Kinematografie mýtů zbavená

Oblasti krátkých filmů u nás doposud nebyla věnována příliš velká pozornost. Filmové publikace o krátkém filmu pojednávaly jen okrajově, nebo se zabývaly spíše formální stránkou děl bez návaznosti na jejich funkční ospravedlnění. To vedlo ke zjednodušování a stereotypnímu uvažování o tomto druhu kinematografie. Nejčastěji byly krátké filmy vnímány jako nástroj politické propagandy, což vylučuje vliv filmaře na ideu filmu, vnucuje snímkům politický charakter a chápe film jako jednostranný komunikační kanál směrem k divákovi. Objevovaly se též tendence přejaté z oblasti hraného filmu, tedy snahy hledat v krátkometrážní produkci výrazné tvůrce a sledovat jejich kariéry. To je také nutně zavádějící, neboť krátký film často fungoval jako přestupní stanice pro celovečerní tvorbu a také jako praktická škola pro začínající režiséry. Existovala zde tedy velká fluktuace tvůrců, jejichž kariéry se s krátkým filmem potkávaly jen částečně.

Nová kniha Atomy věčnosti autorky Lucie Česálkové přináší první komplexní výzkum v této opomíjené oblasti naší filmové historie. Právě výše zmíněné stereotypy a nedostatky v dosavadním průzkumu non-fikční produkce chápe jako výzvu, a rovněž jako rámec, na jehož základě formuluje svůj vlastní přístup ke zkoumané látce. Postupuje tedy na jedné straně tak, aby se vyvarovala chyb starších výzkumů či publikací na dané téma, a zároveň způsobem, aby našla jednotící linii, která ji pomůže si v širokém poli výzkumu (např. mezi lety 1948 a 1955 průměrně vznikalo 225 krátkých filmů ročně) zachovat konzistenci. Tento jednotící prvek nachází ve významech krátkého filmu, jak mu byly v dané době připisovány a jakým způsobem byly tyto významy skutečně naplňovány.

V rámci této významové roviny autorka typologizuje pět základních funkcí, které byly krátkému filmu připisovány a které pak zkoumá v jednotlivých kapitolách. Jedná se o výchovu diváka k vědění, ke správnému a zodpovědnému občanství, k přístupu k práci, k výchově divákova vkusu a nakonec k výchově začínajících filmových pracovníků. To jí umožňuje zabývat se hotovými filmy v návaznosti na jejich požadovanou funkci a zamýšlený vliv na diváka, jinými slovy zkoumat důvod autorských a produkčních rozhodnutí, proč vypadaly krátké filmy tak, jak vypadaly. Zároveň sleduje samotné produkční podmínky krátkometrážní výroby, čímž poodhaluje, jaké různé vlivy vstupovaly do výroby krátkých filmů a s jakými omezeními se museli tvůrci potýkat.

Právě tímto přístupem Lucie Česálková demonstruje, jak omezující je chápat krátké filmy pouze coby politický nástroj propagandy. V období první republiky často soukromé, v poválečném období pak zpravidla státní instituce, mohly mít odlišnou představu od samotného filmaře či od některé z dalších zapojených stran do výroby daného filmu (v případě populárně-vědeckého filmu různé vědecké instituce apod.). Výsledný film proto nelze jednoduše chápat jako jednostranný komunikační kanál, neboť již ve fázi výroby filmu může docházet k názorovým střetům či významovým posunům. Ani stát samotný nelze chápat jako jednotnou instituci, ale jako množinu různých ministerstev, organizací i jedinců, kteří mohou produkovat různé významy, z nichž některé jsou jistě dominantní, avšak také neustále přepisované významy novými. Krátký film je tak třeba chápat v dynamice měnících se produkčních podmínek, nikoliv jako produkt statického homogenního prostředí.

Podobně autorka kritizuje ty přístupy ke krátkému filmu, které jen přejímají dominantní metody výzkumu celovečerních filmů a neberou tak v potaz základní specifika krátkometrážní produkce. Především je potřeba mít na zřeteli jejich účelovou formu, neboť krátké filmy vznikaly téměř výhradně na zakázku. Jejich smyslem bylo ovlivňovat veřejné mínění. Účel vzniku tedy nebyl komerční či hmotný, ale duševní. Jelikož je takový přínos sporný a těžko měřitelný, byl krátký film často chápán jako něco, co by mělo vznikat levně, zároveň však v co nejvyšším počtu. Tento rozpor tak měl za následek často poloamatérské podmínky pro výrobu filmů, recyklaci záběrů napříč jednotlivými filmy a tlak na snižování finančních odměn filmařům, kteří brzy odcházeli pracovat jinam.

Dalším specifikem krátkého filmu je právě jeho omezená délka, která vyžaduje specifické distribuční strategie. Ty byly naplňovány nejčastěji tím, že se krátký film promítal v kině jako doplněk k filmu celovečernímu. Existovaly však také alternativní způsoby distribuce ve školách, kulturních domech, osvětových besedách, závodech apod. Specifickým případem byla tzv. kina Čas, která promítala krátké filmy nepřetržitě a lidé do nich mohli kdykoliv přijít i z nich odejít. I z toho vyplývá, že diváci nikdy nechodili na konrétní krátký film, ale spíše do konkrétního prostředí za obecným účelem. Někdy tvořily krátké filmy výplň času při čekání na vlak, jindy zase sloužily jako azyl mladým milencům.

Nakonec pak Lucie Česálková svůj výzkum staví na efemérnosti krátkých filmů, tedy jejich unikavosti, co do konkrétního díla, a zároveň jejich všudypřítomnosti, co se týče míst projekcí, opakujících se distribučních cyklů, či jejich fungování v rámci širších mediálních výstupů se stejným účelem či poselstvím, ať už se jedná o plakáty, články či učebnice a brožury. Pokud se chceme krátkými filmy zabývat, nemůžeme je vytrhnout z širšího mediálního kontextu, kterého jsou komplementární součástí.

Kniha pokrývá období od první republiky, kdy do poloviny 30. let fungovala výroba krátkých filmů na nahodilé bázi, až do poloviny 50. let, kdy již byla výroba systematizována do studiové výroby. Díky tomuto časovému rozsahu můžeme pozorovat, které tendence byly dobově příznakové a které se naopak kontinuálně vyvíjely napříč historickými milníky a proměnami produkčních podmínek jako tendence, které nepodléhaly dobovým ideologickým směrům. Rétorika formování diváka po nástupu komunistické strany k moci tak byla dříve jednostranně chápána jako ideologicky podmíněná, avšak Lucie Česálková nachází její kořeny již v období první republiky. Po únoru 1948 pouze došlo k akcentování určitých prvků a jejich radikalizaci, avšak nadále je využíváno rétoriky názorného vyučování, která se prolíná všemi sledovanými obdobími.

Mapování právě těch tendencí, které jednotlivá období protínají, umožňuje autorce pozorovat přesun těžiště od státu jakožto teritoria v období po rozpadu Rakouska-Uherska k člověku a jeho vzahu k národu coby sociologickému celku. Pojmy národ a stát byly v tomto přístupu často zaměňovány jako nositelé stejného významu. Poměr občana k práci tak byl zpravidla formován skrze jeho povinnost ke svému státu, který jej potřebuje stejně tak, jako občan potřebuje svůj stát. Se stejnou argumentací přichází snímek Daňová morálka (1947), pomocí kterého ministerstvo financí poučuje občany, proč je dobré platit daně.

Krátké filmy obecně přistupovaly k divákovi z pohledu vševědoucího narátora, který diváka poučuje a ukazuje mu, co je správné, a to od politického světonázoru až po správnou práci s loupací radličkou. Aby toto poučení bylo divákovi podáno zábavnou cestou a nikoliv jen suchopárným souhrnem faktů, užívali filmaři (nejčastěji již v zadání od zadavatele uvedený) koncept boje. Ten se v radikálnější podobě využíval zejména po únoru 1948 a zahrnoval v sobě vymezení nepřítele (imperialismus, kúrovec, nemoc) nebo kolektivního cíle (tedy boje za nějakou věc), dále pak konfrontaci (např. střet starých metod s novými) a ukazováním nejen výsledku, ale také cesty, jakou museli lidé (vědci v boji s nemocí, zemědělci v boji se škůdcem apod.) urazit a jaké překážky překonat, než bylo dosaženo vítězství.

Jelikož jsou krátké filmy ze sledovaného období současnému divákovi v drtivé většině nedostupné, rozhodlo se NFA zveřejnit ukázky z některých citovaných děl na svém webu. Čtenář tak má možnost doplnit si text o skutečnou recepci děl, které mohou být svojí formou překvapující. Pětici snímků v návaznosti na vydání knihy zprostředkoval také portál DAFilms.cz (k vidění zdarma od 23. února do 8. března), který k této příležitosti pořídil s autorkou Lucií Česálkovou také zajímavý rozhovor. NFA se tak snaží modernizovat způsob vydávání svých publikací a také vykročit směrem k mladším čtenářům. O tom svědčí vydání knihy rovněž v elektronické podobě a pro tablety.

Atomy věčnosti zaplňují bílé místo na mapě české filmové historiografie a pomáhají překročit stereotypní přístupy ke krátkému filmu. Boří nejeden mýtus o doposud nepříliš zmapované krátkometrážní a nonfikční tvorbě a zároveň nabízí inspirativní přístup k historickému bádání obecně. Každá kapitola může fungovat i jako samostatný vědecký výzkum s vlastním závěrem. Sám jsem vnímal jako výhodnější přečíst si od každé kapitoly nejprve závěr a pak teprve kapitolu samotnou, neboť mi to umožnilo si zkoumaný materiál lépe zasadit do celkového kontextu. Kniha ovšem působí i při lineárním čtení kompaktním dojmem, a to i přes ohromný rozsah a diverzitu využitých pramenů. Lucie Česálková zde jakožto zaměstnankyně NFA využívá mnohdy nezpracovaných archivních fondů, ke kterým by badatel nespojený s touto institucí neměl přístup. O to exkluzivnější publikace se nám dostává do rukou.

Atomy věčnosti. Český krátký film 30. až 50. let

Autorka: Lucie Česálková
Redaktorka: Martina Vohralíková
Fotografie: NFA, NK, NM, GHMP
Grafický design: Bedřich Vémola
Počet stran: 444
Vazba: měkká
Rok vydání: 2014
knihu si lze objednat zde