Zde se nacházíte: 25fps » TV » Mrtví jsou nenasytní

Mrtví jsou nenasytní

Mrtví jsou nenasytní
TV ANALÝZA: The Living and the Dead (2016–?) – KLÁRA FEIKUSOVÁ –

Z temna hrobu mě probudila
vůle tvá čarovná mocí svou,
plameny ve mně roznítila,
ty tvojí vůlí už nezhasnou.

Svá ústa přimkni nyní na má,
lidský dech má mízu nebeskou,
Tvou duši vysaji až do dna,
vždyť víš: Mrtví nenasytní jsou.
(Heinrich Heine)

Duchařské příběhy patří k britské kultuře stejně neoddělitelně jako čaj a sušenky nebo The Beatles. Každý divák si okamžitě představí strašidelný dům na odlehlém venkově, seance, poltergeisty a přízraky, jež do ponurého počasí Velké Británie zcela přirozeně zapadají. Jde už o takové národní klišé. Vskutku, jeden by řekl, že slavné dny „duchařin“ jsou ty tam. Ať se jedná o jejich zlatý věk v literatuře mezi lety 1830–1914, či boom televizních filmů v šedesátých a sedmdesátých letech, jenž rozdmýchal televizní producent a režisér Lawrence Gordon-Clark, který přišel s úspěšným cyklem „A Ghost Story For Christmas[1] spojujícím to nejlepší z britské hororové tradice s potenciálem televizního formátu. Přesto že tento typ příběhů může dnes působit spíše úsměvně, duchařské téma se v britské televizi objevuje poměrně pravidelně, což dokazují minisérie jako Remember Me (2014-?) a The Enfield Haunting (2015). Oba seriály mají za protagonisty stárnoucí muže a svými narativy odkazují ke starším televizním počinům stejné kategorie. Dalo by se tedy argumentovat, že jsou cíleny především na publikum staršího věku. V tom se proti nim vymezuje nejnovější seriál BBC s duchařskými prvky, The Living and the Dead (2016–?).

Seriál vznikl podle původního námětu Ashley Pharoaha (Life on Mars, Wild at Heart) v produkci Elizy Mellor (Poldark, Hunted). Důvodů, proč The Living and the Dead může zaujmout především mladé publikum, je několik. Zaprvé hlavní postavy hrají mladí a úspěšní herci. Colin Morgan si získal věrnou fanouškovskou základnu již ve fantasy variaci na artušovské legendy Merlin (2008-2012) a objevil se v kritiky opěvovaných seriálech jako Humans (2015-?) a The Fall (2013-?) a také v řadě filmů. Charlotte Spencer hrála jednu z hlavních postav nekonvenčního teen dramatu Glue (2014) a mihla se například i v Les Misérables (2012). Dále jde o historicky první seriál BBC, jež byl před vysíláním na domácích obrazovkách nabídnut k tzv. binge watchingu[2] na iPlayeru BBC[3]. A v neposlední řadě seriál i přes řadu žánrových klišé přistupuje k vyprávění neobvykle. Duchové totiž nepřicházejí jen z minulosti, ale i budoucnosti a těžko říct, kdo z přítomných je vyděšen více.

Ráda bych se v tomto článku zaměřila na práci s hororovým žánrem, jeho propojením s audiovizuálními prostředky, a také na přístup k genderu. Text nemá sloužit jako recenze a bude obsahovat množství spoilerů.

living6

Ať žijí duchové!

Šestidílné drama je zasazeno do vesnického prostředí odlehlého a zpátečnického Shepzoy v Sommersetu roku 1894, tedy období, kdy duchařské povídky vzkvétaly a Arthur Conan Doyle už inicioval svůj zájem o spiritualismus. V centru děje stojí mladý manželský pár. Nathan Appleby (Colin Morgan) je pohledný, šarmantní gentleman, navíc úspěšný průkopník psychologie. Jeho manželka Charlotte (Charlotte Spencer) představuje okouzlující mladou moderní ženu. Po smrti Nathanovi matky po ní přebírají statek, kde kdysi Nathan tragicky přišel o čtyřletého syna Gabriela z prvního manželství. Zpočátku se zdá, že největší problém Applebyových je udržet farmu v ekonomické stabilitě (do čehož se s velkou vervou pustí Charlotte a Nathan jí víceméně zpovzdálí fandí) a počít dlouho chtěné dítě. Brzo se však v jejich domě a přilehlé vesnici začnou dít věci, které Nathan nedokáže racionálně vysvětlit. A postupně začíná přicházet nejen o víru ve vědu, ale i o rozum.

Pozemek Applebyových se stává místem prolnutí. Průmyslová revoluce, s níž přichází mladý pár, se střetává se skepsí místních obyvatel, zvyklých na své středověké prostředky. Applebyovi věří ve vědu a pokrok, stejně jako místní vikář Denning (Nicolas Woodeson), který ale také představuje víru v Boha. Vesničané jsou však pověrčiví a veškerá neštěstí shazují na prokletí, magii a duchy. V Shepzoy se také prolíná minulost, přítomnost a budoucnost. A to doslova.

Mark Fryers ve své eseji It’s not ghosts… it’s history[4] argumentuje, že duchařské příběhy představují „návrat potlačovaného“. Jinými slovy, duchové minulosti představují hříchy britské historie. Nejinak je tomu v The Living and the Dead. Navrátivší se duchové nesou křivdu doby. Dětská práce, hon na čarodějnice, občanská válka, ale i viktoriánská prudérnost. Oběti těchto činů stíhají svědomí svých tyranů, zároveň způsobují chaos a strach mezi místními. Vina stojí v základu každého nadpřirozeného jevu. Ostatně i Gabriel, zprvu pouze vágní přízrak tragické minulosti se stává zcela viditelným důkazem Nathanova špatného svědomí. Některá zjevení by se dala logicky vysvětlit jako halucinace způsobená právě špatným svědomím. Jenomže ne vždy jsou postiženi právě pachatelé zločinů. Mrtví si nevybírají. Mrtví jsou nenasytní. Postupně ani Nathan nedokáže obhájit všechna dění svou psychologií a sám nejvíce podléhá paranoie a zmatku. Přesto se divák musí zamýšlet, nakolik je realita obyvatel Shepzoy reálná. Je to jen vítr? Jen odraz světla? Halucinace, přízrak? Špatné svědomí? Nebo se skutečně v Shepzoy prolíná čas a prostor, ať už světa mrtvých či živých?

Nastražit uši

living5Fryers se nezabývá jen otázkou viny, ale především se soustředí na užití zvuku. Zvuková stopa má velikou moc a v hororovém žánru vyniká obzvláště. Podle Fryerse se právě zvuk stává zdrojem děsu: „…narušením všedních a obyčejných zvuků prázdných krajin vyvěrá ‚hlučná‘ historie. Jedná se o estetický prostředek, který využívá stísněné a otevřené prostory dietetického prostředí a domácího zázemí televizního diváctví, zároveň se vyhýbá použití přemrštěných a extravagantních speciálních efektů a krvavé podívané, které jsou více obvyklé ve filmovém hororu.“ 

V The Living and the Dead zvukové prostředky silně zasahují do vyprávění. Šestnáctiletá Harriet promlouvá hlasy zesnulých, malého Charlieho a dělníka Petera pronásledují hlasy, přemlouvající je k různým činům. Skřeky a dusot koňských kopyt se nesou mlhou během Halloweenu. Hlas Gabriela ze sonografu je předvojem jeho přízraku. Zvuk často předchází obrazu, čímž všechny nadpřirozené prvky působí ještě neskutečněji a vytváří pochyby.

Důraz na diegetický zvuk ale také ticho je zřejmý. Pomáhá v gradaci příběhu, vzbuzuje žádoucí emoce (strach) a ohlašuje příchod zlověstného. Téma smrti a nadpřirozena se promítá i do nediegetického zvuku. Titulková píseň je předělávkou staroanglické pohřební písně A Lyke Wake Dirge, podobně jako modernější folková píseň The Reaper’s Ghost[5], jež se objevuje v průběhu celé minisérie.

Televize vždy byla především audiálním médiem, což se s příchodem plazmových obrazovek a HD postupně mění. Přesto zvuk svou důležitost neztratil. Jak Fryers zmiňuje, prostor, v němž televizní tvorbu konzumujeme, má veliký vliv na její vyznění. Někteří diváci, především ti mladší, sledují seriály na laptopech, se sluchátky či bez, často o samotě. Sledovat horor v takových podmínkách bude mít jistě velmi silný efekt. Tím pádem bude význam zvuku naprosto zásadní.

Praktické ženy a pohlední gentlemani

Mezi zásadní televizní prostředky kromě zvuku patří také zaměření na postavy, jejich vývoj a vzájemné vztahy. To dovoluje množství prostoru, který seriály díky kontinuálnímu vyprávění nabízejí. Manželé Applebyovi musí v sérii čelit mnoha těžkostem a ty je samozřejmě proměňují. Především Nathana, jenž začne vídat přízraky minulosti i budoucnosti, což postupně mění nejen jeho postoj k realitě, ale také jeho mysl.

living7V naší kultuře (a popkultuře) jsou to tradičně ženy, zobrazované coby podléhající svým emocím, trpící halucinacemi a ztrácející rozum. V hororových žánrech se to děje obzvláště často. Ženy bývají mnohem více obětmi posednutí, jsou médii. Znovu se vracím k Fryersovi, jež jednoduše tento fenomén popisuje: „Ženy a děti, nejzranitelnější složky společnosti, jsou proto často obětmi, společně s nadměrně zvědavými, citlivými či arogantními muži.“[6] The Living and the Dead to zdánlivě utvrzuje v prvním a čtvrtém díle. Ale pak je zde Nathan. Nathan vídá přízraky, Nathan marně hledá vysvětlení, podléhá psychickému náporu a stává se hysterickým a následně nepřátelským. O to je to patrnější ve srovnání s Charlotte, která zaujímá racionální postoj a dlouho odmítá věřit v nadpřirozeno, dokud ani jí nedojdou logická vysvětlení. Nicméně si zachovává chladnou hlavu. Pravda, netrpí výčitkami jako Nathan, který se stává svým mrtvým synem natolik posedlý, že přestane myslet na živé. Je to právě Charlotte, jež jej přesvědčuje: „Nejsou tady žádní duchové. Jsme tady jen ty a já. A my jsme živí.“ Charlotte se snaží udržet farmu a její obyvatele nad vodou, zatímco Nathan doslova běhá za přízraky. Navíc, Charlotte na začátku převezme roli správce farmy a Nathan se spíše věnuje svým nájemníkům. Tradiční genderové role jsou zde tedy víceméně prohozeny, což je nekonvenční především vzhledem k době, v níž se odehrává děj.

Tato reverze heteronormativity je patrná také ve způsobu vizuální reprezentace postav. Ačkoliv není pochyb o Charlottině kráse a půvabu, není to ona, na niž se upírá voyeuristický pohled kamery a přítomných. Ten se zaměřuje na Nathana. Jeho manželka často komentuje jeho přitažlivost („Vypadáš unaveně. Velice přitažlivě, ale unaveně.“), stejně jako v moderní době jeho vnučka při pohledu na fotografii („Po čertech pěkný chlap.“). Charlotte jej používá jako model pro fotografování. Mladičká Harriet na něm může oči nechat. Co se prezentace postav týče, Nathan se často objevuje polonahý či nedostatečně oblečen. Charlotte se sice také párkrát ukáže v nočním úboru, nicméně vzhledem k viktoriánské módě to nepůsobí zrovna vyzývavě. Zato Nathan se pohybuje po domě v otevřeném županu či noční košili. Dokonce se potápí v podvlíkačkách v rybníce, což připomíná slavnou scénu z Pýchy a předsudku (1995), která je asi nejvíc kultovním televizním příkladem objektivizace mužského těla[7]. Jednoduše řečeno Nathan je mnohem více objektivizován, i když na něj není upřen ženský pohled. V audiovizuálních dílech to bývají spíše ženy, na něž je pohlíženo voyeuristicky, proto je tato reverze tak výrazná.

colinmuhaPodobně je tomu v dalším britském seriálu, Poldark (2015 – ?), kde také sexuální objektivizaci podléhá titulní hrdina, nikoli jeho partnerka. Rachel Moseley a Gemma Goodman ve společném článku polemizují nad tím, nakolik je zobrazení Poldarka exploatační a nakolik komunikuje regionální a národní příslušnost[8]. Podle nich je Ross Poldark ztělesněním krajiny, v níž žije, a kterou také vlastní. V The Living and the Dead ale nejde o patriotismus. Na Nathanově šlachovitém těle se neprojevuje drsnost krajiny, ani historický kontext. K čemu tedy Nathanova nahota slouží? K dívání se. A to je nečekané, jelikož objektivizace mužského těla mimo ženský pohled a queer filmy není tak častá. Kromě lákadla na fanynky a fanoušky Colina Morgana tak vzniká i svěží přístup k reprezentaci genderu, jež je o to nekonvenčnější vzhledem k žánrům této minisérie – horor a historické drama. Horor je pověstný svým tradičně misogynním postojem. Ženy v něm často představují oběti a zároveň líbivý objekt, přitahující pozornost diváka i monstra. V historickém dramatu mají ženské postavy mnohdy nejen zásadní, ale i hlavní roli. Jejich bohatě zdobené kostýmy však zaujmou pohled diváka více než nudnější mužské kostýmy. V The Living and the Dead kostýmy Charlotte také rozhodně vynikají více než šedé obleky Nathana, nicméně co pod nimi on schovává, je mnohem víc exploatováno. Možná že tedy vzniká nová vlna seriálů, které vrací divačkám to, co jim bylo tradičně odpíráno: slast z dívání se.

Kdopak by se televize bál

Doba se mění a s ní také popkultura. Žánry se vrací a přetvářejí. Média se mění, vyvíjejí, stejně tak způsob, jakým jsou konzumovány. Možná nepotřebujeme další duchařský příběh s posednutými děvčaty a přízraky v oknech. Možná nám zasazení takové zápletky do 19. století nepřináší jen pastiš, ale také útěchu. Duchové v opuštěných viktoriánských sídlech už dnes neděsí. Prostě tam patří. Jenže co když minulost nepatří minulosti? V Shepzoy neexistuje tehdy a nyní. V Shepzoy se budoucí odehraje dřív, než minulé. Budoucnost je neznámá. A co je neznámé, děsí nejvíce. Zvláště když se to objeví v povědomém prostředí.

Možná že tedy televize představuje ideální formát pro hororový žánr. Kinosály jsou temné a dá se z nich hůře utéct, nicméně je sdílíme s větším množstvím lidí. Menší prostory domácích pokojů můžou působit mnohem více klaustrofobicky. Bezpečí domova je narušeno nadpřirozenem stejně jako idylické prostředí vesnice. Z kina se vracíme do důvěryhodného prostředí. Ale kliknutím ovladače si otevíráme bránu do jiného světa přímo doma. A pak každé vrznutí schodů a skřípání dveří dostává mnohem větší význam.

The Living and the Dead

Tvůrce: Ashley Pharoah, Matthew Graham
Scénář: Ashley Pharoah, Simon Tyrrell, Peter McKenna, Robert Murphy
Hudba: The Insects
Kamera: Matt Gray, Suzie Lavelle
Hrají: Colin Morgan (Nathan Appleby), Charlotte Spencer (Charlotte Appleby), Kerrie Hayes (Gwen Pearce), Chloe Pirrie (Lara), Malcolm Storry (Gideon Langtree), Nicholas Woodeson (reverend Matthew Denning), Elizabeth Berrington (Maud Hare) a další

Velká Británie, BBC 1 (2016-?), 1 řada, 6 dílů / 58 minut

 

[1]Farquhar, Simon. Ghosts of Christmas past: M. R. James, Lawrence Gordon Clark and A Ghost Story for Christmas. The British Film Institute. [Online] 2015-06-30 [Citace z 2016-07-12] Dostupné z: http://www.bfi.org.uk/news-opinion/sight-sound-magazine/interviews/ghosts-christmas-past-mr-james-lawrence-gordon-clark

[2] Sledování televizního seriálu v delším časovém úseku (několik epizod za sebou, celá řada či celý seriál).

[3]Foster, Patrick. ‚Binge-viewing‘ comes to BBC as it debuts major new drama series on iPlayer before television. The Telegraph. [Online] 2016-06-14 [Citace z 2016-07-12] Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/2016/06/14/binge-viewing-comes-to-bbc-as-it-debuts-major-new-drama-series-o/

[4]… a disruption of the quotidian and mundane sounds of empty landscapes produces an eruption of ‘noisy’ history. It is an aesthetic technique, which at once utilises the confined and open spaces of the diegetic environment and the domestic setting of televisual reception, yet also sidesteps the utility of excessive and extravagant special effects and visceral display more common in filmic horror. “

Fryers, Mark. It’s not ghosts… it’s history: The sonic qualities of British supernatural television. CST Online. [Online] 2016-06-30 [Citace z 2016-07-12] Dostupné z: http://cstonline.tv/supernatural-television

[5]Původně napsaná Richardem Dyerem-Bennetem v roce 1962.

[6]Women and children, the most vulnerable sections of society, are therefore often the victims, alongside excessively inquisitive, sensitive or arrogant males.“ Fryers, Mark. It’s not ghosts… it’s history: The sonic qualities of British supernatural television. CST Online. [Online] 2016-06-30 [Citace z 2016-07-12] Dostupné z: http://cstonline.tv/supernatural-television

[7] https://www.youtube.com/watch?v=hasKmDr1yrA

[8] Moseley, Rachel & Goodman, Gemma. Why academics are interested in the male body in Poldark and Outlander. The Conversation. [Online] 2015-07-02 [Citace z 2016-08-23] Dostupné z: http://theconversation.com/why-academics-are-interested-in-the-male-body-in-poldark-and-outlander-42518

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 21

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru