Vynález bez budoucnosti? Eseje o filmu od Jamese Naremora

S některým z textů amerického badatele a emeritního profesora Indianské univerzity Jamese Naremora jsem se poprvé setkal před necelými osmi lety, když jsem pracoval na své diplomové práci o ženách ve filmu noir. Jednalo se o revidované vydání jeho vlivné knihy More Than Night: Film Noir in Its Contexts (2008; 1. vyd. 1998), která je dosud považována za jeden z nejinteligentnějších a nejpodnětnějších příspěvků k debatě o fenoménu jménem film noir. Naremore v ní přistupuje k noiru nikoliv jako ke specifickému vizuálnímu stylu či svébytnému žánru, nýbrž jako k ideje, což mu umožňuje vychýlit naše uvažování novým směrem a zahrnout do diskuze dříve opomíjené podněty a kontexty. Od té doby jsem se seznámil s dalšími autorovými spisy – s komplexní analytickou prací o režijní tvorbě Orsona Wellese (The Magic World of Orson Welles, 1. vyd. 1978), pojednáním o proslulé hollywoodské satiře Sladká vůně úspěchu (2010, krátká recenze zde), teoretickou studií o filmovém herectví (Acting in the Cinema, 1988) nebo režisérskou monografií o dalším hollywoodském tvůrci, Vincente Minnellim (The Films of Vincente Minnelli, 1993). Přes obdivuhodnou šíři záběru mají Naremorovy texty mnoho společné: zakládají se na důkladné obeznámenosti s analyzovaným subjektem, udivují kulturně-historickým rozhledem a jsou velmi čtivě napsané. Osobně jsem se v nich zhlédl natolik, že je považuji za ideál akademického psaní. Spojují totiž erudovanost s přístupností a otevřeností směrem k laické veřejnosti.

Zájemci o Naremorovo dílo nedávno dostali jedinečnou příležitost přesvědčit se o jeho rozličných oblastech zájmu a vytříbeném stylu psaní prostřednictvím výboru textů nazvaného An Invention Without a Future. Essays on Cinema. Knihu vydalo prestižní nakladatelství při Kalifornské univerzitě, které již v minulosti s autorem spolupracovalo na zmiňovaných publikacích More Than Night a Acting in the Cinema. 350stránková publikace obsahuje 21 původních či dříve uveřejněných (ovšem pro antologii doplněných či upravených) esejů, které jsou rozděleny do tří tematických oddílů. V tom prvním se Naremore zabývá obecněji vymezenými problémy, jakými jsou filmové autorství, adaptace nebo herectví ve filmu. Druhá část sestává z analýz vybraných filmů (Hluboký spánek, Chata na nebesích, Na sever severozápadní linkou, Poklad na Sierra Madre) nebo ze statí o oblíbených režisérech na pozadí úzce specifikovaných témat (Hitchcock a humor, Hitchcock a film noir, Welles a herectví, Welles, Kubrick a filmový exil). Závěrečný oddíl čtenáři nabízí jednak profily čtyř filmových kritiků, kteří Naremora nejzásadněji ovlivnili (jmenovitě jde o Jamese Ageeho, Mannyho Farbera, Andrewa Sarrise a stále aktivního Jonathana Rosenbauma), a jednak vzorek Naremorovy vlastní práce v roli filmového kritika na stránkách časopisu Film Quarterly z let 2007–2010.

Celou knihou, jejíž název tvoří (údajný) citát Louise Lumièra z roku 1895, prochází téma „smrti“ kinematografie – smrti, kterou v uplynulých 120 letech mnozí předpovídali, ale která přes všechny technologické i kulturní změny dosud nenastala. Naremore se opakovaně zamýšlí nad povahou a funkcí filmového média, dotýká se témat digitalizace nebo zachování filmového dědictví, zkoumá proměnu filmového zážitku i role filmové kritiky. Přestože většina filmů analyzovaných v knize patří hluboké minulosti – a Naremore nezastírá nostalgii po starých časech, ani znepokojení nad současným vývojem kinematografie a filmové kultury obecně – nakonec přeci jen nachází i důvody pro pocity naděje a optimismu. Jak přiznává v závěrečné části, největší divácké uspokojení mu v nedávné době přinášely filmy Pedra Costy, Apichatponga Weerasethakula nebo Abbase Kiarostamiho – tedy paradoxně ty, které se nejdůsledněji rozcházejí s tradicí klasického hollywoodského vyprávění: „Určitá forma kinematografie je mrtvá. Ať žije kinematografie!“ (s. 11)

Publikace mimo jiné funguje i jako Naremorův „autoportrét“. Nevyhnutelně se v ní projevuje autorovo literárněvědné vzdělání a zájem o literární a filmový modernismus (v rané fázi kariéry napsal knihu The World Without a Self: Virginia Woolf and the Novel a v roce 1991 spolueditoval sborník Modernity and Mass Culture). V jednotlivých textech se opakovaně vynořuje přesvědčení, že „formální analýza je sama o sobě nedostatečná“ (s. 9), že ani analytik nemůže zůstat nestranný a naopak by měl vždy projevovat nadšení a zapálení pro věc. V předmluvě autor dále prozrazuje, že „většina mé práce pojednává o klasickém Hollywoodu a vždy mě více zajímaly filmy a kritici než filmová publika. Mám rovněž ambivalentní vztah k filmovému průmyslu – spojují se ve mně pocity fascinace i úzkosti.“ (s. 10) Plné paradoxů jsou i Naremorovy filmové preference, jak jsem již ostatně naznačoval: vedle filmařů klasického Hollywoodu s nablýskaným stylem a respektem k zavedeným žánrům (například Vincente Minnelli) patří k jeho oblíbencům i nekonformní, individualističtí tvůrci jako Orson Welles nebo, z pozdějších, Raúl Ruiz a Zhangke Jia.

Právě kvůli neúnavnému stírání hranic mezi „vysokým“ a „nízkým“ uměním, mezi klasicismem a modernismem a – na úrovni psaní – mezi historiografií, teorií a kritikou patří texty Jamese Naremora k tomu nejpozoruhodnějšímu a nejhodnotnějšímu na poli současného psaní o filmu. Výbor jeho prací má proto šanci stát se nepostradatelným příspěvkem ve vaší filmové knihovně, ke kterému se budete pravidelně vracet.

An Invention Without a Future. Essays on Cinema

James Naremore
University of California Press
2014, 356 stran

Odkazy:
knihu lze objednat na stránkách vydavatele zde (e-kniha dostupná zde)
nedávný rozhovor s autorem
rozhovor z roku 2001 v českém překladu na stránkách 25fps