Cannes 2016: Výkladní skříň a zadní laboratoř

GLOSA k oficiálnímu i neoficiálnímu výběru festivalu v Cannes 2016 – VÍT POLÁČEK –

Druhá třetina dubna patří mezi filmovými publicisty a profesionály v oboru k nejnapínavějším okamžikům sezóny, protože přesně do tohoto období jsou situovány tiskové konference patrně nejprestižnějšího filmového festivalu na světě, které mohou poodhalit nejen to, co se bude tento rok na francouzské riviéře promítat a budit vášnivé diskuze, ale v podstatě i to, co ovlivní výběry dalších festivalů, Karlovy Vary nevyjímaje.

Jako první tradičně odhalil svůj výběr ředitel festivalu Thierry Frémaux, a to už 14. dubna. Těch, které se utkají o Zlatou palmu a jejichž producenti si budou moci na plakáty hrdě doplnit logo festivalu s magickou formulí „official selection“. Na tiskové konferenci byla zároveň oznámena i sestavu druhé klíčové soutěže Un certain regard (Jiný pohled).

Hlavní soutěž

Hlavní soutěžní sekce festivalu byla už loni kritizována, že poskytla příležitost jedinému debutu (nakonec vysoce oceňovanému Saulovu synovi maďarského filmaře Laszla Nemese) a že je tak konzervativní a neproniknutelnou pevností, ve které se střídají jen zavedení autoři. Letos se v soutěži pro jistotu neobjevuje ani jediný debut, a tak je největším překvapením ve výběru druhý snímek německé autorky Maren Ade s názvem Toni Erdmann. Německý film se v hlavní soutěži francouzského festivalu objeví po osmi letech, naposledy Německo reprezentoval v roce 2008 Wim Wenders. A když už jsme u té neustále opakující se kritiky Cannes za konzervativní přístup, je letos devětatřicetiletá Ade vedle Britky Andrey Arnold a Francouzky Nicole Garcii jednou z pouhých tří režisérek, jejichž filmy se do hlavní soutěže dostaly.

Konzervativnost výběru je daná i z geografického hlediska. Poměr evropských a neevropských filmů je 13:8. Čtyři filmy ve výběru jsou ze Severní Ameriky, tři z Asie a jeden z Latinské Ameriky. Film z Afriky se nevyskytuje ve výběru žádný. Zatímco loni měli výrazné zastoupení Italové, letos vedle obligátních čtyř francouzských filmů dominují tři americké, dva britské a také dva rumunské. V soutěži se o zisk další palmy pokusí trojice autorů, kteří už nejvyšší ocenění dříve získali: britský veterán Ken Loach, Rumun Christian Mungiu, jehož úspěch z roku 2007 s filmem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vynesl do světla reflektorů tzv. rumunskou novou vlnu, a belgičtí bratři Dardennové, kteří mají dokonce příležitost získat již třetí Zlatou palmu, což se zatím nikomu nepodařilo.

Kromě německého filmu se do Cannes a do hlavní soutěže vrací i Francouz Bruno Dumont, který míval v minulosti s prestižní přehlídkou spory.1 Dumont zde uvede film Ma Loute (přezdívka jedné z postav), který podle traileru a screenshotů vypadá, jako kdyby francouzský svéráz zkombinoval poetiku svých filmů Camille Claudel 1915 a Malej Quinquin. I v Ma Loute, a opět ve výrazné krajině severní Francie, proběhne bizarní vyšetřování, které se ale tentokrát odehrává na počátku 20. století. Stejně jako v případě Camille Claudel 1915 je zde opět obsazena Juliette Binoche.

Ještě delší pauzu, co se prezentace v Cannes týká, má za sebou Nizozemec Paul Verhoeven, který tu naposledy soutěžil v roce 1992 se Základním instinktem. Jeho novinka Elle (Ona) bude žánrově opět thrillerem. Postava ztělesněná Isabelle Huppert je znásilněna ve vlastním bytě, načež se na vlastní pěst pustí do pátrání po násilníkovi. Už první zveřejněné záběry ukazují, že si Verhoeven ani tentokrát příliš nebral servítky.

Na své poměry překvapivě temnou zápletku přivezou na jih Francie i bratři Dardennové.  Jejich nový film La Fille Inconue (Neznámá dívka) do centra staví mladou lékařku, která jednoho dne neotevře úpěnlivému zvonění na svou ordinaci, aby se následujícího dne dozvěděla, že byla nalezena mrtvola neznámé dívky. Autoři sociálně realistických a přitom spirituálních filmů tentokrát obsadili do hlavní role mladou francouzskou herečku Adéle Haenel. 

Temná atmosféra se čeká od dánského režiséra Nicolase Windinga Refna, obzvlášť když je jeho novinka The Neon Demon (Neonový démon) prezentována jako horror z modelingového prostředí.

Mezi favority bude nejspíš patřit i stále ještě mladý Kanaďan Xavier Dolan, jehož novinka opět ukáže rodinu v mezní situaci. Mladý spisovatel se vrací po letech domů, aby své příbuzné seznámil se svou chorobou v terminálním stádiu. A ani název Juste la fin du monde (Je to jen konec světa) nedává moc naději.

Konfrontace rodiny s krutou událostí je námětem i prvního rumunského zástupce Christiana Mungia a jeho filmu Bacalaureat (Absolvování), který režisér anoncuje jako film o kompromisech a rodičovství. Dcera z rumunské rodiny má dopředu nalinkovanou dráhu, získala vytoužené stipendium na zahraniční univerzitě a schází jí jediná formalita – složit závěrečnou zkoušku na úrovni naší maturity. Jenže pak do příběhu vstoupí zatím nespecifikovaná komplikace.

Lakonicky jako film o řidiči autobusu a poezii popisuje svojí novinku Paterson legenda amerického nezávislého filmu Jim Jarmusch. Nejspíš se v ní bude držet zásady, že by raději točil o muži, který jde venčit psa, než o čínském císaři, jak kdysi definoval své krédo.

V hlavní soutěži své novinky uvedou i Sean Penn, Cristi Puiu, Brilliante Mendoza, Park-Chan Wook nebo Pedro Almodóvar. Jejich filmy bude posuzovat porota v čele s režisérem posledního Šíleného Maxe Georgem Millerem, kterému budou sekundovat výrazní autorští filmaři Arnaud Desplechin a Laszlo Nemes, stejně jako herec Mads Mikkelsen nebo herečka Kirsten Dunst, což určitě může ústit v dost zajímavou diskuzi a tedy i zajímavý výsledek.

Jiný pohled

Zatímco v hlavní soutěži se nevyskytuje debut žádný, v Un certain regard jich je hned šest. A zatímco poměr hlavní soutěže vyzníval ve prospěch evropských filmařů, tady je to naopak. Jedenáct filmů bylo natočeno mimo Evropu a osm na starém kontinentu. Šest z toho v Asii a jeden v Africe. Po dvou filmech mají v Un certain regard zastoupení Izrael, Japonsko, Francie a USA.

Tuto sekci otevře egyptský snímek Eshtebak (Srážka) režiséra Mohameda Diaba (u nás známého dramatem o ženách sexuálně obtěžovaných v autobusové lince čísla 678) o souboji demonstrantů pro a proti muslimskému bratrstvu v Egyptě v roce 2013. „Film zobrazuje velmi realistickou a napínavou situaci, která přinesla to nejlepší i nejhorší z lidství,“ popisuje svůj film autor.

Po roce se na riviéru vrací i mistr japonské rodinné drobnokresby Hirokazu Kore-eda. Děj jeho nového filmu Umi Yorimo Mada Fukaku (Po bouři) se točí kolem muže snažícího se být dobrým otcem synovi, kterého vídá jen občas. Samotná bouře v názvu má prý být novou šancí pro obnovu dávno rozbité rodiny.

Rusko ve výběru zastupuje avantgardní divadelní režisér a občasný filmař Kirill Serebrennikov s filmem Student. Originální ruský název ale obsahuje slovní hříčku (M)Učenik, tedy něco ve smyslu českého učení-mučení. Titulní hrdina převrátí na ruby život své matky i spolužáků tím, že klade dotazy a jako autoritu přijímá pouze Písmo svaté. Jediný, kdo se mu dokáže postavit, je učitel biologie.

Mezi debuty se může objevit spousta zajímavých talentů a neotřelých přístupů. Mě osobně zaujal například námět finského režiséra Juho Kuosmanena Hymyilevä Mies (Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho), který vypráví o zlomovém okamžiku v životě boxera pérové váhy, kterému se v Helsinkách před zápasem s americkým soupeřem stýská po jeho partnerce. Do šedesátých let zasazený příběh skutečného boxera by měl být filmem o schopnosti hledat štěstí.

Tradičně mimo soutěž uvede svůj nový film Woody Allen a překvapivě i vítěz z Locarna Albert Serra, jehož snímek La mort de Louis XIV. (Smrt Ludvíka XIV.) by mohl být dalším setkáním se smrtí význačné historické osoby. Ostatně jako jím byl Serrův předchozí film Historka o mé smrti, apokryf, v němž se vyskytoval jak Casanova, tak hrabě Dracula.

Quinzaine des reálisateurs

Sledovat se tradičně vyplatí i paralelní a nezávislé sekce na festivalu. Především loni ukázala sekce Quinzaine des reálisateurs, že má stále větší vliv na světové dění. Tři z pěti filmů nominovaných na Oscara za neanglicky mluvený film se totiž loni promítaly právě zde (Zbrusu Nový zákon, Mustang, Objetí hada). I letos programátoři sestavili velmi ambiciózní výběr, do kterého získali jména legend kinematografie, jakými jsou Marco Bellochio nebo Alejandro Jodorowsky. Svůj nový film tu uvede i Belgičan Joachim Lafosse. Titul L´Économie du couple (Ekonomie páru) je pro mrazivého analytika ekonomických struktur v mezilidských vztazích více než příznačný. Titulní pár se rozvede, ale zároveň musí z finančních důvodů stále sdílet dům, do jehož rekonstrukce se před rozvodem pustil.

Chilan Pablo Larrain, který loni zaujal na Berlinale svým dramatem Klub, přiveze do nezávislé canneské sekce film Neruda popisující situaci ze života básníka a senátora Pabla Nerudy, který se po svém politickém projevu v roce 1948 musí skrývat před pronásledováním. Rozhodne se ale hrát si s inspektorem jako kočka s myší a záměrně mu zanechává stopy.  Vidí v tom totiž příležitost pro vlastní transformaci a pro sebeprezentaci sebe sama jako symbolu svobody a literatury.

Debutující Afghánka Shahrbanoo Sadat portrétuje ve filmu Ovce a vlci svět dětských pasáků ovcí ze své rodné země. Zatímco chlapci trénují boj s vlky, holky si hrají na svatbu a vyhýbají se jedenáctileté Qodrat, o které si myslí, že je prokletá.

Vedle osmnácti celovečerních filmů má Quinzaine i výběr krátkých filmů. Právě v něm se jako třetí Čech v historii objeví student animace na FAMU Jan Saska s filmem Happy End. V minulosti tu svou erotickou, taktéž animovanou Tramvaj uvedla Michaela Pavlátová a mezi krátkými hranými filmy se objevila labužnická miniatura Fricassé Martina Krejčího.

Týden kritiky a ACID

Nezávislá soutěžní sekce Týden kritiky generuje každý rok diskutované filmy. Předloni to třeba byl ukrajinský Kmen, loni italská Meditarranea. Letos je ve výběru například film izraelského režiséra Asapha Polonskeho Týden a den o hledání smyslu života po smrti dítěte nebo film Olivera Laxe Mimosas natočený ve španělsko-marocko-francouzsko-katarské koprodukci o poslední cestě jednoho šejka a jeho posledního přání.

Poslední nezávislou sekcí je ACID. Ta se od ostatních odlišuje tím, že není vybírána kurátorem, ale každý rok doporučí ti, kdo v ní byli dříve, film dalšího autora. Letos se zde objeví třeba film libanonského portrétisty těžkého osudu looserů v arabském světě Wissama Charafa Tombé du ciel (Z nebe) i  Swagger, portrét jedenácti teenagerů vyrůstajících ve francouzských vyloučených lokalitách a jejich snech od Oliviera Babineta.

Zatímco loni byla situace kolem tiskových konferencí dramatická a výběr byl na poslední chvíli doplňován o velký počet filmů, zdá se, že se letos situace uklidnila. Hlavní soutěž se stala výkladní skříní povětšinou ověřených autorů a Un certain regard naopak jakousi laboratoří, ve které k onomu ověření může dojít. Zajímavé ale bude sledovat, kam porostou ambice nezávislých sekcí a jakého ohlasu se dostane koním z jejich stájí. Teprve to ukáže, nakolik byla loňská oscarová sezóna náhodou nebo výsledkem jejich vzrůstajícího vlivu.