Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Mé dny se ztrácejí jako dým

Mé dny se ztrácejí jako dým

Mé dny se ztrácejí jako dým

RECENZE: Saulův syn (režie: László Nemes, 2015) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Nejprve o jednom malém experimentu. Žákům deváté třídy běžné základní školy jsem promítl čtrnáctiminutový film Lászla Nemese Türelem (Trpělivost) z roku 20071. Poté měli písemně odpovědět na tři otázky: co jim režisér ukazuje, jak to ukazuje a s jakým záměrem. Dva lidé přiznali, že snímku vůbec neporozuměli. Většina si správně všimla neobvyklých filmových postupů – vše v jediném záběru, kamera doslova nalepená na hlavní postavě (snímané v polodetailu s rozostřeným okolím), absence jakéhokoli srozumitelného slova a znepokojivá zvuková složka, včetně diegetické hudby z gramofonu – i toho, že se film týká holocaustu. A tři žáci pochopili, jakou myšlenku jim tvůrci tímto způsobem předkládají: že zlo se šíří tam, kde lidé záměrně ignorují realitu a prostě dělají jen svou práci.

Pokud jste již viděli Nemesův celovečerní debut Saulův syn, který po Velké ceně v Cannes a Zlatém glóbu naplnil předpoklady a získal Oscara, víte, že scenárista a režisér v něm znovu použil všechny výše popsané postupy (rozhovor s jeho spoluscenáristkou Clarou Roeyer, který jsme publikovali v únoru, najdete zde). S tím rozdílem, že Türelem ukazuje několikaminutový výsek z jednotvárného života mladé úřednice (rutinně si odbývající své pracovní úkony v koncentračním táboře v těsné blízkosti masových vražd), zatímco hlavním hrdinou Saulova syna je maďarský Žid Saul Ausländer (jméno lze přeložit jako Na Hospodinu vyprošený cizinec), člen sonderkommanda v Osvětimi. Jméno tohoto nechvalně proslulého pracovního a vyhlazovacího tábora sice ve filmu nepadne, ale lze to vydedukovat. Právě odtud pocházejí jedním z vězňů tajně pořízené snímky z léta 1944 (z krematoria IV) a právě zde došlo v říjnu téhož roku ke vzpouře členů sonderkommanda. Obě události jsou ve filmu zachyceny, vročení odpovídá tomu, že na konci války už v sonderkommandu pracovali vedle Židů i Poláci a Rusové (mluví se o tom, že Rudá armáda je u Krakova) a lesík, v němž se děj částečně odehrává, bude určitě Březinka.

SonofSaulCannesStejně jako v Türelem vidíme nejprve rozostřený záběr, v němž tušíme přicházející postavu, která postupně získá obrysy a tvář. „Jdeme na to,“ říká Saulovi jeden z jeho kolegů a bez dalšího varování či vysvětlování jsme vrženi do „zacházení s kusy“, pracovní rutiny sonderkommanda: nejprve nahnat zmatený transport do šatny, pomoci lidem se svlékáním (rychle, aby „voda ve sprchách nevystydla“), zavřít je do plynové komory, počkat, až utichne poslední zoufalý křik a bušení na vrata, vytahat kusy (tedy nahá mrtvá těla), zbavit komoru nečistot (zvratků a výkalů), probrat se odloženým šatstvem. Pak cesta s těly k pecím, pálení a konečně rozhazování popela do řeky. Všeho jsou hromady – těl, věcí, šatů, ostatků…

Saul se naučil nic z toho nevnímat, otupěl, všechny úkony jsou mechanizované, však také zastává „privilegované“ postavení kolečka v soukolí, jehož výsledným produktem je smrt. Ví, že už je vlastně také mrtvý. Životnost členů sonderkommanda nebyla zrovna vysoká, navíc se jich nacisté potřebovali s blížícím se koncem války zbavit jako nepohodlných svědků. Až nález dosud dýchajícího chlapce (ten stejně přežije zbytek zplynovaného transportu jen o několik minut déle) jej přiměje k misi, jejímž účelem je zajistit této jediné oběti (která může, ale také nemusí být skutečným Saulovým synem) rituální pohřeb. V šílené snaze udělat něco smysluplného v prostředí, kde se veškerá racionalita vymkla z kloubů, riskuje Saul všechno – život svůj, svých kolegů, úplně neznámých vězňů i osud připravované vzpoury.

sos2„Holocaust, jak jste ho ještě neviděli,“ mohl by hlásat reklamní slogan a měl by pravdu, protože vidět toho ve filmu opravdu moc není. Zvolený formát 1, 33:1 nedovoluje příliš se rozhlédnout (nic na způsob oscarové Idy, která pracuje se „čtvercovým“ formátem, aby si pohrála se statickými vertikálními kompozicemi), Jsme nuceni se soustředit na hlavní postavu, která je navíc neustále v pohybu. Oč méně vidíme, o to více slyšíme a tušíme. Neustálý řev dozorců, střelba, křik vražděných obětí, dialogy jsou velmi úsporné a spíše náznakové, často se jen dohadujeme, co se vlastně děje. O uspořádání tábora si nedokážeme udělat pořádnou představu, veškeré dění lze nazvat organizovaným chaosem. Vrcholem zvolené koncepce je noční scéna u jam, kde se při popravách a okamžitém pálení těl plamenomety Saul zbaví svého ochranného označení člena sonderkommanda a je málem zastřelen spolu s ostatními.

Způsobem snímání a napojením diváka na jedinou postavu (z těch ostatních lze identifikovat tak dvě, maximálně tři) připomíná Saulův syn počítačovou hru z prostředí koncentračního tábora, kdy úkolem je plnit v poklusu své pracovní povinnosti, přitom najít rabína a pokud možno se nenechat zabít. Právě ona intenzita, tempo, nemožnost se nadechnout a zklidnit, uspořádat myšlenky, nikoli názorné ukazování nacistických zvěrstev (dějí se ve druhém plánu a vždy rozostřeně), činí ze Saulova syna až trýznivou záležitost, Ti, kteří viděli Singerova Nadaného žáka (1998), vědí, jak dokáže diváka potrápit jeho vlastní představivost. Stačí si vzpomenout, kterak Ian McKellen v roli bývalého esesáka Dussandera vypráví svému americkému „studentovi“ o tom, co se dělo v plynových komorách – a žádný názorný flashback „zevnitř“ není potřeba k tomu, aby naskočila husí kůže.

son-of-saul-319114V souvislosti se Saulovým synem bývá často zmiňován snímek Šedá zóna (2001) podobnost sice spočívá ve stejném místním a časovém zasazení (osvětimské sonderkommando, pokus zachránit dívku uniknuvší smrti v plynové komoře a následné ohrožení připravované vzpoury), nicméně tento dozajista pozoruhodný a působivý snímek je vyprávěn mnohem tradičnějším způsobem. Patrně největší divácké zadostiučinění ovšem nabízí televizní film Útěk ze Sobiboru (1987), protože nezobrazuje hromadné vraždění, nýbrž úspěšnou akci, kdy vězni během vzpoury pozabíjeli jak některé německé, tak ukrajinské dozorce. Z několika stovek uprchlíků přežilo válku asi padesát.

Když už padla zmínka o Sobiboru, čtenáři vlivných historických studií Timothyho Snydera (Krvavé země, Černá zem) mohou namítnout, že Saulův syn posiluje tzv. osvětimský paradox. Osvětim se stala symbolem a zkratkou pro holocaust, přitom je fakt, že transport do táborů Treblinka, Sobibor, Belzec nebo Chelmno přežilo (na rozdíl od Osvětimi) jen minimum Židů a že vraždění v plynových komorách předcházelo masivní střílení nad jámami na Ukrajině, v Bělorusku a Pobaltí. Maďarský tvůrce ovšem neměl co do místa děje svého filmu příliš na výběr, protože deportace Židů z Maďarska nastala až s pokusem Budapešti přeběhnout ke Spojencům (jaro 1944), kdy výše jmenovaná zařízení byla již kvůli postupu Sovětů demontována. V Osvětimi tak v průběhu několika málo měsíců roku 1944 zahynulo přes 300 000 maďarských Židů.

Bude nesporně zajímavé sledovat, jak se László Nemes vyrovná s úspěchem svého celovečerního debutu. Zda na něj v budoucnu dokáže navázat, nebo půjde o případ, kdy po krátkometrážních cvičeních následoval autorův opus magnum. Radikálnost v přístupu (nejen k tématu holocaustu) je v Saulově synovi taková, že i kdyby Nemes v životě už nic nenatočil, tímto snímkem má místo v nějaké rozšířené kanonické příručce typu 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete, jisté.

Saul fia

Režie: László Nemes
Scénář: Clara Royer, László Nemes
Kamera: Matyas Erdély
Hudba: Laszlo Melis
Hrají: Géza Röhrig, Levente Molnár, Urs Rechn, Todd Charmont, Jerzy Walczak, Gergö Farkas, Balász Farkas, Sándor Zsótér
Maďarsko, 2015, 107 min.
Premiéra v ČR:  18. 2. 2016 (Film Europe)

Print Friendly, PDF & Email
  1. Film je možno zhlédnout zde. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 270

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru