Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Autoportrét jako autoterapie v autě

Autoportrét jako autoterapie v autě

Autoportrét jako autoterapie v autě
RECENZE: Poslední autoportrét (režie: Marek Kuboš, 2018) – JANA BÉBAROVÁ

327. To je počet filmů, které byly letos uvedeny v nesmírně nabitém programu 22. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Ten skončil před několika dny a mně se stále v hlavě honí myšlenky na jeden z těch 327: Poslední autoportrét (2018). V soutěži dokumentů střední a východní Evropy mě zaujal už jen hravě provokativním podtitulem „hraný film dokumentaristy Marka Kuboše“ a vynalézavým konceptem autoportrétu natočeného z velké části v autě. Proč ne!

Tvůrčí krizi tematizující slovenský snímek, kterým se jeho režisér a protagonista v jedné osobě po dlouhých letech konečně autorsky realizoval, získal v rámci své soutěžní sekce Mezi moři Zvláštní uznání poroty za „důvtipné zkoumání etických dilemat v dokumentaristice a s tím související ztráty svobod v širší společnosti“. Pro Kubošův Poslední autoportrét to není první ocenění – Zvláštní uznání si odvezl už v červnu z košického Art Film Festu a festivalové poroty oslnil i na zářijovém Cinematiku, kde mu byla udělena Cena primátora města Piešťany, a taktéž uspěl v první polovině října na prešovském festivalu POCITY FILM. Když si Marek Kuboš přebíral ocenění v Jihlavě, uvedl svou řeč slovy „Zdá se, že v tom filmu něco je. Jsem na čtvrtém festivalu a dostávám čtvrtou cenu v řadě.“ Hej, v tom filmu skutečně něco je. A že toho není málo.

Film jako cesta k sebepoznání
V prvé řadě Poslední autoportrét fascinuje, do jaké hloubky dokáže vytěžit téma osobní krize a tvůrčího vyhoření. Kámen po kameni ho doluje ve svém osobním kamenolomu a vrstvu po vrstvě odhaluje a zkoumá jednotlivé usazeniny, aniž by přitom diváka iritoval chcípáckými povzdechy nad vlastní nemožností seberealizace či egoistickým lamentováním nad hořkými úděly dnešního světa. Klíčová otázka, proč se režisérovi nepodařilo posledních patnáct let dokončit jediný autorský dokument, totiž generuje řadu dalších nosných podotázek a pozoruhodných motivů. I proto, že Kuboš do své autoterapie v autě zapojuje slovenské kolegy dokumentaristy a dumá s nimi nad problémem svého samotářství a možná s ním spjatého tvůrčího odcizení, přičemž se probírají výše zmiňovanými, jihlavskou porotou vyzdvihovanými etickými dilematy, kterým dokumentaristé při své práci nutně čelí. Jednoduše řečeno, Poslední autoportrét je vlastně jako cibule: loupete, loupete a někde uprostřed, pod vrstvou všech těch natěsno pospojovaných slupek, stojí obnažený filmař (v jednom momentě doslova) – autentický člověk, jehož autor celou dobu hledá a touží ho postavit před objektiv kamery. V důsledku je tak Poslední autoportrét film o sebepoznání, který je vůči divákovi natolik upřímný a otevřený, že mu nabízí veliký prostor pro ztotožnění se.

Snímek otevírá situace, kdy Marek Kuboš doma u počítače sleduje jedno ze svých prvních filmových cvičení z dob studií na bratislavské VŠMU – vlastní autoportrét. Úplně první záběr, který nám divákům ukáže, je přitom detail jeho oka zírajícího na monitor – oka coby brány do (jeho) lidské duše. Pokud přistoupíme na tuto metaforu, je nám úvodní záběr filmu pozvánkou k cestě do autorova nitra (a jeho auta, které je mu ochrannou bublinou a bariérou vůči okolnímu světu zároveň). Kubošův hlas na pozadí nám říká, že do sledovaného školního autoportrétu „dal všechno, co měl rád“. Voiceover jeho mladšího já přitom z monitoru krátce předtím sdělil, že „následujících 7 + 2 minuty je vymyšlených a jakákoliv podobnost je náhodná“. Exponuje se nám tu vnitřní souboj rozpolcené osobnosti? Bude tedy vymyšlený i tento „hraný film dokumentaristy“, poslední autoportrét, kterým se možná uzavře kruh tvůrčí práce? A je náhodné, že má stopáž zrovna o 72 minutách?

Film-rekonstrukce
Poslední autoportrét je v jistém ohledu filmem-rekonstrukcí. Ve snaze dopátrat se jádra problému vlastní stagnace se autor vrací do minulosti, do doby, kdy se nadchnul pro film a uvědomil si, že to je ta věc, které se v životě chce věnovat. Snad ve snaze resuscitovat v sobě tyto entuziastické pocity s kamerou cestuje na místa, kde mu tyto myšlenky poprvé přišly na mysl. Právě chvíle, kdy do procesu natáčení spontánně zapojuje mladíky z vysokoškolských kolejí v Žilině, obývajících stejný pokoj, jako kdysi on, kteří ho pouští do svého osobního prostoru a pomáhají mu znovu si přehrát a prožít dávné situace, jsou jedněmi z nejsilnějších momentů celého filmu. Nejen proto, že dokazují, že Marek Kuboš (stále) charisma filmaře, jenž lidi nadchne pro spolupráci, ale zejména proto, že demonstrují jeho schopnost nadhledu a humorné sebereflexe, což je pro tvůrce, kterého má divák respektovat, stěžejní vlastnost. V neposlední řadě jsou tyto momenty dokladem i jeho důvtipnosti a kreativity (stejně jako již zmiňovaná koncepční myšlenka autoportrétu jako portrétu realizovaného v autě) a stvrzují, že s Kubošovou tvůrčí vyhořelostí to přece jen nebude tak zlé.

Film-zrcadlo
Celým filmem prostupuje a jako pingpongový míček se (právě i z úst režisérových kolegů) stále vrací konstatování, jaký je dnes problém mít v dokumentu seriózní výpovědi autentických lidí, neboť takoví se vytrácejí. Ti, kteří podle Roberta Kirchhoffa „žijí život tak, jako by se na ně díval fotbalový stadion“. S tímto poznatkem souvisí jedna z dalších rovin filmu, jíž tvoří Kubošovy návraty k aktérům jeho dřívějších filmů – Cesta fotografa (1995), Žel. st. 2. tr. Kraľovany (1998) a Taká malá propaganda (2001), s nimiž diskutuje možnosti jejich lidské otevřenosti před kamerou tehdy a dnes. Opakovaně dochází k závěrům, že natočit v současnosti stejné dokumenty by kvůli byrokratickým překážkám (smlouvy, zákazy, příkazy) a všeobecnému strachu lidí bylo téměř nemožné. „Lidi se uzavírají a je to jako za komunismu,“ říká Kubošovi v autě Zuzana Piussi. I autorem komentované výjevy z jeho nedokončených autorských dokumentů stvrzují, že dnes před kamerou skoro nikdo nechce být sám za sebe. Ať už ze strachu či ze studu. Absence odvážného aktéra tak autora vlastně přirozeně vede k tomu, že kameru otočí sám proti sobě. Pokud se chce dostat zpět k lidem, měl by najít i cestu sám k sobě. Film se tak stává autoterapií. A jako při každé terapii musí „tahat kostlivce“ ze skříně, oprášit z ní prach a najít pro ni nové využití (tak jak to Kuboš ve svém filmu doslova dělá).

S hledáním autenticity a otázkou „jak se dostat zpět k lidem“ přímo souvisí otázka etiky v dokumentárním filmu, o níž se tu otevřeně diskutuje. V této rovině film s minimalistickou výstižností vykresluje miniportréty Kubošových kolegů, jejichž několik do filmu vstřižených komentářů a úvah o přístupu k dokumentu prozradí mnohé. Třeba jako neskrývaná drzá dravost Mira Rema (autora hojně diskutované Cooltúry, o níž jsem kdysi psala zde, a dokumentu o Richardu Müllerovi), která kontrastuje s morálními zábranami Marka Kuboše. Martin Šulík prohlašuje, že „etické hranice si v dokumentu vytváří sám tvůrce“. Robert Kirchhoff dodává, že „dokumentární film má jít za hranici, má člověka změnit, něco v jeho nitru“.

Kubošovy někdy až sokratovsky pojaté dialogy s kolegy a jeho opětovné setkání se záporným hrdinou jeho dokumentu Taká malá propaganda (2001), bezskrupulózním televizním novinářem, při kterém se vyrovnává s vlastním překročením oněch etickýh hranic, ve filnále ústí v přímou konfrontaci se sebou samým. Při své auto-terapii se schází se svým do ďábelsky červené oděným vnitřním hlasem, popíračem morálních hodnot a přesvědčení, které Kuboš jako autor nechce překročit. Symbolicky pak svého našeptávače nechává zabít aktérem jednoho ze svých nedokončených děl – myslivcem z dokumentu nesoucího příznačný název …a všetko je tak ako má byť. Protagonista režisérova nerealizovaného snímku tak nakonec přece jen nachází svou cestu na plátno (ostatně jako Kuboš v Posledním autoportrétu našel umístění pro řadu postav ze svých nedokončených děl) a v závěru je jednoduše vše tak, jak má být.

Posledný autoportrét

Scénář a režie: Marek Kuboš
Kamera: Marek Kuboš
Hudba: Marek Kuboš
Střih: Rado Dúbravský
Zvuk: Ján Boleslav Kladivo
Producenti: Marek Kuboš – PSYCHÉ film, Tibor Horváth – RTVS
Účinkují: Marek Kuboš, Jaro Sýkora, Jano B., Jozef Brezovský , Jozef Pátrovič a Soňa Balková, Jozef Drengubjak, Anna Kubošová – Baková, Štefan Durčák, Veronika Brúderová, Marek Majeský, Soňa Holičková a Mário Homolka, Ivan Ostrochovský, Jaro Vojtek, Braňo Špaček, Zuza Piussi, Peter Kerekes, Alexander Strelinger, Tomáš Pašteka, Martin Šulík, Miro Remo, Marek Šulík, Juraj Lehotský, Robert Kirchhoff, Maroš Berák, Mišo Suchý, Ľubo Štecko a další
Slovensko, 2018, 72 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 232

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru