Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Prach jsi a v prach se obrátíš

Prach jsi a v prach se obrátíš

Prach jsi a v prach se obrátíš

RECENZE: Prach (režie: Vít Zapletal, 2016) – VERONIKA JANČOVÁ –

Co udělá penzista, když mu manželka odejde do lázní? Zapálí si cigaretu a jde si vychutnat klid při čtení ranních novin. Ve filmu Prach si však náš penzista neužívá nově nabytou svobodu dlouho. Muže postihne mozková příhoda a on zůstává bezvládně ležet na podlaze. Nastalé ticho protíná pouze moucha narážející do skla okenní tabule a tlumený zpěv ptáků, který doléhá dovnitř ze zahrady. Nehybné tělo se stává předmětem zájmu právě příchozího kocoura, který se pustí do jeho prozkoumávání. Ve sledu záběrů máme možnost pečlivě prohlížet detaily bezvládného člověka paralyzovaného mrtvicí, které střídá obraz nedojedené snídaně…

Již tato úvodní sekvence dává tušit, že se setkáváme s nevšedním snímkem. Prach je minimalistický civilní film, který zaujme pomalým tempem, pravdivostí a úzkým sepětím s obyčejností a prostotou každodennosti. Do značné míry je natočen v jakémsi observačním modu a téma pozorování hraje ve filmu důležitou roli. Jako celek pracuje se stavem určitého bezčasí, ale současně v jednotlivých scénách navozuje zdánlivě přirozené plynutí času, což umocňuje pomalý rytmus střihu a dlouhé statické záběry. Režisérem snímku je čerstvý absolvent FAMU Vít Zapletal. Pozornost si získal již studentskými filmy Pokoj (2008), za který obdržel Stříbrného dinosaura na festivalu Etiuda & Anima v Krakově, a Pět měsíců a tři dny (2008), jenž byl oceněn na FAMUfestu. V jeho tvorbě se nezapře sepětí s malířstvím, ke kterému má blízko díky absolvovanému studii užité malby na SUPŠ v Uherském Hradišti. V roce 2011 Zapletal natočil bakalářský snímek Život přede mnou, který se objevil na Fresh Film Festu. Rodinné drama Prach je jeho absolventským filmem a do našich kin vstupuje oficiálně 11. srpna letošního roku. V předpremiéře byl uveden již na MFF Karlovy Vary 2015 a následně byl promítán také na MFF Febiofest 2016 a na Finále Plzeň.

Dust_11_shaving

Výše popsaná událost odstartuje celý příběh, kdy během tří dnů a dvou nocí sledujeme život jedné rodiny. Poté, co muže stihne mrtvice, se seznamujeme s jeho dvěma syny a skrze civilní pohled do jejich běžného života také s jejich rodinnými poměry a základními osobnostními rysy. Sledujeme reakce obou synů, kteří jsou náhlou událostí zaskočeni a po dlouhé době přijíždějí (Libor v doprovodu manželky Jany a Jiří v doprovodu přítelkyně Nikol a svého syna) k rodičům na jejich venkovskou samotu. Otcova mrtvice přerušuje dosavadní průběh jejich života, zastavuje chod jejich běžného fungování a všichni se scházejí v domě kolem nehybného těla umírajícího otce. Ten se stává pojítkem mezi postavami a nástrojem zastavení času. Jeho paralýza poutá ostatní postavy fyzicky na jedno místo a vede je k psychickému soustředění na určité otázky. Bratři se musí vypořádat jak se zdravotním stavem svého otce, tak s vlastními problémy. Vracejí se na místo svého dětství, kde se pro ně již dávno zastavil čas, což v nich vyvolává nostalgické vzpomínky a nutí je zamýšlet se nad svým životem a aktuální situací.

Film zachycuje tento okamžik a nabízí tak zprostředkované zastavení a zamyšlení také pro diváka. Prach je navíc prodchnut řadou zdánlivě bezvýznamných záběrů, které připomínají pečlivě komponovaná zátiší. S neobyčejnou pečlivostí využívají texturu povrchů, barvy a hru světla a stínu. Nenesou ani tak narativní informace, ale mají spíše meditativní účinek. Film se navíc v podstatě po celou dobu obejde bez přehnaných emocí, umělé dramatizace a patetičnosti. Zaujme díky tomu na rovině obrazu, vyprávění i zvuku. Potlačuje použití nediegetické hudby a využívá primárně reálné zvuky daného prostředí. Zajímavě pracuje se zvukem nejen na úrovni ruchů, ale ve velké míře využívá například také ticho a rozhovor tlumený větší vzdáleností postav od kamery nebo zavřeným oknem. Snímek současně pracuje s banálními dialogy, které působí velmi věrně a odkazují ke všednosti života průměrného člověka. Na druhou stranu jsou herecké výkony místy rozpačité a některé výroky znějí z úst postav až strojeně a neautenticky. To platí zejména pro trojici neherců Vojtěch Poláček (Jiří) – Filip Truksa (jeho syn) – Eliška Stejskalová (Nikol). Snímek tak nejvíce ztrácí kvůli nepřesvědčivým hereckým výkonům, v jejichž důsledku (zcela zbytečně) místy působí lehce amatérsky. Zároveň se tak potvrzuje, že jeho největší síla tkví právě ve více meditativně laděných záběrech a ve scénách, kdy postavy jednoduše mlčí.

Dust_9_sons

Prach je atypické drama bez umělé dramatizace. Vypjaté vztahy mezi postavami a dramatická situace kolem nemocného otce jsou ztvárněny velmi přirozeně bez přehnaných citových výlevů a kýčovitého dojímání. Naopak postavy se chovají velmi skutečně, jsou zaskočeny náhlou situací a každý se v kontextu vlastních problémů a dle vlastních schopností a typu osobnosti snaží s novým stavem nějak srovnat. Prach se nezabývá dramatickými vypjatými mezilidskými vztahy, a tak každá z postav zde nachází především čas sama pro sebe. Zároveň ani nepopisuje, jak je náročné starat se o nemocného člověka upoutaného na lůžko. Za žádnou cenu nesklouzává k budování depresivního obrazu o tom, jak je život těžký, a nezahlcuje diváka konflikty mezi postavami. Namísto toho sledujeme postavy a jejich vypořádávání se se situací, fungování s umírajícím otcem a se sebou samými.

Zdánlivá absence plynutí času vede postavy k úvahám, z nichž většina se odehrává v jejich nitru, aniž by měl divák možnost je poznat přímo. V mnoha scénách vidíme postavy zamlklé a zamyšlené. Své myšlenky a pocity si často nechávají pro sebe a nejsou nám zprostředkovány ani skrze vnitřní hlas. Prostřednictvím vzájemných interakcí, banálních každodenních činností a hrstky rozhovorů získává divák indicie, které mu umožňují poznat něco ze života postav a využít tyto informace při jejich pozorování. Je ponecháno na divákovi, aby si domýšlel, na co postavy myslí a jak přemýšlejí. Skrze promluvy a dialogy jsou nám poodhaleny otázky, kterými se zabývají a problémy, kterým čelí, mezi postavami krystalizují vzájemné neshody a křivdy a objevují se třecí plochy. Ačkoli film hodně pracuje s mlčením a tichem, postavy se věnují obyčejným činnostem a většinu času vedou zcela banální dialogy, divákovi je poskytnuto dostatek informací a vodítek. Nic divákovi nevnucuje a vyžaduje jeho aktivní zapojení. Divák je zde do značné míry tvůrcem děje a autorem významu. Současně mu však film poskytuje vodítka k tomu, jak dění pozorovat a jak na postavy nahlížet. Film je celkově funkčně vybalancován. Ačkoli neservíruje vztahové drama, neutápí se v bezvýznamnosti. Zabývá se konflikty a těžkostmi života, ale přesto působí velmi poklidně a harmonicky. Otce sice stihne mrtvice a pomalu umírá na lůžku, ale díky této situaci se rodina opět společně sejde a starý dům zase ožije.

Dust_3_seesaw

Tento nevšední filmový zážitek není pro každého. Prach je minimalistický a současně silný film s jemnými prvky duchovna. Nepředkládá divákovi přímé otázky k přemýšlení, ale nabízí mu čas. Čas k rozjímání a pečlivému prohlížení zátiší, čas ke sledování postav a domýšlení jejich vnitřních pochodů, nebo čas k zaobírání se vlastními asociacemi a myšlenkami. Neprovokuje jej a neklade mu do cesty očividné podněty. Naopak. Vyžaduje, aby si divák podněty našel sám. Nápomocné jsou dlouhé, převážně statické záběry. Jako celek připomíná pečlivě komponovanou malbu, kterou máme možnost prohlížet zevnitř. Práci s časem nahrazuje práce na úrovni prostoru. Děj se odehrává během tří dnů, ale stejně tak by mohl představovat jeden den, týden nebo celý měsíc. Čas na rozdíl od prostoru je totiž neuchopitelný. Prostor nabízí možnost pozorovat, ohmatávat a prozkoumávat. Základním tématem je zde proto observace. Zatímco divák je odkázán na roli pozorovatele, postavy jsou přímými průzkumníky prostředí. Chlapec prozkoumává prostor otcova fotoateliéru a následně dům prarodičů a přilehlou zahradu, Nikol dětský pokoj Jiřího atd.

Rozvíjí se tu také tematika náboženství a křesťanství, které sem vstupuje zejména jako jeden z možných pohledů na svět a přístupu k životu, jeden ze způsobů, jak se vypořádat se zklamáním a utrpením, které nás na cestě životem provází. Místy se film překlápí k filozofičtější úvahové rovině a k otázkám po smyslu života a trápení. Zatímco Libor hledá únik, útěchu a naději na duchovní úrovni skrze náboženství, Jiří volí formu úniku k umění a fyzický útěk od problémů. Nemocný otec však náhle umírá. Postavy to ovšem přijímají s pocitem vykoupení a osvobození a přivádí je to k uvědomění si vlastní smrtelnosti a pomíjivosti světa. Ukazuje se, že žádná z cest není správná ani špatná. Všechno končí smrtí, což je jediná jistota. Smrt otce zde není zobrazena jako něco ošklivého, ani příliš zásadního, ale spíše něco přirozeného a samozřejmého. Běžná součást života, přirozenost a završení lidské existence. Pro otce naprosté a definitivní zastavení a pro bratry návrat k životu v jeho vrcholné všednosti.

Prach

Režie: Vít Zapletal
Scénář: Vít Zapletal, Václav Hrzina
Kamera: Ondřej Belica
Střih: Jiří Procházka
Zvuk: Jan Richtr
Hudba: Robert Křesťan, Jiří Vašíček
Hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa, Hilda Novotná, Rudolf Fuchs, Miroslav Babuský, Karel Vlček
Česká republika, 2016, 95 min
Premiéra: 11. srpna 2016 (Artcam)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 22

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru