Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Král na lovu mnoha zajíců

Král na lovu mnoha zajíců

Král na lovu mnoha zajíců
RECENZE: Král Belgičanů (režie: Jessica Woodworth, Peter Brosens) – VÍT POLÁČEK –

Mongolská step a peruánská náhorní plošina Altiplano jako dějiště prvních dvou filmů belgické režisérské dvojice Jessica Woodworth a Peter Brosens ukazují, že jejich vlastní země jim vždy byla tak trochu těsná. Přesto se jejich třetí, temné ekologicko-apokalyptické drama Pátá sezóna z roku 2012 odehrává nejen v krajině frankofonního Valonska, ale využívá i místního folkloru. Právě folklor, jeho uchování a jeho až mystická síla se totiž do té doby jevily jako klíčové motivace pro hledání námětů mimo hranice vlastní země. Autorská dvojice tak vlastně vytvářela exotické pohlednice, které byly tu a tam obviňovány z přezíravého nebo naopak příliš zidealizovaného pohledu na prostředí, které jí není úplně vlastní.

Poslední film obou autorů s názvem Král Belgičanů (v originále kupodivu King of Belgians nikoli Le Roi des Belges nebo De Koning van België, jak by se dalo podle úředních jazyků Belgie čekat) nesází tolik na krajinomalbu jako předchozí snímky. V porovnání s nimi je svěží v tom, že už se nejedná o drama, nebo primárně mysteriózní příběh, ale o road movie a navíc komedii. Přesto jsou typické atributy stylu obou režisérů stále přítomné.

Belgický král má na státnické návštěvě Istanbulu odhalit v parku několik minibudov připomínajících evropské stavby a přispět tak k přístupovým rozhovorům Evropské unie s Tureckem a dostane se do problémů. Z jeho vlasti přijde zpráva o tom, že frankofonní Valonsko vyhlásilo nezávislost a vesmírná bouře mu neumožní na tuto politickou krizi reagovat odletem domů (nebo to tak alespoň tvrdí šéf turecké policie). Fiktivní král Nicolas III. (žádný král toho jména nikdy Belgii nevládl) se tak vydá na dobrodružnou cestu Balkánem, během které má projít proměnou a meditovat o svobodě.

Pokud něco Král Belgičanů připomíná nejvíc, tak je to road movie Geira Hansteena Jorgensena z roku 2000 podle scénáře Lukase Moodyssona a Petera Birra s názvem Nová země, která byla vytvořená jako čtyřdílná minisérie a následně sestříhaná do celovečerní podoby. Seveřané nechali utéct z uprchlického tábora staršího Íránce a somálského kluka, kteří na své dobrodružné cestě Švédskem poznávali novou zemi, potkávali bizarní figurky a hledali sami sebe. Na celovečerním prostoru na to však neměli dostatek času, a tak se z jejich road movie stala přehlídka stereotypů a postav vytvořených za účelem ozvláštnění ospalé atmosféry jednotlivých zastávek. Oba žadatelé o azyl potkali třeba Miss Švédsko nebo bláznivého příznivce krajní pravice.

Podobně působí i Král Belgičanů, který vypadá jako něco, co také mělo být minisérií, ale nakonec se stalo celovečerním filmem. Je natolik zahlcený motivy, že je musí opouštět ve chvíli, kdy by si ještě zasloužily prostor. Už popsat děj není úplně jednoduché. Král Belgičanů je zabalen jako fiktivní dokument, který si objednala královská rodina a který točí svérázný filmař s pohnutou minulostí. Tomu je podřízeno snímání. Když náhodou kameraman, zvukař a režisér v jedné osobě vejde do obrazu, je také třeba, aby se pro kameru vrátil. Jednotlivé postavy na kameru reagují, komentují její přítomnost a sám autor dokumentu ve voiceoveru komentuje svojí pozici, i to, když natáčí nepozorovaně a proti vůli natáčených.

Příběh začíná jako politická satira o evropské politice. Belgičané Turkům věnují část svého zábavního parku Minievropa, který se nachází přímo pod bruselským Atomiem, a král je zajatcem šéfa protokolu i nepřítomného předsedy vlády, jenž mu schvaluje a proškrtává projevy. Na Balkáně se pak ukážou i další narážky na Evropskou unii a její politiku.

Film se zároveň snaží i o satiru vnitřních belgických problémů. Tato část se sama o sobě bez znalosti belgického prostředí může snadno stát nesrozumitelnou. Rozpad komplikovaného státu, který pod královskou korunou sdružuje nizozemsky mluvící Vlámy, francouzsky mluvící Valony, německou menšinu v oblasti Malmédy a početné imigrantské komunity, je sám o sobě v belgickém prostředí ohraným motivem. V roce 1998 poslal Alain Berliner ve svém filmu Zeď majitele stánku s hranolky Valona Alberta (ne náhodou nesl jméno tehdy vládnoucího belgického krále Alberta II.) na silvestrovský večírek do nizozemsky mluvící části jeho vesnice, aby ho v novoroční kocovině nechal zjistit, že se země rozpadla a rozpůlila ji betonová zeď, přes kterou není návrat možný. Snad jen s použitím imaginace, což se v zemi, kde vznikl surrealismus, ukáže jako ideální řešení.

Větší diskuzi vyvolal fikční dokument frankofonní televizní stanice RTBF Bye-Bye Belgium, ve kterém právě nizozemsky mluvící Flandry vyhlásí nezávislost. Odvysílání pořadu v roce 2006 způsobilo paniku ve frankofonním Valonsku i pád internetové stránky televizní stanice a přední belgičtí i evropští politici pořad odsoudili. Jean-Claude Juncker, tehdy ministerský předseda Lucemburska, měl v reakci prohlásit, že „nejde o téma, se kterým bychom si měli zahrávat“. Fikční dokument vycházel mimo jiné i z průzkumů mezi vlámskými voliči, z programových prohlášení extrémně pravicové strany Vlámský zájem (Vlaams Belang) a populistické (a dnes i koaliční) strany NV-A o odtržení Flander od Belgie a vyhlášení republiky.

Ve filmu Jessicy Woodworth a Petera Brosense naopak nezávislost překvapivě vyhlásí Valonsko. Za tím je možné vidět snahu vyhnout se klišé (a s ním snad i realitě), ale i odkaz na samotný vznik Belgie, která se konstituovala v roce 1830 po frankofonní, tzv. belgické revoluci, kdy se země odtrhla od nizozemského království. Tuto klíčovou událost ve filmu nakonec zmiňuje i samotný Nicolas III. Přestože neexistuje oficiální stanovisko královského domu, jakým jazykem členové královské rodiny mluví, tak nějak se předpokládá, že jak předchozí král Albert II., tak současný král Filip (přestože studoval v nizozemštině), preferují v soukromí francouzštinu. Takže i to, že Nicolas III. v soukromí používá spíše nizozemštinu a jeho protokol francouzštinu, je hra se zažitými představami.

Dále je tu samozřejmě zmiňovaný Balkán. Konkrétně Bulharsko, Srbsko a Albánie. Tyto země jsou prezentovány jako postsocialistické (zpěv fiktivní bulharské pionýrské písně pod památníkem s komunistickými symboly), jako chudé (zničené silnice, ošuntělé budovy, příšerné obstarožní dodávky a traktory a další znaky) a svérázné (chlap, co našel štěstí v prodeji melounů, starosta, který chodí bos nebo degustační soutěž o nejlepší chuť jogurtu). Balkán má reprezentovat skutečný a spontánní svět, ale na to příliš mnoho používá stará osvědčená klišé. Rakije teče proudem a je dokonce označována za „mazivo Balkánu“, na grilu se dělá maso, filmař byl za války v Sarajevu a jeho hostitel tam dělal odstřelovače a kromě pohostinnosti má tedy i temnou minulost a může být nebezpečný. Albánský policista je například ve voiceoveru charakterizován tím, že během práce vykouří osmdesát cigaret.

Klasická klišé západních turistů jsou prezentována jako znaky skutečného a zemitého života. Přirozeně dojde i na folklór. Ženský pěvecký sbor Sirény od Černého moře řeší vnitřní konflikt, jestli je třeba zachovávat tradice, nebo využívat i moderních prostředků, a jak říká jedna z jeho členek: „My mladí bychom chtěli oboje.“ V Bulharsku se navíc objeví i skupina tanečníků oblečených do Toni Erdmannem proslaveného chlupatého kostýmu. Popis Balkánu se tak pohybuje někde mezi fascinovaným vyprávěním neuvěřitelných historek z dovolené a povzneseným přehlížením toho, co se v oněch konkrétních zemích skutečně děje. Ukázkou toho je dialog krále, který se inkognito baví o tom, že zatímco Turecko je na začátku filmu (samozřejmě fikčně) skoro vítáno do náruče Evropy, Srbsko si o něčem takovém může jenom zdát. Kritizují to ale muži, kteří popíjejí s člověkem, který dělal za války odstřelovače, byl označován jako „ostrostřelec“ a jeho minulost není vyjasněná. Scéna si vlastně úmyslně nebo neúmyslně odpovídá sama. Jistě by u ní šlo uvažovat, proč je tedy dávána (fikční) přednost Turkům, ale jednak se nedozvíme nic o jejich případných proviněních ani kladech, takže to srovnání na takhle fikčním půdorysu ztrácí jasné kontury a vlastně i smysl. Porovnávat fikční a reálné a činit z toho závěry je totiž o politice zásadně nevypovídající.

Balkán slouží především jako kulisa pro iniciaci a zmoudření hlavní postavy. Král se svou dobrodružnou cestou vymkne zkostnatělému protokolu a má nalézt sám sebe a svoji roli v dějinách. Avšak v tomto ohledu film kulhá nejvíc. Nicolas III. totiž vypadá trochu jako někteří čeští kandidáti při prezidentské kampani. Ti také poslouchají moudra a příběhy různých občanů prostoru, ve kterém se pohybují, moudře si u toho mnou bradu a snaží se, aby to vypadalo, že všechny informace následně zhodnocují ve prospěch svého budoucího vystoupení. Jenže poskytnuté informace nemají žádný konkrétní vztah ani k jejich funkci, ani k situaci, ve které se nacházejí, což je i případ většiny zážitků fiktivního belgického krále na Balkáně. Dokonce to chvílí vypadá, že se Nicolas III. s někým spřátelí. Ať už to je to bulharská krasavice, která mu nechává ze svého prstu slíznout lutenicu (!), slepý dětský porotce jogurtové soutěže nebo starosta, který nenosí boty. V rámci rychlého průletu balkánským prostorem ale nevznikají žádná větší pouta a nic hlubšího nerezonuje. Přestože krále jeho vlámský komorník neustále napadá, aby „byl především sám sebou“, žádné velké proměny se nedějí a jedna bezstarostná koupel v moři je spíše odškrtnutou položkou v seznamu scenáristy než vrcholem, ke kterému by psychologicky i dramaturgicky cesta nutně musela a měla směřovat.

S touto opatrně naznačenou ústřední linií pak souvisí další pokusy o tzv. „hluboce lidský příběh“. Nejvýraznějším reprezentantem je historka o tom, jak filmař natáčející krále kdysi realizoval film právě o srbském odstřelovači a na jeho přání ho nikdy nezveřejnil. Přesto, že by ho to mohlo vystřelit k lepší kariéře, se rozhodl morálně, protože zveřejněním by uškodil svému respondentovi. Jak a proč už se nedozvíme. Jinou naznačenou linií je pokus filmaře o svádění jediné ženy z králova doprovodu Louise, který je dokonce natočen kamerou ze stativu při přechodu potoka, takže je jednoznačně filmařem inscenovaný. Může se zdát, že filmařovo vyjádření o tom, že šéfka králova PR naplňuje jen předem připravená schémata – vystudovala prestižní frankofonní školu, získala prestižní místo a vzala si reprezentativního manžela – povede k nějaké její reflexi, ale i tahle ulička je vlastně slepá.

Nicolas III. se v jistém momentě rozčiluje, že už nechce vidět žádná klišé a stereotypy a jeho výrok vyvolává úsměv, protože je jimi obklopen nejen ve vlastním fikčním světě, ale v celém filmu. Nezdá se ale, že by v tomto případě šlo o záměrný sebereflexivní humor tvůrců. Protože je Král Belgičanů komedií, těží samozřejmě nejvíc z paradoxnosti situace. Inkognito panovník (i přestože je jeho mandát spíš reprezentativní) je zdrojem humoru a záměn už od Prince a chuďase Marka Twaina. Král, který je vlastně více nesvobodný než každý chudák, generuje humor i ve filmu Woodworth a Brosense. Vidět distingovaného šéfa protokolu, jak po balkánské pijatice zvrací a ztrácí svoji etiketu, je k nezaplacení. Jen na užití a dohrání takovýchto situací už opět není čas a film jich obsahuje jen pár.

Absurdity jsou někdy samoúčelně, takže třeba nikdo úplně nevysvětlí, proč komorník na všech ceremoniích v Turecku nosí v rukavičkách model Atomia, který je navíc v poměru k Minievropě mimo měřítko. Jistý humor by mělo vytvářet i použití hudby. Že má Louise jako vyzvánění na svém mobilu hymnu Evropské unie, tedy Beethovenovu Ódu na radost, nebo že zvonek na belgické ambasádě vyzvání v melodii belgické hymny je vlastně zábava na první dobrou (a skutečnost, že belgickou hymnu někteří diváci za hranicemi království nepoznají, na tom nic nemění). Ve filmové hudbě je pak bizarní použití části z Griegovy symfonické básně Peer Gynt pro vytvoření absurdnosti situace pro komické pasáže, stejně jako ležérní použití Ravelova Bolera pro pasáže, ve kterých král přemýšlí a které mají vzbuzovat jistou melancholii. Použití prověřené hudby, která se často vyskytuje už jen v trailerech, ukazuje na sázku na jistotu a vlastně směřuje k vnějšímu i vnitřnímu stereotypu podobně jako řada dalších složek filmu. A nepomůže ani to, když balkánská dechovka s velkým bubnem zahraje Mozartovu Malou noční hudbu nebo folklórní soubor zazpívá příšernou němčinou Ódu na radost.

Napětí by do road movie mohla přinášet turecká policie, která je králově suitě na stopě a nejraději by ji zatkla, odvezla zpátky do Istanbulu a internovala ve vězení pohodlného hotelu. I toto (a ještě jedno další) pronásledování nakonec vyšumí do ztracena. A kdo by se bál, že tentokrát nedojde v porovnání s předchozími filmy dvojice na mysterióznost a ukázku lidské bezmoci tváří v tvář přírodě, dostane alespoň elektrickou bouři a její melancholickou zář na obloze.

Král Belgičanů se ocitl na lovu mnoha velmi zajímavých zajíců. Kdyby dostal příležitost a čas se za nimi vydat, mohla z něj být zajímavá minisérie a kdyby se soustředil na jednu linii, mohl by být potenciálně silným celovečerním filmem. Takhle ale spíše zanechává rozpačitý dojem. Není ani dojemnou cestou z hradu do podhradí, není ani příběhem o tom, jak sešněrovaný politik nalezl svou svobodu a osobnost. Nejedná se o plnohodnotnou politickou satiru, ani třeskutou balkánskou crazy jízdu. Není to lidová komedie, u které by se publikum trhalo smíchy, ale zároveň autorská dvojice nepředkládá ani intelektuálně bystrou a vtipnou analýzu. Není to politický thriller ani mysteriózní vize. A nejde ani o fiktivní dokument nebo film hlouběji reflektující natáčení filmu. Král Belgičanů je ale tak trochu vlastně tohle všechno a tudíž nic z toho. Přesto se nedá přirovnat k degustaci dortu od pejska s kočičkou. Na to působí ještě jakž takž konzistentně a hlavně lehce. Jen se při jeho sledování zdá, že se autoři nemohli rozhodnout, který ten zajíc je pro ně nejdůležitější, a tak jim postupně všichni utíkají pod rukama. A to je přinejmenším škoda.

King of Belgians

Režie a scénář: Jessica Woodworth, Peter Brosens
Kamera: Ton Peters
Střih: David Verdurme
Hrají: Peter Van den Begin, Lucie Debay, Pieter van den Houwen, Nina Nikolina, Bruno Georis, Titus De Voogdt a další
Belgie, Nizozemí, Bulharsko, 2016, 94 minut
Česká premiéra: 8.6.2017 (Artcam)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 57

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru