Branná výchova aneb Vykopej si hrob

„Thank you very much for the film, you ruined my day.“ Jedna z prvních vět, která zazněla z publika během pofilmové debaty dokumentu Jana Geberta Až přijde válka na 68. ročníku Berlinale, zcela vystihuje snímek v obou jeho rovinách. Tou první je narativní stavba filmu. Gebert tři roky sledoval paravojenskou skupinu Slovenští branci a prostřednictvím jejího zakladatele a předsedy – dvacetiletého Petera Švrčka – zaznamenává příběh vzestupu k moci, a to až alarmujícím způsobem snadného. Slovenští branci jsou skupinou převážně velmi mladých lidí, kteří dobrovolně prochází drsným vojenským výcvikem, organizují se do pluků a oddílů a připravují se na samovolnou ochranu slovenského státu primárně před „invazí“, jak sami protagonisté označují současnou migrační vlnu. A právě zde se dostávám k úvodní větě a patrně tomu nejcennějšímu, co Gebertův film nabízí.
Tvůrci snímek vypráví velmi pozvolně a několik prvních minut vyznívá téměř ironicky, což taky plný sál diváků doprovázel smíchem. Pak přichází první výcvik, první výstřely, ponižování a smích zcela utichá. Gebert na sebe vrství velmi ambivalentní situace, kdy v jednu chvíli zobrazuje protagonisty jako hodné děti při hraní se psem, aby o to monstrózněji vyzněla následující scéna vystupování v pozici fašisticky jednajících instruktorů. Mimo hlavního aktéra se téma filmu nejvíce zrcadlí také v dalším z branců, jehož osud můžeme sledovat od chvíle, kdy (snad) poprvé přichází na výcvik, až do chvíle, kdy se sám stává instruktorem. Zároveň nikdy do filmu nevstoupí režisérovo ego, Gebert se důkladně dodrženou metodou nesnaží zobrazovat skupinu černobíle, ale nechává diváka, aby si dojem poskládal sám.

Druhou rovinou, ve které se dá chápat úvodní věta, je metaforický obraz společnosti o níž Gebert vypráví. Film graduje až do ryze absurdních situací, jakou je například návštěva nižšího stupně základní školy s „prezentací vzdáleného odpalování bomb“. Je to však především současná společnost, která umožňuje vzestup, fungování a rozkvět podobných skupin. Ve filmu se několikrát objeví konfrontace s oficiálními autoritami, ale žádné z nich v podstatě nemají možnost nebo chuť se situací cokoli dělat. Osobně mi tak přijde pro tento dokument dost ikonické, když je někdo z událostí filmu překvapený natolik, aby mu to zkazilo den, neboť o ničem podobném dřív neslyšel. Přehlížení společností je přitom hlavním důvodem, proč tento snímek vůbec mohl vzniknout.

Důsledné zaměření se na observaci vojensko-politického vzestupu Slovenských branců bohužel eliminuje možnost poznat hlavní hrdiny zblízka a odhalit tak původ jejich motivací a myšlení. Sociální zázemí Gebert ukazuje buď velmi povrchně, nebo vůbec, a ačkoli oba hlavní protagonisté bydlí se svými rodiči, jejich postoje se do filmu dostávají minimálně a nechávají prostor pro vlastní interpretace, které však v tomto kontextu nejsou na místě. Mimo to se však bez debat jedná o společensky důležitý film, který si uvedení v sekci Panorama Dokumente berlínského festivalu nesmírně zasloužil a doufám, že stejně úspěsný bude i v oficiální distribuci.

Až přijde válka

Režie: Jan Gebert
Kamera: Lukáš Milota
Chorvatsko, Česká republika
74 min.