Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Evropská, nikoliv jen řecká divná vlna

Evropská, nikoliv jen řecká divná vlna

Evropská, nikoliv jen řecká divná vlna

RECENZE: Humr (režie: Yorgos Lanthimos, 2015) – JAROMÍR FRANTA –

Humr řeckého režiséra Yorgose Lanthimose přichází do kin již s pompou výstředního festivalového snímku. U Lanthimose, přední osobnosti tzv. řecké divné vlny, si už totiž festivalové publikum navyklo, že půjde o dílo výlučné, notně bizarní a v rámci fikčního světa představující specifický soubor pravidel. Ta jsou postavy pod pohrůžkou nuceny plnit, ač není vysvětleno, proč zrovna taková a proč jim hrdinové natolik vehementně podléhají. Lanthimosovy komunitní světy jsou radikálně odlišné od námi zažité reality. Jsou hermeticky uzavřeny před objektivní realitou a únik je možný jen za jistých – nutno dodat, že velmi nepravděpodobných – podmínek. Špičák i Alpy byly těmito pravidly význačné, oba ale nestihly své fikční světy výrazněji vybudovat a uvést je skutečně jako funkční celek. Na obou filmech, protkaných naprostou odcizeností a poodkrývajících provázané řetězce zla a násilí (a přesto nešetřící černým humorem), byla znát jejich statičnost. Než o gradující narativní výstavbu se jednalo spíš o řadu iraconiálních výjevů bez výraznějšího dějového rozpohybování. Oproti tomu Humr se tváří jako víceméně „nejnormálnější“ a zároveň budující nejstabilnější svět.

Lanthimosův třetí film je už příkladem globálněji orientovaného filmu. Jak zmiňované Alpy, tak i Špičák byly pořád stavebními kameny naprosto specifického tvůrčího přístupu, který lze vypozorovat i v tvorbě dalších řeckých tvůrců, jako jsou Athina Rachel Tsangari (Attenberg) či Babis Makridis (L). Díla jmenovaných režisérů totiž spojuje čistě řecká filmová realita. Až na výjimky, jako je Francouzka Ariane Labed, v nich hrají tamní herci; dále se nejedná o koprodukce a samy o sobě jsou dostatečně zvláštními filmy. Humr je už ale výsledkem koprodukce Irska, Velké Británie a mimo Řecka i dalších zemí; zadruhé je anglicky namluvený a zatřetí casting sestává ze známých hereckých tváří z hollywoodských snímků. Stává se tak povážlivě rozkročeným mezi tematickou alternativou a mainstreamovým projektem. Jinými slovy, co do autorské vize stojí pevně na evropském kontinentu, dalšími – výše zmíněnými „přidanými“ faktory – je zase mainstreamovějším a v kontextu Lanthimosových filmů i přístupnějším filmem. Tak či tak, i přes hvězdná jména (Colin Farrell či Rachel Weisz) a vděčnější jazykový obrat vůči divákovi (Humr je natočen v angličtině) je film stále dostatečně evropsky „jiný“. A přesto absurdně zábavný a velmi dobře fungující.

lobster1Funkčnost nepochybně spočívá v rozvrstvení svérázných pravidel konkrétního světa. Blízká budoucnost v Humrovi je zatížena strachem: kdo si totiž do 45 dnů nenajde partnera, bude proměněn ve zvíře – ke cti zúčastněného nezadaného v jakéhokoliv živočicha chce. Lepší podmínky pro párování jim má zajišťovat jakýsi Hotel. Ten představuje pro Lanthimose typický motiv uzavřeného prostoru, jenž svou odlišující se povahou od okolního světa demonstruje bizarní diegetickou rozčleněnost. Nejsou to jen pravidla, která dotváří celé to prapodivné soukolí hotelového světa. Všichni hosté se chovají takřka bez emocí. Pravděpodobně pod vlivem partnersky ochuzeného a notně zoufalého života jsou schopni své potřeby maximálně jen suše deklamovat. Paradoxně se tak pro jiné postavy stává vcelku jednoduché toho kterého partnera oslovit. Není třeba výslovně tříbit emoce nebo jazyk; veskrze stačí jen říkat přesně ty vhodné fráze či dělat činy zajišťující to pravé „milostné propojení“. Zatímco v jedné scéně David (Colin Farrell) vyjadřuje opovržení nad umírající ženou u dámy s naprosto oploštělou, resp. až nulovou afektivitou, kulhající muž (Ben Whishaw) si v cestě za svou vyvolenou ustavičně rozbíjí nos, aby zdůraznil identické zdravotní problémy. Lanthimosova idea o strojovém oťukávání vybraných partnerů představuje sarkastický protipól vůči schematickým romantickým komediím. Zatímco v nich se pravá láska musí vybojovávat, pročež se zde musí prožít široká škála emocí, v Hotelu se k partnerství přikračuje chladně matematickým způsobem.

lobster2Nejlépe propracovaná Lanthimosova vize v Humrovi ale netkví jen v prostoru Hotelu, nýbrž v rozšíření dění i mimo něj do Lesa. Ten je s Hotelem funkčně propojený; ubytovaní jedou v určitých intervalech lovit obyvatele Lesa, vůči Hotelovému systému vzbouřené komunitě, která žije na bázi vlastních svérázných pravidel. Ironií osudu je, že právě zde David nalézá svou lásku. A znovu se můžeme vrátit k faktu, že kterákoliv událost je obalena specifickou „lanthimosovskou“ krustou; počínající vztah mezi Davidem a ženou (zmiňovaná Rachel Weisz) je taktéž založený na specifických pravidlech utajení. V jedné z pozdějších scén se oba učí posunky, jimiž vyjadřují, co k sobě cítí; případně se obdobným způsobem domlouvají na sexu. Les paradoxně nenabízí vytouženou svobodu, ale spíše totalitu z opačné strany, taktéž založenou na pevné soustavě pravidel bez větší osobní svobody. Vzdor ústřední dvojice vůči systému lze s jistou mírou nadsázky vnímat jako analogii k ústřednímu páru z románu 1984; charakterizuje je jejich skrytě proklamovaná touha, protože s upřímností zkrátka nemohou v totalitním zřízení vyrukovat.

lobster3Přes to všechno ale Lanthimos neopomíjí vysokou míru nadhledu. Humr je divný co do jazyka resp. tím, jak jsou dialogy vedeny a co je jejich téma i co do inscenace a pohybu postav. U všech to vypadá, jako kdyby byli hozeni na plac a bylo jim řečeno, ať se pohybují jako loutky a mluví jako roboti. Tyto zcizující komponenty jsou ale natolik nápadné, že nemůže jít o nic jiného než o nadsázku. A i přes nemalou přítomnost násilí a odosobněného zla (byť v menší míře než u jeho předchozích filmů) má stále Lanthimos nejblíže k černé komedii. I díky tomu nelze pochybovat o tom, že Humr si najde své diváctvo, ačkoliv jeho žánrově-umělecké ukotvení není jednoznačné. Problematický je zejména fakt, že Lanthimos ztrácí něco málo ze své aury „divného“ tvůrce a v Humrovi je ponejvíce uživatelsky vstřícný. Vlivem řecké ekonomické reality je ale odklon od tamního produkčního prostředí logickou změnou. Lanthimos totiž získal jméno přesahující hranice nejen festivalové, ale i Řecka samotného. A vzhledem k tomu, že definitivní konec řecké dluhové krize je kdesi ve vzdálené budoucnosti, je nabíledni tvrzení, že už budou jeho filmy umírněnější, diváčtější a bezpochyby své zemi (a tudíž i tamní vlně) vzdálenější. Geografickým bonmotem řečeno, Lanthimos bude blíž k Alpám a Špičáku než k Olympu.

The Lobster

Režie: Yorgos Lanthimos
Scénář: Yorgos Lanthimos, Efthymis Filippou
Kamera: Thimios Bakatakis
Hudba: Johnnie Burn
Hrají: Colin Farrell, Rachel Weisz, Léa Seydoux, Ben Whishaw, Olivia Colman, John C. Reilly, Michael Smiley, Jessica Barden, Ashley Jensen, Aggeliki Papoulia a další
Irsko / Velká Británie / Řecko / Francie / Nizozemsko, 2015, 119 min
Česká premiéra: 24. 3. 2016 (Falcon)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 5

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru