Etnografická studie vnímání

Dokumentarista a svou duší, jak sám říká, napůl Jakuťan Martin Ryšavý představil na letošním jihlavském festivalu dokumentárních filmů svůj nový film Slepý Gulliver. Jedná se o další z řady jeho etnografických filmů věnovaných poznávání života v Rusku a na Dálném východě, jako jsou například Afoňka už nechce pást soby (2004) nebo Medvědí ostrovy (2010). Tentokrát ale v netradičním hávu velmi subjektivního a poetického filmového eseje. Svou nevšední formu Slepý Gulliver však nezískal úplně záměrně. Film vznikl během posledních tří autorových výprav na Sibiř, přičemž během každé z nich měl vzniknout samostatný film. To se ale kvůli nedostatku natočeného materiálu nepodařilo, a tak dává Ryšavý v tomto filmu dohromady tematicky mnohem širší výpověď o ruské zemi, plnou kontrastů, různorodých setkání, ale i důležitých historických situací.

Film však překvapivě začíná očním vyšetřením samotného autora. Ryšavý sedí v křesle pro pacienty, v náručí drží psa a optikův monolog se postupně prolíná do obrazů „spartakiádního“ cvičení mladých dívek, do záběrů cesty vlakem krajinou, do pohledů na stádo sobů a vrací se zpět do ordinace. Nenechává tak divákovi zpočátku mnoho času a prostoru na to, aby si udělal dostatečnou představu o zasazení filmu. Tyto dvě linie – tedy linie očního vyšetření a linie záběrů z cest – se prolínají celým filmem. Ryšavý ve velmi přátelské atmosféře čte písmena, rozeznává barvy a tvary a během popisování svého vnímání se v dialogu on i optik dostávají k až filosofickým úvahám o lidských smyslech a lidské povaze. Tyto úvahy v pevném propojení s cestopisnými obrazovými částmi dostávají občas metaforické významy. Díky opakujícím se prostředím a postavám divák ve svém vědomí opouští prvopočáteční chaotickou koláž a začíná si jednotlivé střípky spojovat do „příběhových“ linií. Zmíněné dvě linie většinou žádný skutečný příběh nemají, jsou to doopravdy spíše střípky etnografické mozaiky. Už v prvních pár minutách filmu ale jedna z častěji se objevujících postav – postarší zarostlý filosofující muž – ve vlaku začíná vykládat autorovi a sobě tarotové karty. Tato dějová linie nás také provází celým filmem a pomáhá nám udělat si představu o tom, že se autor společně s mužem někam vydávají, že jsou na začátku svojí cesty a díky jazyku, kterým spolu mluví, se dá odhadnout, kam jejich výprava směřuje.

Ve výkladu toho, jak jejich cesta dopadne, pokračuje tento muž (ze kterého se později stává něco na způsob domovníka nebo správce domu) průběžně dál a právě tyto mystické předpovědi působivě kooperují s obrazy současné Ukrajiny, Ruska a Sibiře. Velmi citlivý střih a manipulace se zvukem vytváří mnoho především asociativních, a také metaforických přesahů. Když například autorův filosofující přítel mluví o kruhu lidí, které v životě potkáváme, při větě „Točíme se v kruhu“ autor střihá na psa přivázaného k vysokému kůlu uprostřed opuštěné krajiny, který běhá kolem kůlu stále dokola. Během optikova vykládání o kontrastech červené a zelené barvy, o tvarech a křivkách, nám v obraze jakýsi ruský nadšenec ukazuje nahodilé zeleno-červené grafy. Když někdo ve filmu mluví o konkrétním přistávajícím letadle, vkládá autor k tomuto zvukovému záznamu nesouvisející záběry, které natočil z přistávajícího letadla. To samé se děje i na úrovni zvuku. Když Ryšavý vypráví o tom, jak na dva dny ztratil sluch, nechává na ploše několika záběrů úplné filmové ticho. Skladba Imagine hraná na piano na kyjevském majdanu se prolíná do obrazů Sibiře. Takováto práce se střihem a prolínáním obrazu a zvuku pomáhá vytvořit z velkého množství kontrastních situací a jednotlivých nesouvisejících článků homogenní meditativní koláž bohatou na implicitní významy.

Kromě toho, že se Ryšavý v dialogu s optikem zamýšlí nad lidskými smysly, zároveň ve filmu toto téma zpřítomňuje stylisticky. A to když společně s ním kamera zaostřuje na jednotlivá písmena a tvary, když procházíme galerií s optickými iluzemi, které se nám ukazují postupně z různých stran, nebo když některá z postav ukáže kamsi do dáli, kam kamera nedokáže zoomovat. Výsledky očního vyšetření dopadnou pro Ryšavého hůř, než se očekávalo. Mezi domorodci o dvě hlavy menšími prochází tento „téměř slepý obr“ nekonečnými prostory rozlehlé Sibiře a ukazuje divákovi širokou škálu témat v různých podobách, od poetického zaznamenání drsné přírody přes intimní rodinné a osobní situace až po významné historické události, jako jsou ty odehrávající se na Krymu. Defilují a spojují se tady témata jako gulagový turismus, ruská poezie, přetrvávání ruské pověrčivosti v moderní době a další. Ryšavý dokáže v jeden meditativně působící celek spojit záběr na muže, který vidí v aritmetice svatého ducha, s obrazem močícího soba nebo pohledem na malou holčičku poslouchající babiččinu pohádku. Přestože je Slepý Gulliver velmi subjektivně pojatý mozaikovitý dokument, má vysokou výpovědní hodnotu. Autenticky dokumentuje přátelský vztah lidí nejen k autorovi samotnému, jehož celým filmem provázejí, ale především vztah lidí k prostředí, ve kterém žijí, a k sobě navzájem.

Slepý Gulliver

Námět, scénář, režie, kamera: Martin Ryšavý
Střih a spolupráce na scénáři: Anna Johnson Ryndová
2016, 108 min.