Tak trochu vyčpělý Goon

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 03. dubna 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Goon: Zvrhlé choutky (Eric Powell) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Zatímco pátý díl série Ú.P.V.O. Černý plamen sáhl po nejvyšším hodnocení, pátému Goonovi se stalo to, čeho jsem se trochu obával už řekněme od třetího svazku. Zadřel se mu motor. Občas se stane, že autor (nevědomky) vloží do svého díla zároveň jeho zhodnocení. Vzpomínám si, jak mě u filmu Očista (2013) najednou rozesmálo sténání Leny Headeyové: „Je to špatné. Moc špatné.“
Na konci čtvrté kapitoly stojí Goon s Frankym ve spáleništi, Franky se ptá: „Tak a co teď?“ A Goon odpovídá: „Fakt nevím, ale troufám si říct, že se všechno podstatně zhoršilo.“ Což je přesně ten moment jako ve výše zmíněné Očistě. Až na to, že v případě Erica Powella se nesměju, je mi to spíše líto.

Na začátku série stál vynikající nápad: udělat šílený pastiš z pokleslých žánrů (gangsterka, sci-fi, horor) a přitom sebereflexivně pomrkávat na čtenáře, aby probůh dobrodružství mlátičky Goona a jeho parťáka Frankyho v ulicích zamořených zombii nezačal brát vážně. Powell není silný v konstruování zápletek (co byste chtěli, je to pocta braku!), a když se do děje zamotá, často epizodu řeší až montypythonovsky absurdním způsobem. Jeho devizou je především výtvarná stránka a pak to, co mě při zpětném pohledu na předchozích knihách baví nejvíc – ty blbůstky kolem. V prvním dílu vkládané „reklamní“ stránky, ve druhém zarámování komiksového příběhu do fotorománu ve stylu Toma Sawyera, ve třetím přítomnost Hellboye, ve čtvrtém dvoustránková „marvelovská“ superhrdinská parodie. Jenže Zvrhlé choutky v tomto směru nic nového nepřinášejí. Ano, je tam parodická sekvence na DeMilleovo Desatero přikázání (1956) a v jedné části Powell cituje z Hitchcockových Ptáků (1963), včetně přítomnosti Melanie Danielsové (Tippi Hedrenová), ale tentokrát to působí trochu strojeně. Stejně jako mystifikace (?) o nevydaném goonovském komiksu Satanův sodomitní zplozenec, který Franky najde a následně při prohlížení komentuje. O několika bonusových kraťasech, v nichž dal Powell možnost se na Goonovi vyřádit i dalším kolegům, snad raději ani nemluvě.

Problém Zvrhlých choutek tkví také v tom, že tvůrce několikrát vymyslí retrospektivu (v případě Krkavce nastavuje to, co už čtenář zná, v případě mámy Nortonové jde o něco nového), ale děj, který na ni navazuje, buď vyšumí úplně do prázdna (Krkavec), nebo neposkytne čtenáři žádanou satisfakci, protože vypořádání se s cikánskou velevědmou prostě není příliš vtipné. Z anoncovaného boje mafiánských rodin zbude jedna slušně rozfázovaná akční scéna. Nerad to píšu, ale tento svazek naznačuje, že koncept bezuzdného řádění v temných zákoutích takzvaného braku se vyčerpává. Buď se v dalším pokračování Powell scenáristicky vzepne k rozmáchlejšímu vyprávění, v němž nás jeho hrdinové znovu začnou zajímat (může být, že Zvrhlé choutky jsou k takové story prologem?), nebo zůstane u epizodické roztříštěnosti s podivně vedenými dějovými liniemi, v nichž bude postupně ubývat svěžích a originálních nápadů a přibývat recyklované střelby do prázdna. Po nadšených začátcích vzbudil u mě tentokrát Goon rozpaky. Jestli si něco nepřeju, tak aby další fází bylo zklamání.