filmovým uměním. Podobně jako kinematografie je pro Turecko divadlo v západním pojetí cizím importem, které v někdejší Osmanské říši zapustilo kořeny až v době její přeměny na konstituční monarchii na konci 19. století. Průkopnický divadelník Muhsin Ertuğrul, jehož podobiznu má Aydın zavěšenou ve své pracovně, byl přitom dlouhé období před 2. světovou válku zároveň jediným tureckým filmovým režisérem.

Ceylan své triumfální tažení festivalem v Cannes před dvanácti lety zahájil snímkem silně čerpajícím z estetiky fotografie a není tedy divu, že je část jeho příznivců podobou Zimního spánku zklamaná. Skutečnost, že nejvýznamnější turecký filmař začal hledat inspiraci v divadle, ovšem neznamená, že ztratil dřívější schopnosti. Jde spíše o pozitivní signál toho, že dovede k filmovému umění přistupovat z různých úhlů a má v sobě stále dostatek tvůrčího potenciálu. To je u autora, který prokázal mistrovské kvality již jako debutant, mimořádně potěšující zjištění.

Kış Uykusu

Režie: Nuri Bilge Ceylan
Scénář: Nuri Bilge Ceylan, Ebru Ceylan
Kamera: Gökhan Tiryaki
Střih: Nuri Bilge Ceylan, Bora Gökşingöl,
Hrají: Haluk Bilginer (Aydın), Melisa Sözen (Nihal), Demet Akbağ (Necla), Ayberk Pekcan (Hidayet), Nejat İşler (İsmail), Serhat Kılıç (Hamdi) ad.
Turecko, Francie, Německo; 2014, 196 min. 

Česká premiéra: 16. října 2014 (Film Europe)