Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » For they were jolly good fellows…

For they were jolly good fellows…

For they were jolly good fellows…
RECENZE: Anthropoid (režie: Sean Ellis, 2016) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

Do světových kin letos zavítala poněkud překvapivá, ale velmi solidní poklona hlavním aktérům jedné z klíčových událostí druhé světové války. Operace Anthropoid je událost, která bohužel vinou řady historických okolností zůstává na domácí půdě vesměs opomíjená a v zahraničí je téměř neznámá. Proto se ji britský režisér Sean Ellis pokusil oživit snímkem, který by měl většině světového publika posloužit jako stručný úvod do atentátu na Reinharda Heydricha.

Není sice pravda, že by původní látku zahraniční film minul úplně – první dvě adaptace útoku na Heydricha vznikly už v roce 1943 ve Spojených státech (jednu z nich režíroval dokonce proslulý Fritz Lang). Obě ale měly se skutečnou operací Anthropoid pramálo společného pro bezprostřední nedostatek informací a vypovídat tak mohou nanejvýš o samotném fenoménu dobových protinacistických filmů. Výraznou změnu nepřinesla ani britsko-jugoslávská koprodukce Operation Daybreak, která sice vznikla v 70. letech přímo v Československu, ale až na hrstku základních skutečností si také celou událost značně upravila.

Jediným poměrně věrohodným zachycením operace tak až do letošního roku zůstával Atentát Jiřího Sequense (1964), který si ovšem navzdory svým kvalitám udržuje pouze klesající povědomí mezi českými diváky a coby půlstoletí starý, převážně českojazyčný snímek, je pro současné širší zahraniční publikum atraktivní i dostupný jen omezeně. Pro mnoho diváků (především domácích) ovšem stále platí za určitý skálopevný vzor, měřítko a normu zpracování tématu, bylo by tedy vhodné oba snímky alespoň místy postavit vedle sebe, porovnat a ujasnit si jejich pozice a rozdíly.

Sequensův Atentát se dobově snažil posloužit divákovi jako svého druhu vyčerpávající průvodce okolnostmi celé operace. Oproti tomu Ellisův Anthropoid dnes už vypouští většinu širšího kontextu, který je pro současného diváka z velké části zdokumentovaný a poměrně dostupný z jiných zdrojů. Místo toho si snímek šetří většinu svého času na podrobnosti okolo postav Josefa Gabčíka (Cillian Murphy), Jana Kubiše (Jamie Dornan) a toho, čím oba procházeli před, během a po samotném útoku. Obecně vzato oba filmy k věci přistupují s poměrně srovnatelnou mírou věrnosti vůči doložitelným původním událostem. Jejich zásadní rozdíly leží především v zaměření na rozsah, nebo podrobnosti a ve vlastním formálním přístupu k vyprávění.

Na rozdíl od Sequensova filmu, který celou věc podal vesměs stroze realistickým až dokumentárním stylem, ten Ellisův nechává víc prostoru dramatické stavbě a snaze o výraznější prokreslování charakterů. V zájmu obojího si samozřejmě řadu podrobností také domýšlí a upravuje a z hlediska diváka přivyklého filmovému pojetí z šedesátých let může snadno působit melodramaticky a zromantizovaně. Na co ale nesmíme zapomínat, jsou radikálně odlišné tvůrčí podmínky během vzniku obou filmů.

Atentát v roce 1964 otevíral krajně problémové téma v době, kdy vůči čemukoliv pro-západnímu nešlo bez velkého rizika zaujmout víc než střízlivě neutrální postoj. S časovým odstupem pouhých dvaceti let pak navíc byla vzpomínka na heydrichiádu ještě stále velmi živou a citlivou záležitostí. Sequensův velice strohý, maximálně k věci orientovaný dokumentaristický styl tak byl fakticky do jisté míry ctnost, vycházející v tom skutečném slova smyslu z dobové tvůrčí nouze. Vedle toho se Sean Ellis v roce 2016 pokouší ve velmi svobodných podmínkách oživit zapomenutý příběh a složit otevřenou poklonu skupině lidí, kteří vědomě riskovali život pro volbu mezi dvěma, z jejich pohledu stále krajně nevypočitatelnými zly.

K určité tendenci romantizovat se sám Ellis hlásil od začátku, se zájmem zdůraznit ve filmu hrdinství a oběť československých parašutistů. Bylo by ovšem neférové soudit jeho míru dramatizace, či romantizace, jako zkreslení, manipulování, nebo zjednodušování. Režisér se totiž stále snaží v co největší míře stavět na doložitelných informacích a když už se rozhodne v něčem začít dočista fabulovat, obvykle jde o dobře promyšlený vypravěčský tah s jasným cílem, který ve výsledku filmu, postavám ani zachyceným událostem ke škodě neslouží.

Anthropoid v rámci poodkrytí příběhu Kubiše a Gabčíka otevírá především dříve ignorovanou otázku jejich nejbližších spolupracovnic a důvěrnic. Z dochovaných svědectví a písemností je už dnes známo, že oba parašutisté během operace navázali spolupráci a důvěrné kontakty dokonce s několika ženami. Film tento trochu složitější okruh v rámci úspornosti zjednodušuje na pouhou dvojici ženských protějšků – Annu Kovárníkovou (Charlotte Le Bon) a Lenku Fafkovou (Anna Geislerová). V obou těchto postavách se pod identitou s reálnými základy schází směsice prvků smyšlených i přejatých od skutečných osob. Dá se říct, že postava Kovárníkové má obecně blíž ke své reálné předloze, zatímco postava Fafkové je mnohem výrazněji vyfabulovaná, aby vhodněji doplňovala Ellisovo záměrné schéma ústřední čtveřice postav.

Toto schéma čtyř povahově rozdílných charakterů, nebo spíše dvou povahově polarizovaných párů, používá Ellis jako jeden z nosných prvků svého filmu, prostředek pro jasné rozlišení a identifikaci postav a především pak jako platformu pro svůj autorský vývoj charakterů Kubiše a Gabčíka napříč filmem. Josef Gabčík v podání Cilliana Murphyho sehrává roli až vyhraněného profesionála, který úzkostlivě váží každý detail a krok a přinejmenším zezačátku filmu reaguje velmi ostře a nesmlouvavě na chyby, nebo cokoliv podezřelého. Oproti tomu Jan Kubiš ztvárněný Jamiem Dornanem se vyznačuje daleko civilnějším, uvolněnějším a přátelským vystupováním (které se obecně víc podobá tomu, jak dobově popisovali oba výsadkáře jejich kolegové a přátelé). Právě Kubiš tu ovšem hraje roli postavy, skrz kterou režisér divákům interpretuje opomíjenou lidštější stránku pobytu výsadkářů v protektorátu, stejně jako osobní zkoušku, kterou musí nevyhnutelně lidský element projít před rozhodujícím střetem. Vývoj Gabčíkovy postavy se pak na oplátku pozvolna ubírá zpět od chladného profesionála k jeho potlačené humánnější stránce, v reakci na střet s protektorátní realitou, zejména prostřednictvím podobně chladně pragmatické Lenky.

I když si takto v zájmu vyprávění film upravuje nebo vybásňuje množství osobních detailů, v zachycení vlastních událostí souvisejících s útokem se silně drží dochovaných informací. Místy mnohem víc než Sequensův snímek, který například průběh samotného atentátu přešel poměrně stručně. V novém Anthropoidu jsme tak díky tomu svědky útěku a pronásledování Josefa Gabčíka, nebo místy až nepříjemně autentického zachycení následků pro členy pražského odboje (zejména pokud jde o výslech mladého Vlastimila Moravce). Mimo toho se po čistě technické stránce může Anthropoid pochlubit detaily, jako je použití autentické výzbroje a výstroje výsadkářů, kterou až na ikonické samopaly Sten musel Atentát improvizovat vybavením dostupným v poválečném Československu.

Samostatnou zmínku si zaslouží zachycení proslulé závěrečné bitvy parašutistů s jednotkami SS v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Zde je třeba říct, že i když po dramatické stránce je zásluhou hlavních představitelů působivější Ellisova verze, varianta Jiřího Sequense má jednoznačně navrch po stránce celkového dojmu ze zachycení celé scény. Sequensovo využití poměrně jednoduchých, stabilních a statických záběrů pomáhá nebývale vyniknout probíhající akci v celém jejím destruktivním rozsahu a dovoluje divákovi získat ze záběrů daleko realističtější dojem. Velmi srovnatelný s takovým, jaký by přímý svědek mohl mít na vlastní oči. Sean Ellis se oproti tomu mírně sklouznul na současné módní vlně nestabilních záběrů a prudkého střihu, které se pokoušejí simulovat živý pohled do zběsilé akce. I když jejich využití není vyloženě přehnané, stejně jako ve většině ostatních současných případů, i zde tento efekt spíše zhoršuje přehlednost a výsledný dojem není tak silný, jako se to při vší jednoduchosti podařilo právě Atentátu.

Závěrem by pak stála za připomenutí i hodně diskutovaná věc českých přízvuků v angličtině jako hlavním jazyce filmu Anthropoid. Český přízvuk angličtiny je dodnes v popkultuře záležitost poměrně neznámá a opomíjená, takže především pro zahraniční herce znamenalo jeho imitování poměrně tvrdý oříšek. Na rozdíl od řady jiných přízvuků, které se v anglojazyčné sféře vyskytují často (jako německý, ruský, francouzský, nebo španělský), ten český jednak není dost rozšířený a známý a zároveň oproti nim prakticky trpí řadou imitačních hendikepů. K těm patří relativně nevýrazná intonace (na které naopak staví ruský přízvuk) nebo nedostatek výrazných artikulačních rysů, které by zároveň byly pro anglicky mluvícího herce snadno replikovatelné (případ němčiny a francouzštiny).

U českých herců ve filmu pochopitelně znějí jejich reálné, rozdílné stupně přízvuku, odpovídající jejich pokročilosti. Těm anglicky mluvícím nezbývá než přibližně improvizovat v určité šedé zóně cizojazyčné angličtiny a jejich podání se výrazně liší od herce k herci. Asi nejpůsobivější, nebo spíš nejméně rušivý pro domácího českého posluchače, může být projev hereckého veterána Tobyho Jonese (v roli Jana Zelenky-Hajského), který pragmaticky použil docela umírněnou variantu cizí angličtiny s lehkými stopami německého přízvuku. Podobně dobře si se svou vlastní variantou českého přízvuku poradil i Cillan Murphy. Ani jeho přízvuk se nedá označit za úplně autentický, ale jeho výrazné plus je v tom, že svou snahu zbytečně nežene až do úrovně, která by byla rušivě nápadná.

Celkově vzato, Seanu Ellisovi a jeho kolegům se podařilo vytvořit kvalitní snímek, který své téma bere s respektem a úctou a může se zaslouženě postavit vedle československého předchůdce z šedesátých let. Tvrdit, že jeden z filmů nad tím druhým výrazně ční nebo za ním naopak zaostává je v obecném měřítku liché. Každý z nich má svá velmi výrazná specifika stran svého zaměření a individuálního podání. Při celkově velmi podobném důrazu na historickou autentičnost, s rozdíly v různých detailech, se spíše dá říct, že se Atentát i Anthropoid v mnoha ohledech vzájemně velmi dobře doplňují. Daleko spíš než volba mezi jedním a druhým filmem může být užitečné zhlédnout oba dva a získat tím ucelenější zážitek z filmového zpracování tématu.

Anthropoid

Režie: Sean Ellis
Scénář: Sean Ellis, Anthony Frewin
Kamera: Sean Ellis
Hudba: Guy Farley, Robin Foster
Hrají: Cillian Murphy, Jamie Dornan, Anna Geislerová, Charlotte Le Bon, Toby Jones, Alena Mihulová, Bill Milner, Marcin Dorociński, Detlef Bothe, Jiří Šimek
Česká premiéra: 28. 09. 2016 (Falcon)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Příznivec filmu žánrů detektivních, špionážních, vojenských i historických. Nadšenec do téměř všech podžánrů fantastiky. Svého času také student Anglické filologie a Filmové vědy na FF UPOL.

Počet článků : 6

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru