Art Film Fest 2016: Košice, evropské město filmové kultury

REPORTÁŽ z 24. ročníku Art Film Festu (17.–25. 6. 2016)  – JANA BÉBAROVÁ –

Tak jako každý rok patřila druhá polovina června (júna) slovenskému Art Film Festu. Respektovaný mezinárodní festival při letošním 24. ročníku podstoupil silnou zatěžkávací zkoušku – kvůli již nedostačujícímu zázemí v Trenčianskych Teplicích/Trenčíně absolvoval stěhování do nového prostředí na druhém konci republiky a čelil popudlivým tahanicím o diváky a festivalovou značku s nově vzniklým „trucfestivalem“ na původním místě. Obavy pravidelných návštěvníků z tak razantní změny byly nasnadě, stejně jako se mohli strachovat organizátoři – přece jen 350 km dlouhá vzdálenost mezi Košicemi a Trenčínem mohla od návštěvy akce leckoho odradit, což ostatně (ne)naplněnost košických kinosálů zpětně potvrdila. Na rozdíl od Čechů totiž Slováci nejsou takoví festivaloví nomádi, a tak řada Bratislavanů a těch, co to měli do Trenčína blízko a každoročně se do TT+T stahovali, zkrátka cestu do takových dálav bojkotovala. Naopak pro mě byla šestihodinová cesta vlakem do dosud nepoznaného města výzvou a jakékoliv obavy z kroku do festivalového neznáma přišly okamžitě po příjezdu vniveč.

Kunsthalle

Košice totiž okamžitě oslní svou malebností a okouzlujícím historickým centrem (a samozřejmě přirozenou šarmantností slovenských gentlemanů!). Status Evropského města kultury 2013 Košice obohatil o několik renovovaných prostor, které Art Film Fest na osm festivalových dní obsadil. V prvé řadě se jedná o Kunsthalle, stylovou budovu bývalé městské plovárny v blízkosti centra, která byla střediskem slavnostních ceremonií. Stejně tak divácky atraktivní bylo festivalové zázemí se dvěma dalšími projekčními sály v rekonstruovaných kasárnách v Kulturparku. Je třeba říci, že navzdory tomu, že sály ani v jedné ze zmiňovaných budov nejsou primárně určeny pro kino-promítání, kvalita projekcí tím netrpěla. Naopak si (až na občasné stávkování projektoru v Kulturparku) držely vysokou úroveň. Příjemné prostředí ke sledování artovek skýtalo i historické kino Slovan, sídlící v budově Staré radnice přímo na Hlavní ulici, a navzdory rozpálenému, neklimatizovanému vzduchu i nedávno znovuotevřené Kino Úsmev, které je u Košičanů populární svou „oldschool“ domáckou atmosférou. Byl by hřích v závěru tohoto výčtu nezmínit Tabačku, košickou „kulturní fabriku“ sídlící v budově bývalé tabákové továrny. Svého druhu unikátní kulturní cetrum na východním Slovensku se pyšní vlastním kinem (AFF letos zatím nevyužitým), multifunčkní koncertní scénou, kancelářskými prostory, workshop-roomy a samozřejmě barem, před kterým se v nočních after-party shlukoval festivalový dav.

Kulturpark

Směle si troufám tvrdit, že Košice Art Film Festu sedí mnohem víc. V pohodlnosti a dostupnosti projekčních míst si rozhodně polepšil – všechny sály byly kompaktně soustředěny v pěší vzdálenosti a nikdo se nemusel stresovat nad jízdním řádem autobusů, které v minulosti diváky převážely z projekcí v Trenčíně na promítání do dvacet minut vzdáleného sousedního lázeňského městečka a naopak, přičemž ne vždy se kvůli této překážkové dráze daly všechny filmy stíhat tak, jak by divák chtěl. A navíc – festival, který má ve svém názvu slovo „art“, zkrátka do (trenčínského či jakéhokoliv jiného) multiplexu nepatří. Na druhou stranu ani letos se festival nevyhnul rozporům, když si jako klíčový prvek svého vizuálu zvolil popcorn, symbol komerce a konzumu. Zřejmě se tak organizátoři snažili opatrně vyjít vstříc novému publiku, které „artem“ v titulu festivalu nechtěli odradit. Tak jak tak byl při pohledu na poloprázdné košické kinosály pokles návštěvnosti patrný. Online rezervační systém tím de facto ztratil smysl, ovšem boj o vstupenky na programové highlighty a tlačenice ve frontách rozhodně nikomu nechyběly.

Já, Daniel Blake

I největší promítací sál v Kunsthalle s kapacitou 550 míst (nepočítáme-li letní kino v Amfiteátru) se však několikrát dokázal zaplnit – kupříkladu při projekci letošního vítěze Zlaté palmy v Cannes, Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, 2016), jíž se osobně zúčastnil herec Davy Johns. Do ústřední role typicky loachovského filmu o souboji jedince s byrokratickým sociálním systémem nemohl režisér zvolit lepšího představitele než populárního britského stand-up komika. Humor je totiž důležitým prvkem Loachova vypravěčského stylu, kterým tíživá, společensky angažovaná témata s ohledem na diváka cíleně prokládá a polidšťuje. I přes trápení a zoufalost, jež jím zmítají, dokáže nemocný devětapedesátiletý dělník Daniel zachovat klid a neztrácí smysl pro humor. Zdrojem odlehčujících komediálních situací jsou ironické komentáře a vtipné glosování situací Johnsovým protagonistou, který se stůj co stůj odmítá poddat vykořisťujícímu a vůči obyčejnému člověku nevstřícnému systému. Ačkoliv tedy on a ostatní Loachovi hrdinové z Já, Daniel Blake čelí krizovým životním situacím a stojí na prahu bezdomovectví, nezapomíná se na jejich lidskost a ochotu v tak těžkých chvílích pomáhat druhým. Zrežírovat film tak, aby se z něj nestala ukřičená, kýčem prolezlá obžaloba světa ukřivděnou obětí, ale aby jednotlivé náladotvorné prvky fungovaly pospolu a utvářely kompaktní dílo, chce zkušeného matadora. A tím letos osmdesátiletý Ken Loach stoprocentně je. Já, Daniel Blake je bezesporu jeho nejlepším a nejdůležitějším filmem posledních dvaceti let, od dob Jmenuji se Joe (My Name is Joe, 1998) s Peterem Mullanem v roli bývalého alkoholika a Ladybird Ladybird (1994) o konfliktu několikanásobné matky s (v jejích očích) nespravedlivým sociálním systémem, který se – dle slov Davyho Johnse – od té doby vůbec nezměnil.

Rumunská sklizeň

Já, Daniel Blake se do programu AFF dostal v rámci „hvězdné“ sekce „Be2Can Starter“, jakýmsi předvojem podzimní přehlídky festivalových hitů ze tří největších evropských festivalů (Berlinale, Benátky, Cannes) pořádané společností Film Europe Ivana Hronce. Z Cannes Hronec dovezl i novinku rumunského tvůrce Cristiho Puia Sieranevada (2016), pojednávající o setkání jedné rozvětvené rodiny při příležitosti vzpomínání na úmrtí jejich příbuzného. Absurdita plynoucí z nerealizova(tel)ného společného stolování, k němuž se hladoví hosté upínají, připomínal marnost počínání návštěvníků v Buñuelově Nenápadném půvabu buržoazie (1972). Puiova tříhodinová sonda do hektického dění v jednom panelákovém bytě fascinuje virtuózní režií. Zinscenovat pohyb tolika lidí v tak stísněném prostoru a navíc již standardně po rumunsku v dlouhých, pečlivě aranžovaných záběrech pozorovatelské kamery je opravdu umění.

Režijní mistrovství předvedl ve svém novém filmu i Puiův krajan Cristian Mungiu. Stejně jako jeho ostatní filmy je i cenou za režii v Cannes oceněná Zkouška dospělosti (Bacalaureat, 2016), specifickým, minimalistickým konverzačním dramatem, v němž mladá dívka prožije intimní bolest, která vede k fatálním důsledkům. Figurou, která žene děj kupředu, je zde ovšem muž – dívčin otec, který se za každou cenu snaží dostát slibu lepší budoucnosti pro svou maturující dceru. Mungiu na diváka přenáší stres, který otec prožívá, a zároveň ho nechá tápat v nejistotě, zda je vše, co nám postavy říkají, skutečně pravda, a pobízením jeho imaginace v něm konstantně udržuje vnitřní pnutí. Snímek, za který se koprodukčně postavili mistři evropského realismu bratři Dardennovi, byl na AFF zařazen do sekce „Evropská zákoutí“.

Evropská artová deprese

V téže sekci byl uveden i vítězný film letošního Berlinale Požár na moři (Fuocoammare, 2016) Itala Gianfranca Rosiho. Pro současnou společnost ožehavé a navýsost aktuální téma uprchlické krize je v syrově realistických až krutých pasážích zachraňování polomrtvých mužů, žen a dětí z potápějících se kocábek ve Středozemním moři zdrcující. Vzhledem k Rosiho nesnadno dešifrovatelné dramaturgii vyprávění, čítající řadu (zdánlivě?) hluchých, emocionálně odtažitých výjevů, je Požár na moři spíše programovou kolonkou „vidět z povinnosti“. Naopak v sekci „Láska a anarchie“ včleněný Klub (El Club, 2015) chilského režiséra Pabla Larraína, který byl uveden již loni ve Varech, je od začátku do konce sžíravou výpovědí o manipulativních lidských zrůdách uvnitř prohnilé katolické církve. Dostat za to zahraničního Oscara v roce „čajíčkového“ Spotlightu (2015) by byla vskutku „akademická“ odvaha.

Nová (ženská) německá vlna?

Další berlínský, potažmo canneský hit 24 týdnů (24 Wochen, 2016) byl součástí hlavní soutěžní sekce. Letos čtyřiatřicetiletá Anne Zohra Berrached v něm tématem mateřství navázala na svůj tři roky starý celovečerní debut Dvě matky (Zwei Mütter, 2013) o lesbickém páru toužícím po dítěti. Manželé ve 24 týdnech už rodičovskou roli hrdě a zdárně naplňují, do té doby, než lékaři diagnostikují závažnou nemoc jejich dalšímu očekávanému potomkovi. Na festivalu osobně přítomná režisérka v živé diskusi po filmu detailně přiblížila motivace, které ji vedly k natočení tak „těžkého“ filmu, který nemůže nikoho nechat chladným a u nějž jedno oko nezůstane suché. 24 týdnů vzniklo z jejího popudu podělit se s veřejností o tabuizované téma v Německu legalizovaných potratů po 24. týdnu těhotenství, k nimž se v případě poškození plodu uchyluje více než 90 % rodičů.

Vzestup německých filmařek letos v Cannes ztvrdila zkušenější a na filmové scéně etablovanější Maren Ade, která má za své předešlé filmy ceny ze Sundance či Berlinale. Její osobitá komedie Toni Erdmann (2016), která je jejím třetím režijním počinem, byla černým koněm hlavní soutěže. Přestože si z Francie odvezla „pouze“ cenu FIPRESCI, byla fascinovanými diváky a kritiky jedním z nejdiskutovanějších filmů. Film o stárnoucím učiteli, který se rozhodne stalkovat vlastní, jemu odcizenou dceru, která si dravě buduje kariéru v Bukurešti, vyčnívá specifickým stylem humoru, plynoucím z nečekaných a nebývale trapných, leč neuvěřitelně vtipných situací, do kterých se ústřední postavy samy staví. Primárně otec skrývající se za průhlednou falešnou identitou nekonvenčního podivína Toniho Erdmanna. Jeden by řekl, že všechno už bylo natočeno, ale tak osobitou komedii, při níž se kinosál otřásal hurónským, slzavým smíchem, jsem neviděla ani nepamatuju.

To nejlehčí na konec

Stejně tak dlouho nevídaným žánrovým kusem byla Belgica (2015), na Sundance cenou za režii ověnčený hudební film belgického režiséra Felixe van Groeninga. Skutečným podnikem inspirovaná biografie jednoho hudebního klubu z Gentu uchvacuje živelností a energickým soundtrackem z autorské dílny Soulwax. Bratrská dvojice Davida a Stephena Dewaeleových za účelem barvitého vykreslení multižánrového života Belgiky založila patnáct stylově odlišných fiktivních kapel, od hardcore punku přes indie elektroniku, DJs, reggae či turecký pop (více o filmu jsem psala zde). Po všech těch psychicky náročných artovkách byla osvěžující i americká indie komedie People, Places, Things (2015). Film o deprimovaném třicátníkovi z New Yorku (ztvárněném novozélandským hercem Jemainem Clementem), který se nedokáže vyrovnat s rozchodem s matkou jeho dcer, se stylově i tematický blíží subžánru mumblecore filmů.

S heslem „raději vidět 2–3 dobré kraťasy z šestičlenného výběru než jeden (pod)průměrný celovečerák“ jsem rovněž poctivě zhlédla všech šest programových bloků Mezinárodní soutěže krátkometrážních filmů, kterými jsem si ty „velké“ filmy prokládala. O tom se ale rozepíšu v příštím článku.