Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Kterak slovenská cool túra zasáhla Moravu

Kterak slovenská cool túra zasáhla Moravu

Kterak slovenská cool túra zasáhla Moravu
REFLEXE: Cooltúra (režie: Miro Remo, 2016) – JANA BÉBAROVÁ

Slovenský dokument o slovenské (ne)kultuře jsem poprvé – paradoxně – viděla v Makedonii. Byl konec října (októbra) a v potemnělé učebně filmové školy v Ohridu nás tehdy sedělo pár filmových vědců (z valné většiny Slováci). O existenci filmu Mira Rema, který už od začátku roku budil na Slovensku rozruch, jsem do té doby nevěděla. Nicméně po vyslechnutí konferenčního příspěvku Martina Palúcha, který se slovenským dokumentem programově zaobírá, a v němž se Remově Cooltúře věnoval a následně nám jako bonus tento „zakázaný“ film pustil, jsem se s entuziasmem sobě vlastním cooltúrně nadchla. Okamžitě jsem věděla, že ho chci promítnout svým studentům ve Zlíně a při té příležitosti jej rovnou dotáhnout i na moji alma mater do Olomouce.

Oliver Melicharčík, Miro Remo a Matej Sotník prezentují Cooltúru ve Zlíně.

A tak se stalo. Minulý týden Miro Remo společně s dvojicí zapálených studentů z Katedry audiovizuálnych štúdií při bratislavské VŠMÚ Matejem Sotníkem a Oliverem Melicherčíkem navštívili náš zlínský ateliér Audiovize na FMK UTB a o den později přijeli na návštěvu na olomouckou Katedru divadelních a filmových studií na FF UP, kde se studenty diskutovali o kontextu filmu, respektive projektu Dokument na kolesách, v rámci kterého je Cooltúra distribuována.

Jak o filmu, tak o Dokumentu na kolesách, se v Česku de facto vůbec nepsalo, což mě o to více motivovalo k sepsání těchto řádků. Obdobně u nás film nebyl nikde k vidění, což je má pohnutka č. 2.

U našich východních sousedů se na jeho adresu spílalo nemálo, novináři mu dali nálepku „kontroverzní“ a nahlas se komentoval jeho „zákaz“. Copak ale na Slovensku (a u nás zrovna tak) existuje nějaký cenzorský úřad, který by promítání filmu mohl zakázat? Jsou to přece distributoři, kteří se rozhodnou film (ne)koupit, kinaři, kteří se rozhodnou film (ne)promítat, případně samotní producenti/tvůrci, kteří se rozhodnou film kvůli případným právním oplétačkám do oficiální distribuce raději nedávat. Varianta č. 3 platí pro Cooltúru. Removo ironické, možno až sarkastické píchnutí do vosího hnízda slovenské pokleslé kultury a povrchního mainstreamu, který se tváří cool (odtud název), se mj. setkalo s výhradami ve filmu vystupujících králů a kmotrů a kdo ví jak ještě samozvaně označovaných ikon slovenského popu(rapu), kterým se údajně nelíbil kontext, do jakého je jejich účinkování v Remově filmu vsazeno. Cílem mého článku ovšem není rozebírání těchto mediálních oplétaček, stížností a tzv. hejtů nejen ze strany umělců, ale i uznávaných osobností z řad kulturních referentů (z poslední doby například ostrých komentářů Michala Kaščáka, se kterým má Remo společnou minulost díky realizaci dokumentu Pohoda o Kaščákově stejnojmenném hudebním festivalu). Všechny tyto mediální reflexe si můžete sami načíst díky přehlednému rozcestníku odkazů, který Miro Remo vede na svém informačně poctivě zpracovaném webu (zde), a stejně tak zmiňovanou Pohodu a další jeho vybrané dokumenty zhlédnout na režisérově profilu na Vimeu (zde).

Každopádně je vždy nejlepší diskutovat s tvůrcem přímo osobně, což je ostatně jedním z cílů putovního projektu Dokument na kolesách, jenž vznikl z iniciativy studentů Katedry audiovizuálnych študií a pedagogů Ateliéru dokumentárnej tvorby na FTF VŠMÚ a který se stal platformou pro uvádění Remova filmu mimo oficiální distribuci skrze projekce na středních a vysokých školách (tam v dalším pokračování v příštím roce zavítá s filmem Zuzany Piussi Český Alláh o postojích Čechů k problémům spjatým s imigrační vlnou). Akademická půda má totiž jistou imunitu a „v rámci výuky“ snese všechno. V důsledku se navíc ukázala jako živná půda pro diskuze na pravém místě, protože hlavně mladé generaci by se měly „otevírat“ oči nejen pro uvažování o (ne)kultuře, která je stěžejním tématem filmu, ale i o možnostech autorského projevu v dokumentární tvorbě obecně, což může erudici studentů v této oblasti jenom posílit.

Překvapení, zaujetí i zhrození. Fotografická studie pocitů při sledovaní filmu Cooltúra.

Na úvod našeho setkání ve Zlíně se mě Matej Sotník zeptal, zda je podle mě Cooltúra pouze regionální záležitostí. Bez váhání jsem mu odpověděla, že rozhodně není. Jsem stoprocentně přesvědčená, že všechny nelichotivé fenomény, které ukazuje, jsou přítomny i v kultuře české (proto jsem přece chtěla, aby byla Cooltúra viděna i u nás a aby se o ní u nás psalo) a stejně tak i jinde v zahraničí, kam se – doufám a přeji jí to – v rámci festivalů dostane.

Když si vzpomenu na svůj iniciační zážitek z makedonské projekce, okamžitě se mi vybaví úzkost, kterou jsem při sledování konstantně pociťovala. Z toho, jak mi Cooltúra připoměla, jaký jsme (my Češi a Slováci) většinově – s prominutím – národ hlupáků, který slepě a bez rozmyslu konzumuje to, co je mu masově servírováno, nebo čistě následuje pokleslé tradice, vůči kterým ho nenapadne se vymezit. Přesně jak říká Ján Lazorik v úvodu dokumentu – nemá smysl nadávat na ty nahoře, chyba je v nás, v konzumentech, bez jejichž lačnosti po bulváru by tento úpadkový tovar jednoduše neexistoval.

Ostrá, leč navýsost pravdivá slova již zesnulého, zasloužilého slovenského etnografa a folkloristy, dávají Removu snímku zřetelný ideologický rámec – (ne)kulturní výjevy, které v jednotlivých sekvencích zachycuje, vsazují do kontextu a udávají jízlivý tón filmu. Ať už jsou to tuningové srazy, křesťanské slavnosti a setkání, populistické prezentace politických pohlavárů nebo zákulisí natáčení jedné soap opery a komerčního pořadu V siedmom nebi o „velkých příbězích obyčejných lidí“, kde všichni dostávají instrukce chovat se „hlavně přirozeně“, a přitom je to všechno falešné až na kost.

Řada těch, kdo Cooltúru (například pro její údajné nenávistné vyznění) kritizovala, poukazovala na absenci konkrétního komentáře autora (Rema) k zobrazovaným výjevům, jeho osobní stanovisko, které jim nebylo zřejmé. Copak však dokument – který ze své podstaty nikdy nemůže být pouhým, objektivním pozorováním reality už proto, že zachycuje jen její výsek a vždy jí nutně manipuluje v rámci střihu – může nezaujímat nějaké stanovisko? Zrovna Cooltúra, jejíž největší síla spočívá ve střihové skladbě a kontrastech, které střihem (Marek Kráľovský) vytváří, mluví sama za sebe dost. Jakýkoliv přímý komentář režiséra by byl zbytečně rušivý. A kontraproduktivní, protože by zase byl určitou formou „diktátu“, na jehož škodlivost přece skrze úvodní slova Lazorika film upozorňuje. Copak potřebujeme nějaký návod k tomu, abychom se nad předkládanými výjevy sami zamysleli a především abychom se sebekriticky zamysleli nad sebou samými?

Divák: Ten dokument měl nastolit otázku, nebo přinést odpověď?
Remo: Nastolit otázku.
Divák: A co je tedy odpovědí?
Remo: Další otázky.

Cooltúra je úderná ve svojí jednoduché formě – v často staticky snímaných celcích, kde činy a slova vystupujících osob a jejich pohyb v mizanscéně mluví za vše (jako se tomu děje například ve filmech Ulricha Seidla). Že je dramaturgicky precizně vystavěná, dokazují promyšlené přechody mezi jednotlivými sekvencemi, které umocňují škálu pocitů z toho, co jsme viděli předtím a co uvidíme následovně. Promenáda spoře oděných žen na večerní party na tuningovém srazu, kde buranské macho publikum na dobrovolně se prodávající, obnažené „maso“ pořvává „ukaž piču“, je střižená na záběr mladé, milé, cudně oblečené dívky v legínách a volné krojované blůzce dobrovolně kráčící vstříc ponižování ze strany chlapců při velikonočním rituálu (šlehání zadku a chrstání vody, jež nemá daleko k Miss mokré tričko), který je v důsledku jen cílenou ožíračkou stejně jako masopustní svátky ve Slopné, kde se kořalka servíruje přímo z kýblu.

Nejtrefnější je spojení sekvence z typického vesnického/maloměstského jarmarku, kde se obézní chlapeček „na památku“ fotí s opičkou a kde skupina postarších slovenských „kovbojů“ zpívá hitovku skupiny Kabát „Colorado“. Slova písničky o klukovi, který do srdce Evropy odjel v klidu krást, o jeho narvaných kapsách a zlatých řetězech kolem krku, o tom, že ty, co nemakaj, jsou nejvíc bohatý a o rozkrádání malé země vytváří zvukový můstek k nástupu Roberta Fica na pódium při populistickém večírku k oslavám MDŽ, kde si „kupuje“ ženy růží a genderově nekorektními vtípky, kterým se všichni tupě smějí. Poblázněné důchodkyně milovaného předsedu slovenské vlády adorují, že díky němu mohou jezdit zadarmo vlakem, pro jeho pozornost vůči něžnému pohlaví a jednoduše proto, že je prostě pěknej chlap, na kterého je radost se podívat. V momentě, kdy si divák řekne, že už nemůže přijít nic horšího, se před jeho zraky objeví dav zfanatizované mládeže (do níž dosud vkládal největší naděje na změnu), která si stejně tak dobrovolně nechává vymývat mozek na náboženském setkání, kde podléhá dalším manipulátorům, kterým přispívá do kasičky.

Většinová společnost si tak zkrátka nechává vnucovat cizí ideje a jako stádo ovcí se nechává slepě vést kamkoliv. Poslouchá zpupné rapery, kteří na to buď „jebou“, nebo se snaží vychovat generaci, která i sjetá drogami bude pasivně vyřvávat, že „Fico je kokot“, místo aby se raději aktivně pokusili nabídnout alternativu. Jsme společnost, která bezmyšlenkovitě považuje za pravdivé vše, co vidí v televizi – zejména starší generace, které komentují zobrazování násilí v médiích jako škodlivé pro děti, a přitom samy denně hltají krimi zprávy a (ne)zábavné pořady, jejichž faleš si přebírají do vlastních životů. Jsme společnost, která bezmyšlenkovitě udržuje pokleslé tradice, protože jsou důvodem k morálně beztrestnému opíjení se, které se pak jednoduše vyžehlí nedělní modlitbou v kostele. Společnost, která sebe a svůj volební hlas/peníze bez rozmyslu odevzdává do kasičky vyšší (politické/božské) moci.

Remova Cooltúra je zkrátka našim zrcadlem. Podívejte se do/na něj a konfrontujte se sami se sebou.

Webové stránky filmu
FB Cooltúra
FB Dokument na kolesách

Cooltúra

Režie: Miro Remo
Scénář: Miro Remo, Marek Kučera
Asistent režie: Marek Kučera
Dramaturgie: Juro Šlauka
Produkce: Marek Kučera
Kreativní producent: Marek Kučera
Producent: Arsy-Versy, RTVS, EHMK 2013
Kamera: Miro Remo, Ivo Miko, Jaro Vaľko
Střih: Marek Kráľovský
Hudba: David Kollár
Zvuk: Rišo Fullek, Lukáš Kasprzyk
Distribuce: Dokument na kolesách, DOGDOCS, VIDEOREMO
Účinkovali: Martin Jakubec, Zuzana Fialová, Ján Lazorík, Viliam Rozboril, Dušan Grúň, Ľubo Virág, Stano Skala, Lýdia Volejníčková a ďalší
Slovensko, 2016, 68 minut
Slovenská premiéra: říjen 2016

Print Friendly

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 217

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru