„Támhle za kopcem je Sarajevo…“

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 25. června 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Fax ze Sarajeva: Příběh o přežití (Joe Kubert) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Mladším ročníkům to už zní jako něco z jiné galaxie. My starší si pamatujeme situaci kolem rozpadu Jugoslávie a vypuknutí série balkánských válečných konfliktů trvajících celou dekádu (1991–2001), z nichž nejkrvavější byl patrně ten v Bosně a Hercegovině (1992–95). Děj dokumentárního (možná by se spíše hodilo žánrové zařazení non-fiction) komiksu Fax ze Sarajeva popisuje půldruhého roku života rodiny podnikatele a uměleckého agenta Ervina Rustemagiće ve městě obléhaném a ostřelovaném srbskou armádou. Je zajímavé, že zhruba ve stejné době, kdy se Rustemagić snažil v troskách bombardovaného Sarajeva zachránit sebe a své nejbližší, sklízel komiksový tvůrce Art Spiegelman úspěchy s Mausem, komiksem, který na osudu jedné židovské rodiny zachycuje hrůzu šoa. Ano, necelé půlstoletí po nacistických zvěrstvech se nad částí Evropy znovu vznášel přízrak etnické čistky a obyvatelé Sarajeva se octli v podobně bezvýchodné situaci jako polští, ukrajinští nebo pobaltští Židé po útoku Německa na Sovětský svaz. Fax ze Sarajeva není (stejně jako Maus) dokumentární v tom smyslu, že by vysvětloval historické souvislosti nebo příčiny událostí. Soustřeďuje se na skupinku lidí, jejichž jediným cílem se stalo přežít v nepochopitelně rozpoutaném pekle (občanské) války.

Oproti mnoha svým krajanům disponoval Rustemagić důležitým pojítkem s vnějším světem. Pomocí faxu nejen průběžně informoval známé a přátele o životě v obleženém městě, ale také vynakládal veškeré úsilí na to dostat sebe a svou rodinu ze Sarajeva pryč. Mezi jeho kontakty patřil i komiksový tvůrce Joe Kubert (1926–2012), který v roce 1996 Rustemagićův příběh umělecky představil v médiu, v němž si vydobyl legendární postavení (u nás vyšla jedna kniha Tarzanových dobrodružství) a k němuž měl i samotný Rustemagić profesně velmi blízko.

Kubertův komiks je drásavým vyprávěním o rodině, která postupně přichází o všechno. Když si přečteme, že blokáda Sarajeva si vyžádala životy více než 10 000 lidí a dalších 50 000 obyvatel města bylo zraněno, jsou to sice otřesná čísla, ale pořád jen čísla. Když se z některých zdrojů dozvíme, že mezi oběťmi bylo na 1600 dětí, je to hrůza, ale teprve při čtení komiksu si každý uvědomí, že každý z těch mrtvých a zraněných měl (stejně jako Rustemagićovi) svou tvář a nějaký příběh a že ne každé dítě mělo nakonec takové štěstí jako sotva pětiletý Edvin a desetiletá Maja. Působivost komiksu znásobuje i fakt, že do něj Joe Kubert zařadil spoustu autentických Ervinových faxů a některé odpovědi jeho přátel (včetně vlastních). Z těch sarajevských čiší postupně prohlubované zoufalství a ztráta naděje, zvláště poté, co pokusy o opuštění města tolikrát ztroskotaly. O tom, že život sám často píše věci, které by si scenáristova fantazie jen těžko vymyslela, svědčí například až surrealistická scéna, kdy nevybuchne dělostřelecký granát dopadnuvší těsně vedle Ervinova tchána, který se přišel rozloučit s rodinou své dcery.

Odhodlání, naději, (šílenou) odvahu, ochotu se obětovat, ale také strach, frustraci, zklamání, zoufalství a neuvěřitelnou lidskou schopnost adaptovat se na ty nejstrašlivější životní podmínky (opět vzpomeňme Mause a pasáže z vyhlazovacího koncentračního tábora), to vše lze najít v osudech Rustemagićových. Přes všechny válečné hrůzy a utrpení civilního obyvatelstva je však Kubertův komiks nejsilnější tam, kde ukazuje, jak životně důležitá byla pro hrdiny vyprávění jejich rodinná pospolitost. Faxy znamenaly kontakt s normálním světem, ale v realitě obleženého Sarajeva se člověk mohl doopravdy spolehnout jen sám na sebe a na své nejbližší.

Vydání tohoto komiksu je důležitý a záslužný počin, nenalhávejme si, že konflikt podobný tomu balkánskému se nemůže rozhořet (téměř) kdekoli a kdykoli. Tzv. hybridní válka na východní Ukrajině je toho dostatečným důkazem. Ať už však dáme válce jakýkoli přívlastek, buďme si jisti, že její největší tíha pokaždé dopadne především na civilní obyvatelstvo.

P.S. Kniha je věnována památce Karima Zaimoviće, mladého novináře, který zahynul v srpnu 1995. Černobílé fotografie, jež v Sarajevu pořídil, jsou součástí epilogu. Doprovází je text odpovídající rozvržení komiksových kapitol, ale vzhledem k tomu, že se z něj nedozvíme prakticky žádnou novou informaci, přijde mi jaksi nadbytečný. Barevné fotografie na posledních stránkách pak ukazují Rustemagićovy téměř čtvrt století poté, co se odehrály události zachycené na stránkách grafického románu.