Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Hovory z Berlína

Hovory z Berlína

Hovory z Berlína
REFLEXE: 68. ročník MFF Berlinale (15.–25. 2. 2018) – JANA BÉBAROVÁ, MAREK ČERMÁK –

Kolega Marek Čermák byl milou tváří, kterou jsem letos na Berlinale potkala a před kinem na Potsdamer Platz objala, abych se s ním pak de facto po celou dobu svého pobytu v Berlíně úspěšně míjela. Konstantně jsme si však sáhodlouze smskovali a sdíleli své pocity a názory z právě zhlédnutých filmů, z čehož pak vznikl nápad pojmout naši reflexi vybraných (převážně soutěžních) filmů z letošního ročníku festivalu jako dialog. Pěkné počtení přejeme.

JANA: Jako vítězný z Berlinale odchází film (s českou koprodukční účastí) Touch Me Not Rumunky Adiny Pintilie, který jsem stejně jako cenou poroty oceněný polský snímek Twarz (Face) od Małgorzaty Szumowské na rozdíl od tebe neviděla, protože se promítal v závěrečné části festivalu, kde už jsem nebyla. Co o nich soudíš? Překvapilo tě jejich ocenění?

MAREK: Twarzi jsem moc přál ocenění nejvyšší, protože Szumowska v ní dokazuje absolutní režijní nadhled, cit pro náznakové zobrazení celospolečenské situace a jasné tematické zaostření (ačkoli je to film o rozostřenosti). Zdánlivě přímočarý příběh mladého dělníka, který se zraní při stavbě obří sochy Ježíše, v sobě ukrývá mnoho rovin, které režisérka ještě podporuje docela radikálním formálním postupem, na nějž jako diváci nejsme u podobných filmů moc zvyklí. Twarz je pro mě zkrátka učebnicovým příkladem jasně uchopeného tématu a režijním konceptem rázně za ním směřujícím.

Touch Me Not je komplikovaný, sebeterapeuticko-experimentální snímek, který si žádá opravdu empatického diváka, a tipoval jsem ho právě spíš na cenu poroty nebo na zvláštní uznání. Tematicky se mě tento film hluboce dotkl, ale ke konci už jsem byl unavený z náročné narativní struktury, na níž se podepsalo to, že film neměl pevný scénář a vznikal během natáčení. Dost oceňuji odvahu nejen o intimitě mluvit, ale zároveň ji hledat a prožívat před objektivem kamery. Víc o tom filmu asi budu moct napsat až po opakovaném zhlédnutí, ještě ve mně pořád doznívá. Je pravda, že na vítěze jsem jej netipoval, ale pořád nad ním přemýšlím – a to nejen kvůli explicitní souloži člověka se spinální svalovou atrofií.

Z první poloviny festivalu byl tvůj favorit kdo? Vím, že jsi kladně mluvila o Dovlatovovi, který si nakonec odnáší Cenu za mimořádný umělecký přínos. A co Wes Anderson a Cena za režii? Isle of Dogs jsem zase neviděl já :)

JANA: Kdybych si v průběhu festivalu na někoho vsadila, že 100% cenu dostane, byl by to zrovna Wes Anderson. Isle of Dogs byl rozhodně komplexně nejvřeleji přijatý film celé soutěže a jako zahajovací vlaštovka nasadil laťku hodně vysoko. Na Andersona je to nezvykle temný film, byť je vlastně o zvířátkách! Respektive v tom spočívá jeho síla a vyváženost – na příběhu typických Andersonových outsiderů, nemocných psů, kteří jsou vykázáni na opuštěný ostrov-smetiště, režisér vypráví pro něj tolik příznačný příběh o rodinné sounáležitosti a síle přátelského pouta. Jeho přidanou hodnotou je v druhé rovině mrazivý komentář o negativních aspektech lidské společnosti – nebezpečných rysech lidské rasy, která chce totalitně vládnout světu. Tak politický Anderson nikdy nebyl, zároveň však zůstává svůj – vážnost vyvažuje nadhledem a (až cynickým) vtipem, zejména v momentech, kdy by jeden snadno sklouzl k sentimentu. Protože pod čím může člověk citově roztát víc než pod smutným psím pohledem? Onen nadhled a vtip generuje i svou tolik známou stylizací geometricky přesně narýsovaných záběrů a inscenováním mizanscény, které je radost pozorovat a žasnout tak nad jeho režijním uměním. Takže Medvěd za režii maximálně zasloužený.

Ruský Dovlatov mě zasáhl svou atmosférou – Alexej German ml. se svými kolegy ze štábu na plátno přenesl tíživé existenciální stavy petrohradských básníků, kteří bojovali s nepřízní sovětského režimu a uznání se jim dostalo až po smrti. Dvouhodinový film – u něhož mi vadil jen ten natahovaný konec, kdy film snad třikrát vyvrcholil a pak zase pokračoval – se zaměřuje na několik málo dní ze života Sergeje Dovlatova a jeho přátel a kolegů, zejména Josifa Brodského. German si zvolil konkrétní časový výsek počátku listopadu 1971, kdy v Petrohradu ještě žili oba – Dovlatov i Brodskij – a načrtává komplikované situace a dilemata umělců, jejichž talenty komunistický režim dusil, potlačoval jejich integritu a v důsledku kompletně ničil jejich životy – odcházeli do emigrace, umírali mladí a nepoznaní. V tomto bodě German přiznal, že mu téma bylo blízké nejen proto, že z Petrohradu (tehdejšího Leningradu) pochází, ale i kvůli problematické kariéře jeho vlastního otce, filmového režiséra.

Hodně ve mě rezonovala i očekávaná novinka domácího režiséra Christiana Petzolda Transit, u kterého mě trochu mrzí, že z udílení cen – vzhledem ke svému osobitému pojetí – odešel naprázdno. Též v sobě měl hodně politiky (tolik propírané téma migrace) a přitom prvoplánově politický nebyl. Zaujala mě režisérova teze „what do we mean in front of history“, na které film stojí: postavy válečných uprchlíků, jejichž trpké osudy při čekání na titulní transit sledujeme, jsou duchové minulosti pohybující se v přítomnosti. Takže ve svém univerzu utíkají před nacisty, ale reálně je vidíme konfrontované s prostředím naší rozervané Evropy. Člověka mrazí z toho, jak jednoduše toto spojení funguje. Petzold se vyslovil, že migrace byla vždy a historie se neustále opakuje. Proto nemůžeme žít jen teď a tady. To několikadenní dramatické čekání ztracených protagonistů v Marseille, které svým vztahovým vzorcem některým připomnělo Casablancu, si rozhodně zopakuju. Hlavně i kvůli Franzovi Rogowskému (německé shooting star na Berlinale pro tento rok), jehož charisma mě pohltilo. Tomu věštím slibnou kariéru….

MAREK: …což potvrzuje v i v dalším soutěžním filmu In den Gängen (In the Aisles), kam ho Thomas Stuber také obsadil do hlavní role vedle Sandry Hüller, známé především z filmu Toni Erdmann (2016). In den Gängen mi Edrmanna dost připomínal nejen kvůli hlavní hrdince, ale především jemným a nenuceným situačním humorem a pozvolným tempem vyprávění. Téměř celý film se odehrává uvnitř supermarketu, ve kterém se protínají osudy všech jeho zaměstnanců a z původních solitérních podivínů se postupně stává jedna velká rodina. Rogowského postava do tohoto prostředí přichází jako nováček snažící se začlenit a jízda s ještěrkou ještě nikdy nebyla tak vzrušující a zároveň dramatickou podívanou. Stuber plně pracuje s prostředím supermarketu a jeho prvky využívá funkčně i v rámci mizanscény – ať už jde o odpočinkovou místnost s automatem na kávu, sibiřskou mrazící místnost nebo pouhou šatnu; všechno má svůj smysl.

Rád bych ještě zmínil dva filmy, které pro mě byly (kromě Twarze) vrcholem festivalu. Tím prvním je nenápadný snímek Ága, jenž sice byl v hlavním výběru, ale pouze mimo soutěž. Bulharský režisér Milko Lazarov vypráví příběh lovce sobů Nanooka a jeho ženy Sedny, kteří žijí tichý život kdesi na severních ledových pláních. Na filmu si nejvíc cením úžasné kamery, pomocí níž poznáváme jak drsnou a nehostinnou krajinu, tak intimní atmosféru uvnitř jurty. Obraz až hypnoticky pracuje s atmosférou nekonečných bílých prostranství, na kterých se odehrává hned několik dramat: od prostého lovu pro přežití až po putování za hranice své vlastní ješitnosti.

A teď asi k nejkomentovanějšímu filmu festivalu – k norskému snímku Utøya 22. juli (U – July 22), pojednávajícímu o teroristickém útoku Anderse Breivika na tábor Svazu dělnické mládeže v roce 2011, při kterém zemřelo 69 lidí. Film je vyprávěný z pohledu dětí, které vůbec nevědí, co se děje, a které jsou po dobu útoku (přibližně 70 min.) zcela bezbranné. Z tohoto důvodu zvolil režisér Erik Poppe i extrémní formu snímání – celý útok se odehrává v jednom nepřetržitém záběru (s neviditelnými švy). U tohoto filmu mám hodně subjektivní pohled, protože se mě celý skutečný příběh vnitřně dost dotýká a objektivně bych na něm dokázal najít spoustu kritizováníhodných aspektů. Ale žádný z nich stejně nezastavil to, abych na konci nebrečel a nepřipadal si jak vyhozený z emoční pračky. Nesmírně silná záležitost, která si zaslouží delší text, ale na druhou stranu plně chápu negativní ohlasy, na jejichž stranu se počítáš, myslím, i ty?

JANA: Já jsem hodně senzitivní člověk, ale Utøya mě bohužel místy neskutečně iritovala. A přitom bych si tu jednozáběrovou frenetickou jízdu zákoutími atakovaného norského ostrova chtěla emočně protrpět jako ty! Když protagonistka filmu na úvod mluvila přímo do kamery a říkala něco ve stylu, „držte se nás, ať nás pochopíte“, nastavila mě tak, že jsem sledovala snad každý kousek bahna, které se na ni při útěku před teroristou postupně lepil. V důsledku však pro mě bylo zajímavější na tiskové konferenci po skončení filmu poslouchat, jak se točil (dlouhé zkoušení, 5 jetí za týden a výběr jednoho z nich), než se na něj dívat v kině. Tak radikální forma, ve které se rozjetému záběru neřekne stop, může publikum jedině dělit – protože buď přistoupíš na tu hru na (promiň, ale fakt blbou) schovávanou, kde se upřímně (jak sám režisér řekl!) nic neděje (!), nebo tě strašně ubíjí být pořád nalepený na postavě, jež tě – při vší úctě k tragice tématu – vlastně nezajímá.

V tomto ohledu mě podstatně víc zasáhl jiný film o masakru, který jsem shodou okolností viděla hned po Utøye, a to maďarská Genezis, v níž se režisér Árpád Bogdán inspiroval cca deset let starými rasově motivovanými útoky maďarských neonacistů na romské vesnice, které pobuřovaly maďarskou společnost a které mj. do filmu dříve přenesl jeho kolega Benedek Fliegauf v Je to jen vítr (2012). Bogdán na úvod projekce při kratičké zmínce o svém původu coby dítěte z dětského domova zdůrazňoval důležitost rodiny jako pro něj klíčovou myšlenku filmu, jež mi v hlavě během projekce neustále rezonovala. Samotného aktu jednoho z drsných útoků, při němž maďarští extremisté vypalovali domy svých obětí, jsme svědky jen v expozici filmu. Ten se následně odvíjí ve třech povídkách o osudech tří postav, kterým tyto incidenty ať už přímo či nepřímo zasáhly do života a v nichž hraje velkou roli mateřské pouto. Silná věc.

Genezis jsem dala přednost před paralelně probíhající projekcí 3 Tage in Quiberon (3 Days in Quiberon) o třech dnech v životě herecké hvězdy Romy Schneider, který jsem už v jiném čase v Berlíně nestihla. O to víc jsem teď po vyhlášení cen ráda za informaci, že se k nám do kin dostane díky Be2Can – společně s dalšími čtyřmi filmy. Vedle Utøya a tebou zmiňovaných Twarz a In den Gängen ji doplní francouzský La prière (The Prayer), v Berlíně ocěnený za herecký výkon Anthonyho Bajona v roli problematického mladíka, kterému se v jeho drogové závislosti stává ochranným štítem prostým venkovským stylem žijící komunita stejně starých jedinců, kteří svou závislost překonali vzájemnou sounáležitostí v místě odříznutém od všech svodů a hříchů divokého městského života, jenž je sem všechny evidentně zavedl. Přestože se všichni konstantně modlí k Bohu, je ten film o náboženství asi tolik jako Transit o politice – skoro vůbec. Křesťanství není nahlíženo jako fanatická věc, ale jako zástupný prvek jakékoliv víry – člověk jednoduše v něco věřit musí. Líbí se mi lehkost, s jakou Cédric Kahn a jeho spolutvůrci vystihli křehkost člověka, který se uvnitř komunity může cítit silný a pevně věřit, že život tam venku zvládne a ví, co od něj chce, ale v momentě, kdy svou ochrannou bublinu opustí, všechno může být jinak. A k tomu mu stačí tak minimalistický prvek jako několik vteřin znějící hlasitá taneční hudba v autě a letmý úsměv na protagonistově obličeji. Nechá se zase stáhnout?

MAREK: S kvalitami La prière dost souhlasím, ale ve druhé polovině filmu po sobě následují asi čtyři scény, nad nimiž mi prostě zůstal rozum stát a do konce jsem se už zpátky na postavu Thomase nedokázal napojit. Z hlavní soutěže ještě stojí za vyzdvihnutí paraguayský Las herederas (The Heiresses), pojednávající o tom, jak je obtížné se v pokročilém věku znovu se zapojit do života a překračovat vlastní hranice. Představitelka hlavní postavy, introvertní Chely, Ana Brun, získala za tuto roli Stříbrného medvěda a celý snímek pak Cenu Alfreda Bauera, udělovanou za „otevření nových perspektiv“. Pokud se k nám film dostane, tak rozhodně doporučuju, zvlášť pro jedince, kterých se dotýká téma samoty, ztráty sebejistoty a ať to zní sebekýčovitěji, tak i hledání lásky.

K tomu lepšímu, ale neoceněnému patřil i nový film Guse Van Santa s výmluvným názvem Don’t Worry, He Won’t Get Far on Foot na motivy života satirického kreslíře a karikaturisty Johna Callahana, který je po těžké dopravní nehodě zcela odkázán na vozík. Příběh má hravě přeházenou narativní strukturu, ale z celého snímku dýchá hlavně Van Santova schopnost nadhledu a subtilního humoru – pro vtip netlačí na pilu, dialogy často komentuje nečekanými střihy do flashbacků, nebo přímo skokem do animované pasáže. Kromě Joaquina Phoenixe v hlavní roli se ve filmu objeví i další mainstreamoví herci, jako třeba Jonah Hill, Rooney Mara nebo Jack Black, kteří se ale nesnaží vyčnívat, naopak, podřizují se tónu filmu a Van Santově režii.

Cenu za scénář získal film Museo, který mi paradoxně přijde lépe natočený, než napsaný. Alonso Ruizpalacios vytvořil energickou jízdu o slavné krádeži v mexickém Národním antropologickém muzeu takovým způsobem, že se (vím, blbej příměr, ale nabízí se) Dannyho parťáci můžou jít klouzat. Je to přehlídka režijních nápadů a neortodoxního záběrování, kde si představuju, že Ruizpalacios u každého řádku scénáře dlouho seděl a přemýšlel, jak jej efektně převést prostřednictvím filmové řeči na plátno. Bohužel, tady to pro mě začíná drhnout a ačkoli se na film opravdu dobře dívá, na konci jsem se neubránil pocitům, že je to velmi nablýskaný film s ne moc silným tématem. Závažnější prvky se ve filmu jen tak mihnou, ale hned zmizí a ani vztah dvou hlavních hrdinů nenese tolik potřebnou katarzi.

Pokud vím, absolutní pocitovou shodu jsme měli u švédského biografického filmu Unga Astrid (Becoming Astrid), uvedeném v sekci Berlinale Special. Zasáhl asi většinu diváků, kteří dorazili na světovou premiéru. Když po filmu vešla na pódium delegace filmu a režisérka Pernille Fisher Christensen s naprostým pohnutím řekla, že ten film dostříhali před čtrnácti dny a že ho teď poprvé viděla s lidmi v sále, tak to byl opravdu dojemný okamžik. Víc jsem o filmu napsal už tady, ale ještě jednou bych chtěl zdůraznit famózní herecký výkon Alby August, o které, doufám, ještě uslyšíme.

JANA: Stoprocentně. Já jsem brečela jak želva posledních pětadvacet minut filmu. Taková ta pěkná, dojemná klasika. Jednoznačně se podepisuju pod tvůj výrok, že po zhlédnutí filmu o trpkém dospívání Astrid Lindgren se na její knihy už nelze dívat stejně.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 229

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru