Na pomezí reality a horečnatého snu

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 13. září 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Duchové mrtvých (Richard Corben) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Svou recenzi jedenáctého hellboyovského svazku (Ďáblova nevěsta), na němž výtvarně participoval Richard Corben, jsem zakončil slovy: „Letos na podzim vyjde jeho interpretace Poeových povídek s názvem Duchové mrtvých. Milovníci Corbenova makabrózního stylu se už teď můžou těšit.“ Komiksová adaptace několika povídek (a básní!) jednoho z největších představitelů romantismu v americké literatuře, autora mysteriózních a hororových příběhů a zakladatele detektivního žánru, právě vyšla. Škoda, že za okny to vypadá jako v polovině letních prázdnin. Podzimní mlhy a plískanice by při četbě tohoto svazku tvořily daleko příhodnější kulisu.

Jedinou výtku pronesu hned na začátku. Zkuste ignorovat předmluvu M. Thomase Ingeho. Ne že by nebyla zasvěcená, Inge je univerzitním profesorem, zabývajícím se jednak dílem E. A. Poea (1809–1849), jednak komiksovým médiem, ale spíše než předmluvu připomíná analýzu a mohla by vám zkazit moment překvapení a požitek z vlastní četby. Zvlášť pokud si s Poem dokážete spojit pouze Havrana nebo Masku Rudé smrti. Lepší bude považovat text o mistrech hrůzy (míněn Poe a Corben, samozřejmě) za doslov.

Průvodkyní celou sbírkou je jednooká vědma a sběratelka příběhů Mag, která většinou epizodu uvede a také zakončí (občas citátem a občas sarkastickou glosou). Corben ji ale neváhá zasadit i do vlastního děje jako postavu, na jejíž přítomnost ostatní reagují. Z těch nejznámějších povídek se v knize vyskytuje zmíněná Maska Rudé smrti, Zánik domu Usherů a Vraždy v ulici Morgue (chybí klasika Jáma a kyvadlo). Notoricky známé básně Havran a Červ dobyvatel dostaly v Corbenově pojetí velmi zajímavou podobu. V prvně jmenované se hrdina odsoudí prohlášením, že Lenoru miluje více než sám život (což může upomenout na Erbenovu hororovou baladu Svatební košile), druhá je inscenována jako příběh dvojité vraždy se shakespearovskými ozvuky (Hamlet). Ostatně, jsou to právě básně, které dávají adaptátorovi větší uměleckou svobodu a čtenáře znalého předlohy můžou překvapit tím, jak Corben s lyrickými a filozoficky laděnými texty naložil. Není tajemstvím, že Poe dokázal ve svých nejlepších dílech mimo jiné mistrovsky vyhmátnout a popsat psychické rozpoložení svých postav, především jejich hrůzu a šílenství. Nebudeme si zastírat, že tohle se Corbenovi až tak nedaří (a je otázka, zda by to na ploše krátkých epizod bylo vůbec možné), jeho síla je v něčem jiném. To něco je atmosféra, kterou komiks evokuje na každé stránce. Výjevy na pomezí reality a horečnatého snu, kdy je těžké (ne-li nemožné) odlišit jedno od druhého, hroutící se gotická architektura utopená v chuchvalcích mlhy, rozpadávající se mrtvá těla, vraždy, krvavé cákance, pohřbívání zaživa, typicky corbenovská kresba impozantních ženských postav. A zvláštní grotesknost, kterou Corben dokáže dostat i do temných příběhů plných zvrácené vášně.

Inge ve svém textu píše, že v knize není jediné zbytečné políčko. S tím lze souhlasit, Corben opravdu podobu panelů promýšlel tak, aby výsledná stránka měla co největší emocionální dopad na čtenáře. Jedním dechem však musíme zmínit i barvy, o něž se vedle samotného Corbena postarala i jeho manželka, koloristka Beth Corbenová Reedová. Je jasné, jaká barva bude dominovat finále Masky Rudé smrti nebo do jakých „barev“ zahalí tvůrci hřbitovní a zásvětní scenérie, ale třeba žlutá a oranžová pouště, kde se odehrává úvod Červa dobyvatele, není to, co by čtenář zrovna očekával.

Osobně jsem měl Poeovy povídky spojeny s ilustracemi Adolfa Borna (výbor Jáma a kyvadlo z roku 1987). Richard Corben v této knize dokázal, že si s poetikou velkého amerického tvůrce dokonale rozumí. Kdyby jeho adaptace přispěla k tomu, že tuzemský komiksový čtenář sáhne po Poeových prozaických či básnických textech (nebo po Poem inspirovaných filmech Rogera Cormana ze 60. let), dobrá věc by se podařila dokonale.

P.S. Prozaické pasáže komiksu převedl do češtiny osvědčený Jan Kantůrek, s úryvky básní se (s dílčím použitím některých již existujících překladů) vcelku zdařile popasoval Václav Dort.