Postroje řinčí a zástavy vlají

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 05. června 2015 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Potulný rytíř (Martin & Avery & Miller) – JAROSLAV STUCHLÝ –

George R. R. Martin je fenomén. Jeho románový cyklus Píseň ledu a ohně měl svoje čtenáře už před premiérou seriálu Hra o trůny, ale teprve po odvysílání první řady se strhlo to pravé šílenství. Přiznám se, že jsem také po předloze sáhl až v průběhu roku 2012 a v několikadenním transu zhltl všech pět dosud vydaných knih v jednom zátahu. V Hostině pro vrány a Tanci s draky se mi sice zdálo, že se autor příliš opájí slovy a svižné posunování děje nahradilo přešlapování na místě, nic to však nemění na tom, že Martin je pan vypravěč, k jehož postavám čtenář rychle najde cestu a nerad je opouští. Podle názoru mnohých fanoušků s vydáním dalšího dílu příliš otálí, seriál se mezitím logicky musel od literární předlohy odklonit (aktuálně dobíhá na HBO pátá řada). Náplastí pro nedočkavce se stala (u nás loni) vydaná povídková sbírka Rytíř Sedmi království, jejíž první text Potulný rytíř adaptoval pro comics Ben Avery.

Děj zavádí čtenáře do známého prostředí, ovšem zhruba sto let před události popsané v Písni ledu a ohně. Filmového fanouška hned zkraje napadne, že se zápletka nápadně podobá Příběhu rytíře (2001), ale vzhledem k tomu, že povídka vyšla poprvé roku 1998, inspirovat se nechal možná scenárista Brian Helgeland. Na začátku umírá starý potulný rytíř, jehož zbroj si přivlastní jeho společník Dunk. Ač neurozeného původu předstírá, že je šlechtic, aby se mohl zúčastnit rytířského turnaje a pokusil se tak změnit svůj dosavadní život. Příběh je sevřený do několika dnů na ashfordském kolbišti, kde sice není nouze o názvy známých rodů, ale v jejich příslušnících a vzájemných příbuzenských vztazích jsem se přiznávám brzy přestal orientovat. Ono je to ale docela jedno, protože hlavní myšlenka této barvité rytírny se v nich neztrácí: přestože je Dunk, který si říká ser Duncan Vysoký (ano, v době, jež zachází za rámec povídky se z něj stane velitel Královské gardy), nepříliš důvtipný mladík prostého původu, vnitřní střelka jeho morálního kompasu z něj dělá věrohodnějšího rytíře než je většina urozených pánů.

A když už jsme nakousli Příběh rytíře: stejně jako má William Thatcher alias Ulrich von Lichtenstein svého rádce a prostořekého vyvolávače Chaucera, tak Duncana doprovází jako „panoš“ Egg, bývalý stájník neurčitého věku, který zdá se toho o rytířích ví víc než samotný Dunk. Nechybí ani romantická linie, neboť hrdina se zakouká do pohledné loutkářky, ta však ve finále mizí ze scény, protože tohle je v prvé řadě příběh o rytířské cti, nikoli o milostném tokání za měsíčního svitu.

Pokud Martinovu literární předlohu znáte (já ji nečetl), existuje jediný důvod, proč comicsu věnovat pozornost, a tím je kresba Mika Millera nádherně vyvedená v barvách Mika Crowella (erby tvůrců comicsu nalezne pozorný čtenář v bonusovém přehledu rodů). Nehraje se zde na žádnou uměleckou abstrakci, kresba je realistická a skutečně sugeruje pocit, že se před čtenářem odvíjí epizoda televizního seriálu, nebo lépe technicolorové dobrodružství, typické pro hollywoodské rytírny 50. a 60. let. Ona „realističnost“ je dána i příběhem. Zatímco v Písni ledu a ohně se království zmítá ve vnitřních sporech, za mořem poletují draci a za Zdí povstává armáda vzešlá z prastaré magie, o sto let dříve není po fantasy prvcích ani stopa a nepočítáme-li vzpomínku Dunkova pána na posledního draka, vše by se klidně mohlo odehrávat ve středověké Evropě.

Nad comicsovým Potulným rytířem, v němž to pro Martina typicky nemá skoro žádná z postav „jisté“, se tak vznáší dvě otázky: Proč v něm musí být tolik nadbytečného vnitřního monologu a kolik času vlastně doopravdy spadlo pod stůl během Dunkova pobytu v hradním vězení, když mezitím Eggovi stihla celkem slušně obrůst předtím pečlivě vyholená hlava?