Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Art Film Fest 2015: Seidl, Ozon a ti druzí

Art Film Fest 2015: Seidl, Ozon a ti druzí

Art Film Fest 2015: Seidl, Ozon a ti druzí

REFLEXE: 23. Art Film Fest (Trenčín a Trenčianské Teplice) – JANA BÉBAROVÁ –

Zatímco v Česku se hlavní filmově-festivalová událost letní sezóny teprve chystá, na Slovensku ji už mají za sebou. V pátek v Trenčíně a sousedních Trenčianských Teplicích skončil Art Film Fest, který diváky opět vábil na řadu prestižních a pozoruhodných novinek světové kinematografie. Byť jsem jich nestihla vidět tolik, kolik bych chtěla, protože jsem letos na festivalu z důvodu pracovní vytíženosti strávila jen otevírací víkend, i tak jsem si odvezla pár velmi silných zážitků, o které bych se ráda podělila.

Jako nečekaná facka hned zkraje zapůsobil ukrajinský projekt Majdan (2014). Observační dokument režiséra Sergeje Loznitsy, s jehož tvorbou jsme měli možnost se blíže seznámit na konci minulého roku skrze online retrospektivu na portálu DAFilms, představil syrový obraz průběhu ukrajinské revoluce. Ve stotřicetiminutové sérii dlouhých, nekomentovaných sekvencí davových výjevů z kyjevského Náměstí nezávislosti nenechal film svou naléhavostí publikum ani na chvíli oddechnout a v mrtvolném tichu v sále, kde se jen z plátna rozléhalo střílení, rány dělobuchů a zpěv ukrajinské národní hymny, vydrželi sedět do konce jen obrnění diváci.

Pod Mocnym AniołemSlabší povahy nestrávily ani polský snímek U strážnýho anděla (Pod Mocnym Aniołem, 2014). Nepřikrášlený naturalistický portrét alkoholika, ztvárněného polskou hereckou hvězdou Robertem Więckiewiczem, který bojuje v komunitě dalších závisláků se svým zrádným démonem, natočil respektovaný polský režisér Wojciech Smarzowski. Ten na sebe upozornil již debutovou groteskou Svatba (Wesele, 2004), na níž o pět let později navázal černohumorným, noirově laděným „polským Fargem“ Temný dům (Dom zly, 2009). K žánru kriminálního thrilleru se posléze vrátil v Dopravácích (Drogówka, 2013), které natočil po výpravném dramatu z druhé světové války Růžena (Róża, 2011). Smarzowskiho filmy jsou oceňovány nejen pro jejich žánrové kvality a osobitý černý humor, kterým je ozvláštňuje, ale také kvůli jejich reflexivní povaze, neboť mají mnohé co říct o polské nátuře a tamním společenském stavu obecně.

Se zcela opačnými náladotvornými prvky pracoval maďarský snímek Liza, liščí víla (Liza, a rókatündér, 2015). Skrz na skrz bizarní komedii natočil jako svůj celovečerním hraný debut Károly Ujj Mészáros, který se dosud profiloval jako reklamní tvůrce. Film pojednává o osamělé třicátnici, jejíž imaginární přítel – duch japonského popového zpěváka 50. let – zarputile zneškodňuje každého muže, který vstoupí do jejího asociálního života. Vyhrocené groteskní ladění, kterému ne všichni přijdou na chuť, podtrhuje i vizuální stylizace přirovnávaná k poetice Jeana-Pierra Jeuneta či Wese Andersona.

ned-rifleUmírněnost přinesl Ned Rifle (2014) veterána americké nezávislé scény Hala Hartleyho. Road movie o cestě za rodinnou pomstou navazuje na režisérovu téměř dvacet let starou, v Cannes za scénář oceněnou tragikomedii Henry Fool (1997) o rozervaném pseudointelektuálovi, který objeví literární talent v obyčejném popeláři a najde zalíbení v jeho sestře. Její postava se poté stala středobodem volného pokračování Strach Fay Grimové (Fay Grim, 2006). Taktéž s devítiletým rozestupem vznikl i Ned Rifle, který se tentokrát točí kolem syna hrdinů předchozích snímků, Henryho a Fay. Absurdní vtípky plynoucí ze strnulých výrazů a dialogových smyček jeho protagonistů, které se staly jeho trademarkem již od debutové Neuvěřitelné pravdy (The Unbelievable Truth, 1989), však Hartleymu nevychází tolik, co za mlada, a často vyznívají naprázdno. Zkrátka není Hartley jako Soderbergh. Nebo jako jeho další generační souputník Richard Linklater, který se svou podobně časosběrně koncipovanou trilogií Before sklidil podstatně větší úspěch.

Rozpaky vzbudila i další známá osobnost amerického nezávislého filmu, David Gordon Green. V novince Manglehorn (2014) se opět pokusil o vykreslení prázdnoty všedního života „malých“ lidí z provinčního městečka, pro který v minulosti prokázal velký cit. Navzdory lákavému obsazení – Al Pacino, Holly Hunter a Harmony Korine (!!) – však tentokrát v přenesení oné atmosféry zůstal někde na půli cesty.

BlackCoalThinIce2-xlargeHutnou atmosférou naopak oplýval loňský vítěz z Berlinale, neonoir Černé uhlí, tenký led (Bai ri yan huo, 2014), který jako svůj třetí celovečerní počin natočil čínský režisér Diao Yinan. Rafinovaně vyprávěný příběh o detektivovi, který se snaží vypátrat strůjce záhadné vraždy, zatímco je svazován přitažlivostí k okouzlující ženě s tajemnou minulostí, sice vyžaduje divákův důvtip, ale vrací mu jej silným zážitkem z pečlivě budované, typicky noirové bezútěšné nálady.

Až depresivní tíseň vyvolával ruský snímek Hlupák (Durak, 2014), jehož kvality mj. ocenila ekumenická porota na festivale v Locarnu, kde byl loni premiérově uveden. Dramaticky sevřený snímek odehrávající se během jedné noci pojednává o obyčejném opraváři, který se urputně snaží zachránit sociálně nepřizpůsobivé obyvatele ubytovny, jejíž katastrofický stav spěje k nevyhnutelnému zřícení. Film Jurije Bykova je mistrnou metaforou marného boje malého člověka vůči byrokratickému aparátu, člověka, jehož zkázu paradoxně dovrší ti, za které i za ztrátu osobního života celou dobu bil.

S velmi pozitivním přijetím se setkal i nový režijní počin Françoise Ozona Nová přítelkyně (Une nouvelle amie, 2014), který zcela vyčnívá mezi záplavou vztahových dramat plných klišé. Světoznámý francouzský režisér opět nepolevil ve svých podvratných provokacích a v ultimátním queer filmu přináší nevšední příběh ženy, která se sblíží s manželem své zemřelé kamarádky.

im kellerNesrovnatelně větší provokací však byl dokument Ve sklepě (Im Keller, 2014) kontroverzního rakouského filmaře Ulricha Seidla, který byl jedním z naprostých vrcholů letošního ročníku. Seidl opět bez příkras diváky konfrontuje s podivínskými jedinci, kteří před kamerou zcela bezostyšně odhalují své společensky nepřijatelné a šokující záliby. S kamerou tentokrát proniká do tajných zákoutí bytů a domů, ve kterých se lidé oddávají svým fetišům. Snad více než kdy jindy nelze u Ulricha Seidela nic než nechápavě žasnout nad jeho jedinečnou schopností vyhledávání těch nejbizarnějších účinkujících postav, z jejichž exploatace je konstantně obviňován. Publikum kupříkladu šokuje a zároveň baví vystupováním seniora, který jen tak mimochodem prezentuje svou sbírku Hitlerových portrétů a nacistických insignií, nebo šokujícím zachycením sadistického vztahu dominy a jejího otroka, který před kamerou plní její velmi nestandardní a pro jakéhokoliv diváka velmi pobuřující přání. Pečlivě komponovanými, geometricky přesnými statickými polocelky/celky, které jsou poznávacím znamením jeho rukopisu, Seidl diváky staví do pozice voyeura, čímž jej de facto činí spoluúčastníkem všech zvrhlostí a dává tak kontroverznosti snímku další rozměr.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 219

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru