Tři vzpomínky – poetické, leč zmatené ohlédnutí za dny minulými

RECENZE: Tři vzpomínky (režie: Arnaud Desplechin, 2014) – LENKA ZÁTHURECKÁ –

„Vzpomínkový“ film Arnauda Desplechina dramaturgové Ostrava Kamera Oko zařadili v české předpremiéře do programu zahajovacího galavečera, v rámci něhož lehce zmatený úvod jednoho z pořadatelů (s velmi rozpačitým překladem do angličtiny) jakoby předznamenal, v jakém duchu se celý film bude odvíjet.

Když týden po skončení festivalu zavzpomínáme na OKO my, shledáme, že právě tento film se stal vítězem hlavní soutěžní sekce Oficiální výběr. Tedy přesněji řečeno, vítězkou se – zcela po právu – stala jeho neoddiskutovatelně talentovaná kameramanka Irina Lubtchansky. Vizuální stránka filmu byla totiž jedna z mála věcí, která si jistou konstantní úroveň držela po celou dobu. Řeč je zejména o pečlivě záběrovaných centrálních pohledech (např. obraz kde si malý protagonista hraje na zarostlé zahradě za domem) a práci s barvou jako motivickým prvkem (např. scéna příchodu do ruského muzea – vlajky). Zajímavě je ve filmu pracováno také s postprodukčními nástroji jako je viněta či rozverné užívání splitscreenů při dokreslení pubertálních excesů. Zároveň se celým filmem prolíná určitá ženská linka citlivé kameramanské koncepce, která velmi dobře koresponduje s emočním pojetím snímku. Pojďme se ale zamyslet nad příběhovou, režijní a vůbec strukturální stránkou.

Tři vzpomínky jsou překvapivě členěny do třech disproporčních částí. První z nich je nazvána Dětství, druhá Rusko a třetí Esther. Všechny jsou navázány na životní příběh profesora antropologie Paula Dédala a přinášejí poněkud neucelené informace o jeho nejdůležitějších životních etapách.

Dětství

Syžet je členěn jednoduchým retrospektivním způsobem, z něhož režisér čas od času účelově vystoupí, abychom si připomněli, že jsme stále v profesorových vzpomínkách. Paulova současnost, z níž ubíháme do minulosti, však není příliš poutavá. Dédalus odjíždí z Tádžikistánu od ženy, kterou nijak zvlášť nemiluje, i když ona jej zjevně obdivuje a snaží se mu ještě při jeho odjezdu všemožně pomoct. On je však duchem nepřítomen a jeho pozornost se obrací k složitému dětství v Roubaix. Jako jednu z prvních retrospektivních scén vidíme momentku z rodinného života, kdy zjevně psychicky labilní matka ohrožuje a děsí své děti na schodech starého domu. Divák spolkne tento háček a mentálně se připraví na psychologické drama z rodinného prostředí plného psychických narušeností, skryté agrese a pochyb o víře. Režisér však tento žánr takřka okamžitě opustí a k motivu narušených rodinných vztahů se vrátí pouze v několika dalších menších náznacích (lesbická teta, matka, jež po pár letech spáchá sebevraždu, a Paulův zdánlivě nenávistný vztah k ní, i když smuteční pásku pak nosí ještě několik let po pohřbu).

Rusko

Celým filmem se prolíná motiv Ruska (ruská přítelkyně tety, výlet do tehdejšího SSSR a problémy s pasem v současnosti), možná jediný poctivě jednotící prvek filmu. V několika retrospektivách se Paul Dédalus dotýká zvláštní příhody, kdy při výletu do ruského muzea předal partyzánským způsobem peníze, svůj pas a tím i identitu chlapci z židovské rodiny.

Osobně na mě tato scéna působí jako jedna z nejvíce matoucích. Těžko říct, zda je to pouze špatně vybraným hercem v roli židovského chlapce, který díky Paulovi získal možnost vycestovat s francouzským pasem do Izraele, nebo několikanásobným naznačením výměny identit. Židovský kluk v Moskvě byl totiž svými rysy mnohem podobnější dospělému Paulu Dédalovi (hraný populárním Mathieu Amalricem) nežli ten, s nímž se setkáváme v hrdinových vzpomínkách. Toto společně s několika poznámkami o výměně identity vytváří opravdový chaos, o kterém jsem nepřestala přemýšlet v průběhu celého filmu. Zmíněná linie se ale při bližším zkoumání stane slepou, protože jak by přece měl židovský chlapec vzpomínky mladého Paula a proč by nám je vlastně potřeboval sdělit? Nebo snad šlo o natolik přesvědčivou výměnu identity? Na toto téma (stejně jako na hojně pokládané existenciální dotazy v průběhu filmu) nedostaneme uspokojivou odpověď.

Příběh je od začátku lehce schematický a celou dobu ze sebe divák nemůže setřást pocit, že „tohle tu už přece jednou bylo.“ První dvě části (Paulovo dětství a výlet do Ruska) se odbudou v relativně svižném tempu a i když se již divák smíří s lehce nepochopitelným mísením žánrů (z psychologického rodinného dramatu do thrilleru či krimi –ve výslechové místnosti), na to, co přinese část nazvaná Esther, dozajista připraven není.

Esther

Již první rozhovor mezi devatenáctiletým Paulem a jeho platonickou láskou Esther působí nepřesvědčivě. Na prostou „oťukávací“ debatu mezi dvěma rebelujícími puberťáky, z nichž jeden ze sebe dělá pařížského intelektuála a druhá volnomyšlenkářskou děvku, je totiž napsány až příliš dobře. Vznosné myšlenky, protisměrné kličky i sváděcí fráze jdou z úst někoho podstatně staršího a uvědomělejšího. Diskutující divák by samozřejmě mohl namítnout, že dialog byl pozměněn a zkreslen vzpomínajícím Dédalem ve středních letech, ale pokud se s tímto nástrojem nikde jinde nepracuje, proč na tento argument přistupovat.

Tímto se také dotýkáme největšího problému filmu. Klasická vyprávěcí struktura, práce s motivy a divákovou pozorností je totiž všechno, jen ne systematická. Zkušení analytičtí filmoví harcovníci by si při zhlédnutí tohoto díla zcela jistě drali moudré vousy či případně vlasy.

V části věnované Esther se film stává rozvláčným, roztahuje se tempo i akční obsah a příběh přestává diváka držet. Zároveň se opět ocitáme v dalším žánru, a to romantickém dramatu. Několikrát dojde také k výměně vypravěčů. Z ich formy tvůrce volně přechází do třetí osoby i vnitrozáběrových komentářů. Jako naprosté klišé působí vypravování dopisů Esther a Paula do zrcadel či přímo do kamery. Film má podle mého názoru jednoznačně sestupnou tendenci. Z příběhu, který měl od počátku šanci diváka chytnout a 120 minut nepustit, se stává ucajdaná plačtivá lovestory s koncem, jež byl v podstatě predikován od začátku (Esther couru nehrála, ona jí prostě byla). Jedním z motivů, který byl udržen od počátku do konce, je závislost, kterou jsme schopni vysledovat v příběhu matky a syna i Paula a jeho milenky Esther.

V poslední části se navíc zčistajasna bez jakékoliv systematické přípravy objevují představy mrtvých (milovaná teta na hřbitově atd.). Dále jim však již není věnován prostor, takže i tento motiv můžeme označit za slepou větev. Systematicky je ale pracováno s dublovanou informací, často se tak dozvídáme ve zvuku to samé, co v obraze, což je jedno z největších filmařských minus snímku.

Dost však bylo pouze negativních připomínek. Je třeba uznat, že Tři vzpomínky jsou filmem pro nespoutané, rozevláté a nadoblačné existence, které si také kdysi zažily spalující vášnivou romanci se špatným koncem a pomocí Desplechinova filmu tak mají možnost se slzou v oku zavzpomínat. Již zmiňovaná výtvarná stránka filmu je také jednou z jeho výrazných předností. Velmi dobře je zde vykresleno prostředí sedmdesátých a osmdesátých let a vše podpořeno velice sugestivní dobovou hudbou. Výprava i kostýmy jsou jednoznačně propracované a konstantně „jdou s příběhem“. Pokud jste tedy ochotni odhodit na dvě hodiny své analytické já a nechat volně pobíhat nezřízeného romantika, rozněžnit se u nešťastného a spalujícího vztahu Esther a Paula, je film Tři vzpomínky celkem milým zpestřením.