Malá poznámka k letošnímu Semináři duchovních filmů

REFLEXE: 2. ročník Semináře duchovních filmů v Hodoníně – KVĚTA LUJKOVÁ –

Podruhé se na konci března uskutečnil v Hodoníně Seminář duchovních filmů, přičemž letošní ročník byl věnován kinematografii Jižní Koreje. Zdejší víra se opírá o množství duchovních směrů, které operují se spiritualitou ve všech možných pohledech, upínající se k šamanským duchům stejně jako ke křesťanství a buddhismu. Ne náhodou proto některé filmy Semináře reflektovaly stejně silně křesťanskou ikonografii (Pieta) jako Buddhovo putování (Cesta k Buddhovi) nebo psychologický naturalismus (Pro tebe ode mne). Neopomenuty však byly i filmy, které reprezentovaly oslavu korejského kulturního (a duchovního) dědictví (Sopyonje a Píseň o věrné Chunhyang). Seminář přitom cílil mimo vody nové korejské vlny a soustředil se na dvě pro cinefily známá režisérská jména, Im Kwon-taeka a Jang Sun-woa, přičemž žádný z jejich filmů, které zde představil, se doposud neobjevil v české distribuci. Otázkou však je, zda hlavní lákadlo nebylo spíš bičem, který si na sebe pořadatelé dobrovolně ušili.

Seminář byl zahájen v pátek v 19:30 předměstskou morálku čechrajícím snímkem Láska ve Woomukbaemi od Jang Sun-woa. Ne pardon, vlastně v 16:00 filmem Pieta od Kim Ki Duka… Moment, chcete mi říci, že Seminář, který se soustředil na starší, méně známé duchovní korejské filmy byl zahájen filmem od provařené ikony korejské nové vlny? Tak pomaleji. Na letošním Semináři duchovních filmů je vidět, že se potýkal s organizačními peripetiemi, problémem ale je, koho za ně učinit zodpovědným. Na první straně brožury vydané ku příležitosti Semináře se Marcel Řimák omlouvá, že filmy Mandala, Dcera plamenů a Okvětní lístek nebudeme mít možnost „shlédnout“ (místo zhlédnout), protože se pořadatelům neozvali majitelé práv či cena 35mm kopie filmu byla příliš vysoká. Organizátoři byli tedy donuceni učinit některé změny v harmonogramu. To je pro Seminář nemilé, pochopitelné a omluvitelné a patrně bych tu nyní ani nepípla, kdybych neměla pocit, že podobné věci se dalo předejít už v jejím zárodku. A to naprosto jednoduchým způsobem – nepreferovat dva představitele, Korea jich má více i mimo Novou vlnu (od premiéry Peppermint candy uplynulo 15 let a ráda bych viděla na velkém plátně, jak ničí iluze další generaci). A za druhé nelpět na 35mm kopiích (dovezených přímo z Koreji). Seminář duchovních filmů nemá rozpočet jako MFF v Karlových Varech a rozhodně ani jeho věhlas, takže vizuální kvalita některých kopií vypadala, jako by do Hodonína cestovaly několik let přes Indii (někteří tento fakt docení jako vyzrálý sýr, jiní ne). Variabilita tvůrců a filmových formátů by ulehčila hlavám i kapsám pořadatelů a rozhodně by přitáhla pozornost více potenciálních diváků, cinefilů či zbloudilých koreanistů.

Nechci však zakončit svou poznámku negativně. Na to byl samotný průběh celé akce příliš kvalitní, a když pominu, že byl program (ne)vinou pořadatelů značně zchudlý, byl i přesto velmi působivý. Těm z nás, kteří se Semináře účastnili, se naskytla jedinečná příležitost vidět filmy, které přinášely zamyšlení i emoce, a také přednášku docentky Miriam Löwensteinové z Ústavu koreanistiky v Praze o tradici a modernitě v korejské literatuře, která perfektně tematicky doplnila program Semináře.