Geralt v Černém lese

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 20. března 2015 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Zaklínač: Skleněný dům (Paul Tobin, Joe Querio) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Když se mi v roce 2000 podepisoval Andrzej Sapkowski do Věže vlaštovky, předposledního dílu románového cyklu o zaklínači, poznamenal cosi o tom, že chystá fantasy z doby husitství. Nakonec z toho byla trilogie (výtečná), zatímco nejpopulárnější autorova postava, zaklínač Geralt z Rivie, začal žít mimo stránky povídek a románů: nejprve na televizní obrazovce v nepříliš úspěšném seriálu, později ve dvou mnohem úspěšnějších počítačových hrách. Ve snu by mne ovšem nenapadlo, že o 14 let později se objeví v americkém comicsu od Dark Horse, že se scénářem nebude mít Sapkowski nic společného… a že to bude fakt dobré.

Těm, kteří kouzlu Sapkowského příběhů (dosud) nepropadli, je asi potřeba dát na vědomí, že Geralt se živí jako nájemný hubitel nejrůznějších monster, k čemuž je vybaven nadpřirozenými schopnostmi a bojovými dovednostmi, získanými proměnou (mutací) a tvrdým výcvikem. Ve fiktivním světě se středověkými atributy se obyčejní lidé bez jeho pomoci často neobejdou, přesto se zaklínač (či vědmák) pohybuje na okraji společnosti, jako mutant je stigmatizován, vyvolává buď strach, nebo rovnou nenávist. Popularita Sapkowského knih je do velké míry dána autorovým ironickým odstupem a tím, že v žánru fantasy se vyjadřoval k soudobým problémům. Při onom setkání spisovatel vzpomněl poprask, který v převážně katolickém Polsku způsobila zdánlivě nevinná věta ve smyslu „žena má právo určit, co se děje s jejím břichem“, kterou adresoval fanatickým odpůrcům potratů.

V comicsu Skleněný dům sice žádné podobné šlehy nenajdeme, zato nás dokonale pohltí hororová atmosféra Černého lesa, kam Geralt zajede v doprovodu ovdovělého rybáře Jakuba. Titulní dům se ukáže být labyrintem bez konce, v němž vedle sukuby Vary přebývají duše prokletých a kolem kterého brousí lešij, hrobice (překlad odborně redigoval Stanislav Komárek) nebo smečka vlků. Samotný příběh není pouhým festivalem monstrózních mlátiček, nýbrž téměř detektivka, točící se kolem otázky: Co se vlastně doopravdy stalo s rybářovou ženou? A protože je Paul Tobin zručný vypravěč a dobře si uvědomuje, že pracuje s postavou, kterou vytvořil někdo jiný a která má spoustu fanoušků nejen ve východní Evropě, dokáže do tohoto rámce nenápadně dostat i něco z toho, co jsem prozradil v předchozím odstavci. Nedělá z Geralta tuctového superhrdinu, ale ponechává mu punc tajemna i komplikovanost citového prožívání.

Není náhoda, že obálku prvního comicsu o zaklínači má na svědomí Mike Mignola. Kreslený Geralt totiž může zabodovat i u čtenářů, kteří literární předlohu neznají, počítačové hry nehrají (mimochodem, jejich tvůrci jsou Mignolovými fanoušky), ale milují Hellboye a jeho svět utkaný z přediva bájí, legend, mýtů a lidových pověstí. Joe Querio se působivě popasoval s monstry, ucházející jsou jeho detaily tváří, v širších záběrech s lidskými postavami však svou kresbu na můj vkus zjednodušuje až příliš. Na pozadí si často vystačí s barevnou plochou (koloroval Carlos Badilla a jeho přínos je stejně obdivuhodný jako práce Davea Stewarta na Hellboyovi). Jestliže Querio obstojí ve srovnání s Mignolou – kreslířem, hůře dopadá ve srovnání s Duncanem Fegredou, který výtvarnou stránku Hellboye po Mignolovi převzal. Což lze doložit na litografiích, které na motivy Zaklínače vytvořil jak Fegredo, tak Stan Sakai (Usagi Yojimbo) a Simon Bisley (Darebák) a které spolu s ukázkami z Queriova skicáře tvoří zajímavý bonusový materiál.