Rememoried: Surreálná procházka vrstvami snů

Vladimír Kudělka (1985), absolvent ateliéru multimédií FaVU v Brně, se po dokončení školy pustil do tříměsíčního projektu, který se nakonec protáhl na dva roky. Na konci letošního srpna vypustil pod hlavičkou studia Hangonit (které tvoří on sám) do světa videohru Rememoried. Jde o vizuálně působivý počin, který přináší zajímavý herní mechanismus, a není proto divu, že se od vydání dostalo hře různorodých reakcí. Rememoried se podařilo prosadit v zahraničí a prodává se na platformách Steam a Humble Bundle. Lze si ji zahrát na Windows, Macu a v plánu je také vydání pro Linux.

Kudělka během svých studií na fakultě vytvořil jako svou bakalářskou práci digitální skulpturu Intimissimo (2011), absolvoval projektem nazvaným Genius loci (2013), prostřednictvím nějž si kladl otázku, kde je rozdíl mezi interaktivní instalací a videohrou. K tomuto tématu má co říct vzhledem k tomu, že je sám aktivním hráčem videoher. Řada otázek vyvstává také při hraní Rememoried. Někdo, kdo snad zatím pochyboval o tom, zda lze brát videohry také jako umělecká díla, bude mít dost možná v tomto případě jasno.[1] Co se bezesporu Kudělkovi podařilo, je stvoření světa, který nadchne komplexností audiovizuální stránky.

Rememoried, jež běží na enginu Unity[2], lze přiřadit k žánru tzv. walking simulator. Zároveň je hra označována jako surreálná či surrealistická explorativní adventura z pohledu první osoby (first-person adventure game), ale najdeme v ní i výrazné prvky plošinových her, kdy se hráč posouvá do dalších úrovní pomocí skákání. Kudělka vedle svých vlastních snů, které jej ovlivnily, mezi inspiracemi zmiňuje v oblasti výtvarného umění suprematismus (v čele s Kazimirem Malevičem), který ovlivnil užití čtverců ve hře, a na druhé straně nekonečné puntíky Yayoi Kusamy. Dále pak videohry z poslední doby Dear Esther (2012) a Proteus (2013) a filmy jako Fontána (2006) Darrena Aronofského a 2001: Vesmírná odysea (1968) Stanleyho Kubricka. Svou surreálností a snovostí Rememoried evokuje jinou dosti netradiční hru, kterou lze jakžtakž napasovat do žánru adventure a jíž je často přisuzováno označení „divná“ – Blue Ice (1995), k jejíž nezaměnitelné atmosféře přispěl vedle vizuální stránky pracující s vrstvením symbolů zejména hudební doprovod, jejž tvořily licencované skladby Briana Ena, Davida Sylviana, Orbital, ale i kompozice vážné hudby.

Virtuální prostor Rememoried je složen z dvaceti vrstev (úrovní), které tvoří jakýsi vyšší snový celek. Hráčům nejsou poskytnuty žádné indicie, kudy se mají ubírat nebo co je dovede do další úrovně. Skutečnou nápovědu neposkytuje ani anglický voiceover – střídající se mužský a ženský hlas s výrazným echem, který zejména dotváří atmosféru a představuje jednu z poetických rovin hry („The stars have played with your head to make you believe for just a moment that they are in your reach.“ „The memory creates a landscape from your reminiscences.“). Intuicí v kombinaci s herními zkušenostmi si hráč časem mechanismus Rememoried osvojí. Stačí se dívat kolem sebe. V době, kdy má skoro každá hra důkladný tutorial a/nebo běžně pracuje s hotspoty a nabízí hráči lačnícímu po rychlém postupu nápovědy, to je osvěžující přístup. Samozřejmě jak pro koho a jen do určité míry. Může se stát, že se budete desítky minut procházet (či bloudit) a nevědět, co dělat. Pokud hrajete Rememoried primárně pro to, že se chcete kochat prostředím a užívat si atmosféru, nebude vám to příliš vadit. Je totiž skutečně na co se dívat. Více či méně abstraktní snová nebeská prostředí pracují s kontrastem světla a tmy, v jiných úrovních je zas využito výrazných barev. Za doprovodu pečlivě vybrané klasické (Bach, Beethoven, Delibes) i elektronické hudby se lze procházet a rozhlížet volně kolem sebe. Okolí tvoří stromy, hvězdy a nejrůznější objekty, jež jsou buď statické, nebo se pohybují v prostoru (křeslo, oči, mořský koník, čolek, maska ad.). Lze se dlouze kochat detaily i celky, které jsou velkolepé.

Princip zapomínání, na kterém je hra postavena, vysvětlil Kudělka na konkrétním případu v rozhovoru pro hrej.cz: „Jdeš po cestě a najednou narazíš na skálu, která blokuje postup dál. Abys mohl projít, tak by tě mělo napadnout, že se odvrátíš od skály, podíváš se znovu a skála už tam nebude, nebo bude trochu stranou. Když si nebudeš vědět rady, tak bys měl pamatovat na to, že můžeš zapomenout. To samozřejmě svádí k šíleným transformacím světa, který se rozsypává a ano, takové úrovně v Rememoried jsou taky, ale mně přišlo zajímavější hráče těmito přeměnami úrovní provádět. Ve hře jsou lokace, kde se proměňuje pouze pár předmětů a ty musíš zjistit, které věci z tvé paměti vypadávají, abys našel cestu dál.“ Dalším příkladem může být, když se hráč po ostrůvcích snaží vyskákat až na ten, kde je žebřík, a tedy přístup do další roviny. Pokud není žádný ostrůvek v dohledu, skloní hlavu nebo se otočí a ostrůvky se mezitím přeskupí a umožní mu další postup. Zní to jednoduše, ale tak jednoduché to většinou nebývá – jedním z důvodů je neúspěch v podobě „šlápnutí vedle“, protože hráč se často pohybuje po jemném předivu utkaném z mlhoviny. Vladimír Kudělka si ozkoušel, že dnešní hráči už nejsou na „hardcore gaming“ příliš naladěni, když musel záhy po vydání hry vydat patch, kterým upravil původní složitost Rememoried. Hráčům se totiž nelíbilo, že je neúspěch vracel zpět do předchozí úrovně (což z hlediska logiky hry dávalo smysl) a každý další nezdar byl o to více frustrující.

Videohry, které vybočují svou „jinakostí“, jsou ceněné. Stále ovšem musí nabízet jasné herní mechanismy a přijatelnou hratelnost, aby byly přijímány. Je pochopitelné, že netradiční koncept je těžko přijatelný pro ty, kdo nemají trpělivost dlouze hledat cestu do další úrovně. Složitost jednotlivých levelů je dost odlišná. Působivé virtuální prostředí Rememoried lze ale jednoznačně ocenit na velkém monitoru a při maximálním rozlišení, kdy se člověk nechá pohltit komplexním vjemem. Kudělka svůj projekt, který považuje za velmi osobní, držel „pod pokličkou“ a nenechal do něj před dokončením nikoho nahlédnout. Tím se sice ochudil o cennou zpětnou vazbu a korekci, ale zároveň podnikl odvážný krok vytvořit hru zcela podle svých vlastních představ a nepodléhající komerčním trendům.

Tvůrce v současnosti vedle propagace Rememoried testuje tuto hru pro virtuální brýle Oculus Rift, které celý zážitek mohou posunout diametrálně jinam. Bude každopádně zajímavé sledovat tvorbu Vladimíra Kudělky i nadále. Abychom však nepodléhali dojmu, že jde o jediný pozoruhodný nezávislý projekt: na cestě je videohra studia Paperash Dark Train, kterou si snad budeme moct představit v následujících měsících.

Poznámky:

[1] Není bez zajímavosti, že Rememoried je spolu s dalšími více než 4500 tituly archivován ve videoherním archivu Cineteca di Bologna. Viz http://www.cinetecadibologna.it/archivi-non-film/videoludico/videogamearchive.

[2] Na tomto herním enginu běží i další pozoruhodné hry z poslední doby, jmenovitě Gone Home (2013), Jazzpunk z roku 2014 nebo Monument Valley (2014).