Straní se ostatní lidské společnosti na jedné z poklidných šumavských strání. Léto tráví rodina Mlčochů v dřevěné maringotce uprostřed lesů, začátkem zimy se vydává pravidelně starým karavanem na cestu do prosluněného Španělska. Do idyly má nicméně jejich způsob života daleko, neboť důvody stojící (nejen) za tímto kočováním jsou spíše praktického než romantického charakteru.

Režisérka snímku Stále spolu (2014) Eva Tomanová uvádí, že potkala poprvé jednoho z protagonistů, Petra Mlčocha, před více než deseti lety, kdy o seznámení nejevil žádný zájem. O dva měsíce později se jí však ozval sám od sebe, neboť potřeboval pomoc při styku s úřady. Po vzájemném sblížení, jež následovalo, spolupracovali před režisérčiným celovečerním debutem ještě na třech filmových projektech (reportáž, příspěvek do cyklu České milování a dokument o domácím vzdělávání). Tomanová rovněž přiznává, že by se Mlčochovými ráda zabývala i v budoucnu.1 Čím je tato rodina tolik pro-filmově atraktivní?

Alternativní způsoby života, stejně jako útěky z moderní společnosti, se staly náměty mnohých literárních i filmových děl. Jednou z nejznámějších knih této oblasti je Walden aneb život v lesích (Walden: Or Life in the Woods, 1854) amerického filozofa Henryho Davida Thoreaua. Z oblasti filmu je patrně nejznámější Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) Seana Penna, který vychází ze stejnojmenné knižní předlohy Jona Krakauera. Tyto dva počiny zmiňuji záměrně; v obou je ústředním charakterem/vypravěčem muž, první podává výpověď o realizaci určité vize způsobu života mimo moderní společnost, druhý pojednává o procesu jejího opuštění. Thoreaův pobyt v lesích poblíž města Concord trval něco málo přes dva roky (začal údajně náhodou v Den nezávislosti 4. července) a jednalo se o experiment. Ve srubu na břehu waldenského rybníka mimo jiné přemýšlel o vztahu člověka a přírody, jež hrála v jeho životě zásadní roli, byl kritický k technickému pokroku a náboženství, kladl důraz na mravní hodnoty. Christopher McCandless, z jehož deníku vycházel Krakauer, opustil domov ve svých dvaadvaceti letech, aby podnikl putování na Aljašku. Vzdal se peněz a v poslední fázi svého pobytu v divočině se živil výhradně sběrem. Větší či menší měrou hraje v obou těchto dílech (a jim podobných) roli osobnostní proměna jedince vysoce individuálního charakteru; k samostatnému myšlení ponoukali i své okolí.

Petr Mlčoch je pravým opakem. V jedné scéně hovoří s nejstaršími syny, kteří jsou v maturitním ročníku, o samostatnosti, přičemž je porovnává s jejich spolužáky. Pojem „samostatnost“ pro něj znamená to, „že si člověk dovede sám zjednat to, co potřebuje“. Na otázku, jak si představují svou budoucnost, mu jeden z nich odpoví, že si nedokáže představit ani to, co bude zítra. Absolutní absence vlastního názoru, natož pak schopnosti jeho argumentace je příznačná pro všechny členy této přísně patriarchální rodiny, vyjma její „hlavy“. Mlčochova žena Simona se ptá svého manžela dokonce např. i na to, zdali může vyprat špinavé prádlo či jestli se může najíst. Mlčochovi čistě observační přístup, se kterým štáb k natáčení přistoupil, očividně vyhovoval. Vidíme jej, jak rozdává rozkazy svým dětem, jak občas přijde s nějakým rádoby moudrem; vždy má poslední slovo. Je zde jediným, kdo si dovede sám sjednat to, co potřebuje. Neschopnost sebevyjadřování a silně potlačená individualita ostatních členů rodiny znemožňuje jakoukoli přímou kritiku jeho autority – ač k ní režisérka občas nepřímo vybízí.

Důležitou roli hraje ve snímku také cesta do Španělska, kterou podniká rodina rok co rok. Soustavu maringotek střídá v zimě karavan a poněkud improvizované zázemí. Důvod, jenž ovšem ve filmu nezazní, je prostý: aby mohli Mlčochovi vzdělávat své děti středoškolského věku sami doma, musí to zdůvodnit dlouhodobým pobytem v zahraničí.2 Právě zde působí některé záběry, doprovázené nediegetickou hudbou, až romanticky. Idyla se však hroutí v okamžiku, kdy se opět dostává ke slovu Mlčoch.

Zprostředkovaný pohled, jaký se nám na rodinu dostává, je poměrně ucelený. Můžeme vidět jak její všednodenní život, tak to, jakým způsobem se mění v průběhu ročního koloběhu (samotné natáčení trvalo dva roky). A přestože jej kamera „pouze“ zaznamenává a režisérka nenavazuje s žádným členem rodiny slovní dialog, výsledný audiovizuální obraz usvědčuje Petra Mlčocha z jistého selhání sám o sobě. Ukazuje, že způsob výchovy, jenž na svých devět dětí uplatňuje, nefunguje. Nazývá se totiž „profesionálním otcem“ s tím, že je pro společnost mnohem přínosnější, když vychová hodné a slušné děti, než kdyby pracoval. Krom oné slušnosti, jež je ovšem spíše plachostí, nedisponují téměř ničím. Vzhledem ke svému nedostatečnému vzdělání jsou odsouzeny k obdobnému (a na státu parazitujícímu) způsobu života, v jakém vyrůstají.

Stále spolu představuje velmi povedený příklad toho, jaký potenciál skýtá ryzí observační způsob natáčení, je-li téma filmu dostatečně nosné a jeho protagonistům není přítomnost kamery příliš nepříjemná. Vzhledem k tomuto faktu je relevantní zmínit, že sám Mlčoch zastával po určitých čas roli kameramana; potkávají se zde tedy dvě roviny sebeprezentace/prezentace jeho rodiny. Ve výsledném filmu však rozdíl mezi jednotlivými typy záběrů díky střihu vůbec poznat nejde. Z formálního hlediska na sebe upozorňuje nejvíce zvolená hudba, která svou melodií idylizuje natočený materiál a přidává příběhu na dramatičnosti. Spoluutváří totiž kontrast mezi tím, jak jsou z veliké části podobné útěky do divočiny prezentovány a vnímány a tím, nakolik odlišná realita může být.

Doporučujeme rozhovor s režisérkou Evou Tomanovou pro DOKweb, k přečtění zde.

Stále spolu

Režie a scénář: Eva Tomanová

Kamera: Petr Koblovský, Jiří Krejčík ml., Michal Vojkůvka, Patrik Balonek

Česká republika 2014, 75 min.