Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Výjimečnost každodennosti

Výjimečnost každodennosti

Výjimečnost každodennosti

RECENZE: Rodinný film (režie: Olmo Omerzu, 2015) MILOŠ KAMENÍK

Když před čtyřmi roky režisér Olmo Omerzu uvedl do kin svůj debut Příliš mladá noc (2012), velké publicity se mu nedostalo. Povedený snímek sice recenzenti vesměs pochválili, ale mnoho diváků na něj do kin nedorazilo a přehlédla jej v nominacích i Česká filmová a televizní akademie. Už tehdy ale bylo patrné, že se tvůrci v zachycení trapných a zároveň melancholických situací inspirovali, podobně jako třeba Saša Gedeon v 90. letech, poetikou československé nové vlny a zároveň natočili současné, moderní dílo. Rodinný film realizoval Omerzu už v mezinárodní koprodukci, v přiměřených ekonomických podmínkách a vytvořil snímek, jenž ve festivalové konkurenci obstojí. Umělecky ambiciózním přístupem se tak režisér řadí k třicátnické generaci (Štěpán Altrichter, Petr Kazda, Tomáš Weinreb, Vít Zapletal ad.), která nekráčí po osvědčených cestách a nerecykluje mnohokrát vyzkoušené konvence, přičemž u Omerzua je patrná snaha oslovit i esteticky nevyhraněné publikum.

Rodinný film vypráví především o vztazích v současné české rodině. Rodiče (Karel Roden a Vanda Hybnerová) odcestují na několikaměsíční cestu do Tichomoří a v Praze zanechají dospělou dceru (Jenovéfa Boková) a téměř dospělého syna Erika (Daniel Kadlec). Situace (minimálně) fyzického odloučení se stane společně s několika nepředvídatelnými náhodami pomyslným bodem nula, od něhož se odvíjí nové osudy jednotlivých členů rodiny, k nimž by, nebýt oněch několika týdnů ve filmu zachycených, nedošlo.

photo_from_film_03_Family_Film_courtesy_of_endorfilm

Syžet se vyznačuje motivicky sevřeným způsobem vyprávění. Nic zde nepřebývá, všechny části vyprávění a motivy do sebe zapadají, nebo se přinejmenším podílejí na významu celého díla. Srozumitelný příběh se vyhýbá doslovnosti, z čehož plyne rostoucí latentní napětí. I když lze odtušit, jakým směrem se dějové peripetie přibližně vyvinou, poněvadž podobné osudy zažívají třeba i postavy soap-oper, tak právě způsob vyprávění činí film poutavým.

Název filmu by se na první pohled mohl jevit jako projev tvůrčí bezradnosti, dokud si neuvědomíme, nakolik poukazuje k hlavnímu tématu snímku. Tomu je vše podřízeno, včetně nakládání s žánrovými konvencemi. Díla, která nelze jednoznačně žánrově zaškatulkovat většinou spadnou do kolonky „drama“, ale titulní sousloví „rodinný film“ v tomto případě lze chápat jako svébytný subžánr (nikoli ve smyslu filmu pro celou rodinu), v němž se všechny dějové linie i formální prvky nakonec sbíhají v ústředním motivu ohledávání funkce rodiny.

Scenáristé (krom režiséra ještě Nebojša Pop-Tasić) se nezaobírají mezigeneračním konfliktem, přičemž nepomíjí pomyslnou, i když tentokrát velmi propustnou zeď, která svět rodičů a dětí odděluje. Rodiče k dětem přistupují otevřeně a empaticky, důvěřují jim, zároveň nelze říci, že by se o ně nestarali nebo k nim byli citově chladní. Děti zase nemají potřebu rodičům cokoli zásadního tajit. Život rodiny nekomplikují ani sociální obtíže, evidentně jsou finančně dobře zajištěni. Omerzu zároveň své hrdiny nelíčí jako jedince majetkem osobnostně narušené. Nedozvíme se, co rodiče živí, ani jak k majetku přišli, poněvadž by šlo o zavádějící interpretační vodítko. Vztahy jako takové jsou v pořádku, nikdo neudělá nic v zásadě nepřijatelného, a přesto se několikaměsíční cesta rodičů za exotikou promění v dramatický přelomový čas pro přežití rodiny. Pod povrchem se skrývá cosi nefunkčního a nechybí mnoho a málem dojde ke katastrofě. Hned čtyři členové rodiny, počítáme-li i psa Otu, se ocitnou v ohrožení života.

rodinny-film1454752653

Zachovali se rodiče k dětem zodpovědně, když je (a zvláště Erika) brali jako dospělé? Přes Skype těžko mohou řešit problémy se školní docházkou nebo vážný zdravotní stav syna. Může starší sestra nahrazovat matku? V druhé polovině příběhu se vynořují motivy, které odhalují leccos z minulosti příběhu. Opět se můžeme ptát, zda se matka se švagrem Martinem (Martin Pechlát) kdysi zachovala zodpovědně vůči zbytku rodiny a zejména vůči svému muži, když cosi zatajili. Podobně jako v Příliš mladé noci, i zde se objevuje motiv milostné iniciace. Dcera si domů na dobu, kdy jsou rodiče pryč, přivede kamarádku (Eliška Křenková), která patnáctiletého Erika svádí, přičemž nemá své jednání plně pod kontrolou. V Rodinném filmu nikdo nikoho vyloženě zákeřně nepodrazí, nikým nezmítá hněv, jenž by mu úplně zatemnil rozum, ale přesto všichni v něčem chybují. Ukazuje se, jak křehkým ústrojím rodina je a jak snadno ji mohou vnější a vesměs náhodné události ohrozit.

Autoři vyprávějí střídavě příběhy jednotlivých členů rodiny. Nebývale velkou pozornost věnují i „robinsonovským“ strastem psa Oty. Ten se ocitne na ostrově, kde přečká několik dní. Jeho odloučení končí trochu překvapivě návratem do Prahy, což neznačí přihlouplý happy end, ale návrat zástupného pojítka rodiny. Ota je symbolickou připomínkou toho, čím rodina byla. Ostatní si ho na letišti zvídavě prohlížejí, jako by ho nepoznávali. Ani on na ně nereaguje. Cesta a s ní spojené dočasné rozdělní změnila nejen je, ale i jeho. Započatá atomizace rodiny je nevratná, každý žije ve vlastní perspektivě, která se vzdaluje ostatním. Rodina nakonec přežije, aniž by se o to kdokoliv zásadně přičinil. Nemoc nebo přírodní síly zde figurují jako přirození hybatelé osudů. Věci se dějí samy od sebe, život si kráčí svou cestou bez ohledu na vůli jedince.

rodinny-film

Uvěřitelnost snímku posiluje práce s nenápadnými detaily. Co se asi honí v hlavě usmívající se ředitelky (Jana Krausová) při pohledu na monitor počítače, kde se před ní on-line hádají rodiče ohledně výchovy? Záběr na Erika ležícího v nemocnici a silvestrovský ohňostroj blýskající se za oknem nám toho sdělí o pocitech postavy více než jakýkoliv dialog.

Nepochybný filmařský talent a cit pro lehkost vyprávění by mohl Omerzuovi leckdo z kolegů závidět, většinu těžkopádných a „chtěných“ českých filmů jeho počin nepřipomíná ani vzdáleně. Byť se režisér nemůže pochlubit vyloženě originálním rukopisem, tak už v souvislosti s druhým filmem můžeme hovořit o vlastních motivech a uměřeném, střídmém stylu. Absence bezúčelně rozpohybovaných záběrů, akce snímaná převážně v polocelcích nebo převaha studených barevných tónů (nejen v zimních scénách) spolu s minimem hudby pomáhají vytvořit odstup a zároveň pocit nevtíravé přítomnosti v příběhu. Navzdory určité narativní nedořečenosti ale nevzniklo interpretačně neprostupné dílo. Významové paralely naznačují třeba i zvukové přesahy (kuňkající žáby z přírodopisného dokumentu zní ještě v celkovém záběru, kdy rodinný vůz přejíždí Nuselský most nebo píseň hrající na večírku zní i u amatérských záběrů rodičů dovádějících u moře).

rodinny_film_web06

Velký podíl na výsledném vyznění mají i režisérovi spolupracovníci, vyzdvihnul bych zejména kameramana Lukáše Milotu (Příliš mladá noc, Odpad město smrt, K oblakům vzhlížíme, spolupráce s Markem Therem nebo Lukášem Kokešem) a střihačku Jana Vlčkovou (Nic proti ničemu, Příliš mladá noc, Místa, řada celovečerních dokumentů), musím zmínit i producenta Jiřího Konečného, který se už řadu let systematicky věnuje výrobě kvalitních a mezinárodně relevantních děl. Ne náhodou i Rodinný film uspěl hned na několika zahraničních festivalech.

Snímek na druhou stranu víc než otázky související s ústředním tématem nenabízí. Dobře ačkoli trochu znepokojivě se na něj kouká, ale existují díla umožňující hlubší ponor do vnitřního světa postav, případně přesnější analýzu libovolného společenského fenoménu. Nemluvě o filmech akcentujících v sobě nějakou filozofickou rovinu. Na druhou stranu je možná dobře, že se Omerzu právě o tohle za každou cenu nepokouší. Natočil realisticky věrohodný film, v němž se odráží příznaky současnosti jako v málokterém českém snímku, a to není málo.

 

Rodinný film

Režie: Olmo Omerzu
Scénář: Olmo Omerzu, Nebojša Pop-Tasić
Kamera: Lukáš Milota
Střih: Jana Vlčková
Hudba: Šimon Holý
Hrají: Jenovéfa Boková, Daniel Kadlec, Karel Roden, Vanda Hybnerová, Eliška Křenková, Martin Pechlát
Česko, Německo, Francie, Slovinsko, Slovensko, 2015, 95 min.
Premiéra: 18. února 2016 (CinemArt)

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 68

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru