Schastare! Lewisi! Druuno!

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 07. prosince 2015 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Druuna (Paolo Eleuteri Serpieri) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Pokud si dobře vzpomínám, psal jsem o zvláštní pasivitě comicsového hrdiny v souvislosti s Morfeem (Sandman) a Johnem Constantinem (Hellblazer). Ve srovnání s Druunou, titulní postavou erotické sci-fi série Paola Serpieriho (nar. 1944), jsou však oba gejzírem hyperaktivity. Druuna nic neví, jen málokdy si na něco vzpomene, a když už, prý to četla v nějaké knížce, patrně Jih proti Severu, protože několikrát variuje myšlenku Scarlett O’Harové, že „zítra je taky den“. Ostatně, myslet jí dělá velké potíže, což před čtenářem bezelstně přiznává. Tady už musí nutně zbystřit nejedna bojovnice za rovnost pohlaví, a to ještě netuší, že Druuninou nejvýraznější aktivitou je ta sexuální. Ani v té však povětšinou hrdinka není iniciátorkou, spíše se trpně podvoluje a používá svoje tělo jako nástroj pro přežití. A hrůza největší – ten vynucený sex (často s příchutí násilí) se jí během aktu začne zamlouvat natolik, že svoje trýznitele nabádá, aby nepřestávali. Je to normální?

Není, především proto, že Druuna nežije v normálním světě. Je obyvatelkou blíže neurčeného několikaúrovňového Města, které postihla jakási nákaza. Ta působí mutace, jež se přenášejí pouhým dotykem, a bránit se jí lze jen pomocí opakovaně podávaného séra. V tomto prostředí rozkladu, zmaru, nedůvěry a všudypřítomného násilí se Druuna pokouší sehnat sérum pro svého milého Schastara. Ten již nadobro podlehl mutaci, ale vysoká dávka z něj na chvíli snad dokáže vykřesat člověka.

Díly Morbus Gravis, Delta a Tvor (1985–1990), obsažené v tomto svazku, tvoří svým způsobem uzavřenou trilogii. Na konci Morbus Gravis (v češtině vyšlo samostatně roku 2001) Druuna zjistí pravdu o „Městě“ (na Aldissovu románovou sci-fi klasiku Nonstop upozorňuje v tomto smyslu v doslovu i Stanislav Karlík), v Deltě se pokouší zabránit jeho zničení a tím vyhlazení zbytku lidské rasy a Tvor…ten ve svém závěru otevírá vrátka k dalšímu pokračování. Nad dílem se vznáší stejná otázka jako nad Jodorowského comicsem Borgia, který v ediční řadě Mistrovská díla evropského komiksu vydala CREW před dvěma lety. Ospravedlní nějaký myšlenkový přesah přehlídku erotických výjevů? Serpierimu se to ve zvoleném žánru daří o poznání lépe než Jodorowskému na půdorysu pseudohistorického dramatu. Zatímco Borgia se snaží na mnoha místech prvoplánovitě šokovat spojením církevních motivů, perverzního sexu a brutálního násilí, v Druuně sice sexuálních scén také není málo, občas jsou zvrácené (soulož s odpudivou entitou na jakémsi kamenném oltáři), čtenář se dočká bičování i skupinového znásilnění, ale Serpierimu se daří předstírat, že nejde o samoúčelnosti, nýbrž o nedílnou součást fikčního světa. Stejně jako jeho vrstevník Milo Manara, který Borgiu vybavil luxusní kresbou, ani Serpieri nejde na samou hranici tvrdého porna. Volí vždy takové úhly, aby se vyhnul přímému zobrazení pohlavních orgánů v akci, jeho styl s křížovým šrafováním a výraznějšími barvami však dokáže vzrušit ještě víc. Pravda je, že v dalších dílech, jejichž tuzemské vydání již bylo na webu CRWe opatrně avizováno, Serpieri veškeré zábrany ztrácí a opouští hájemství soft porna ve prospěch detailního zachycení všech možných průniků. Co se týká titulní hrdinky, Druuniny přednosti jsou předimenzované a vypadají místy trochu uměle, zato v kresbě zadních partií je Serpieri nepřekonatelný machr, takže není divu, že většina postav se zmocňuje hlavní hrdinky zezadu. Abychom pozornost nesoustředili pouze na sex, velmi zdařile je prokresleno i prostředí a z některých podob zmíněné mutace může jít na čtenáře dokonce lehká nevolnost.

Jestliže kresba je excelentní, nedá se totéž říct o dialozích. Druuna příliš mluví, popisuje to, co vidíme v obraze, a při své přiznané prostoduchosti náhle překvapivě vytasí sentenci typu: „Vy muži si nás rádi kupujete. Máte pak pocit jistoty a zavádíte do vztahů sice falešnou, ale zato jasnou a jednoduchou hierarchii.“ Jako vypravěč se autor často opírá o berličku telepatického přenosu myšlenek, podezřelý je motiv zastaveného času nebo postava „hobita“, který se vždycky odněkud vynoří, aby hrdince pomohl. Ten je také jedním z mála zdrojů humoru, nepočítáme-li doktora s jeho věčným doutníkem (Tvor), kterého Serpieri nakreslil podle sebe a na něhož Druuna reaguje slovy: „Hele, vždyť to je…“ Doktorova odpověď je vynikajícím sebereflexivním momentem a nejvtipnějším okamžikem celého příběhu. Vítané osvěžení představují i snové a halucinogenní sekvence.

Ekologický náboj, náboženská rovina, obraz potlačovaného libida nebo úvaha o lidské přirozenosti – to vše se v textech o Druuně můžete dočíst. Žádný z těchto aspektů na mě ale nezapůsobil tolik, jako když jsem si zpětně uvědomil, že to nejhorší znásilnění neprožila Druuna fyzicky, nýbrž mentálně (Delta). Pokud je poselství comicsu v něčem aktuální, pak právě v nebezpečí myšlenkové manipulace, kterému tolik lidí tak snadno podléhá.