Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Indián versus terapeut, mainstream versus art

Indián versus terapeut, mainstream versus art

Indián versus terapeut, mainstream versus art

RECENZE: Jimmy P. (režie: Arnaud Desplechin, 2014) – VÍT POLÁČEK –

Muž, který má psychologický problém, a jeho terapeut, který se tváří suverénně. Přitom je ale sám v nevýhodné pozici a je vlastně stejným, ne-li horším lůzrem jako jeho klient. Takové nastavení základní dramatické situace ve filmu je dnes do jisté míry klišé. Do absolutní dokonalosti tuto situaci rozehrálo britské drama Králova řeč z roku 2010 (režie Tom Hooper). Nerovnováhu ústřední dvojice směřující ke střetu ve druhé třetině filmu tvoří král, jenž má problém s koktavostí a excentrický logoped, který ke svému klientovi (i přes jeho původ) přistupuje s maximální autoritou. Výsledkem neortodoxního se potýkání s problémem je pak klientovo uzdravení a závěrečný triumf, prezentovaný v tomto případě bezchybným projevem pro rozhlas. Jak v případě Královy řeči, tak v případě Jimmyho P. je divák na začátku upozorněn, že sleduje film vytvořený podle skutečných událostí a se skutečnými postavami. V případě Jimmyho P. dokonce příběh vychází z knih a studií jednoho z protagonistů.

Na první pohled se může zdát, že výsostný tvůrce artových komorních psychologických dramat Arnaud Desplechin přichází se stejným vzorcem a naplňuje jej jen nepatrně jinak. Zatímco Králova řeč se odehrává v období těsně před druhou světovou válkou, Jimmy P. je zasazen do období, které na ni těsně navazuje. Klientem je válečný veterán z kmene Černonožců a jeho problémem jsou bolesti hlavy kombinované se ztrátou zraku. Lékaři vylučují fyziologický problém a armádní psychiatr si s ním také neví rady. Terapeutem se tak stává rtuťovitý francouzský antropolog maďarsko-rumunsko-židovského původu Georges Devereux, kterého zastihujeme při telefonátu v baru v New Yorku a nejspíš bez prostředků. Devereux se tak vydá do vojenské nemocnice na „Divoký západ“, aby dokázal, že jeho teorie platí. I tam je ale stále ujišťován, že jeho úvazek je jen částečný a že pro profesní svaz amerických psychiatrů není jako lékař akceptovatelný.

JIM_DAY_12_4090

Desplechin ale příběh nekonstruuje úplně stoprocentně podle amerických dramaturgických zvyklostí. Toto nastavení příběhu, které by mohlo vést k mainstreamovému podání tzv. hluboce lidského příběhu, je pro něj spíše jednou z falešných stezek, na které diváka zavede. Divák od začátku očekává, že Jimmyho problémy musí hluboce souviset s válkou. Jak se později ukáže, válečný zážitek není až tak rozhodující a daleko více Jimmyho poznamenaly vztahy se ženami a zážitky z jeho dětství. Desplechin nicméně válečnou linku sleduje až na ostří nože, takže klidně v napínavé flashbackové scéně ukáže Jimmyho, jak na evropském bojišti zneškodňuje nášlapnou minu. Divák intuitivně čeká, že přijde výbuch, jenž nějakým způsobem poškodí hlavu a vnímání Jimmyho. Scéna je dokonce tak natočená. Znepokojivý zvuk. Detail na rozbušku miny, ke které se v nadhledu indiánský voják sehne. Nestane se ale nic. Stopa byla falešná.

Stejně falešně se očekává střet obou osobností, které se spolu baví. Ve chvíli, kdy se Jimmy rozčílí nad tím, že Devereux neuznává žádné náboženství, Desplechin dává návěst, že může přijít twist podobný tomu z Královy řeči. Terapeut už překročil všechny meze a klient se mu musí bránit. A právě z tohoto střetu dojde k lepšímu porozumění toho, co se po klientovi chce (v obou případech postavit se na vlastní nohy) a bude už směřovat jen k závěrečnému triumfu. Zatímco Hooperův film tento vývoj následuje, u Desplechina jde jen o planý poplach. Nestane se nic, co by psychoterapii mohlo ohrozit. Je to jen malá vlnka, malý výkyv na trajektorii, která směřuje k cíli.

JIM_DAY_28__0698

A podobně bychom mohli analyzovat každou z linek příběhu. Když do odlehlé nemocnice dorazí Devereuxova (vdaná) přítelkyně, divák očekává melodramatickou linku. Ale ženská postava vlastně nepřinese z hlediska dramatické stavby nic moc nového. Přijede a odjede a dramaturgicky se hodí vlastně jen k tomu, že se dostaneme o něco málo blíže k samotnému terapeutovi a jeho rodinnému příběhu. Navíc ženská postava v partituře scénáře nemá ani žádnou výraznou scénu, takže divák si ve spojitosti s ní zpětně jen těžko vybavuje něco jiného než vzdálenou atmosféru.

Desplechin účinně manévruje mezi mainstreamovým a řekněme spíše americkým nebo anglosaským modelem vyprávění a kombinuje jej s evropskou citlivostí a uvěřitelností v popisu postav. Tento jeho tanec je vidět i v obsazení. Indiána hraje hollywoodská hvězda Benicio del Toro, zatímco terapeuta francouzský herec obsazovaný spíše v artových filmech Mathieu Amalric. Překvapivě uměřenější výkon ale podává del Toro.

Hlavním hřištěm, na kterém se celé vyprávění odehrává, je psychoterapie. A protože se Devereux zabýval interpretací snů, nenechá Desplechin diváka uzavřeného jen v terapeutické místnosti, jak by divák poučený seriálem HBO Terapie očekával. Autorovi nejde o herecký koncert a souboj, ale o vytvoření komplexního dojmu z terapie, takže nabídne inscenované sny i flashbacky do klientova dětství. Tím vychází vstříc americké dramaturgii, ale zase ne stoprocentně, protože mu právě flashbacky často slouží k vykolíkování falešné stezky. Divák se musí soustředit podobně jako terapeut a musí své hypotézy neustále přehodnocovat, skoro jako kdyby sledoval detektivku. Na druhou stranu tuto diváckou autonomii snímek vyvažuje návodnou prací se zvukem. Když Jimmy poprvé přichází do vojenské nemocnice, je skoro podprahově slyšet tradiční americká znělka hraná na vojenskou trubku. Divák se tak velmi rychle zorientuje, do jakého prostředí postava vstupuje. Stejně tak diváka vede klasická hudební složka.

Právě výše uvedeným se Jimmy P. ocitá na půli cesty mezi mainstreamovým dramatem a evropským artovým filmem. Vlastně vypadá tak, jak by mohl vypadat mainstream, kdyby se dělal inteligentněji a méně návodně. Arnaud Desplechin totiž diváka vede za ruku a současně jej svádí z cesty. A z toho možná pochází rozporuplné přijetí filmu. První skupina diváků zřejmě čekala, že se nebude muset tolik namáhat a snadno dostane emotivní zážitek jako v Králově řeči. Ta druhá se zase mohla cítit vedená až příliš.

Jimmy P.

Režie: Arnaud Desplechin
Scénář: Arnaud Desplechin, Kent Jones, Julie Peyr
Kamera: Stéphane Fontaine
Hudba: Howard Shore
Hrají: Benicio del Toro, Mathieu Amalric, Larry Pine, Gina McKee, Gary Farmer, Michelle Thrush a další
Francie/USA, 2013, 117 minut
Premiéra v ČR: 4. 12. 2014 (Artcam)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 60

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru