Byla to slušná odyssea, říká o vzniku Miss Hanoi režisér Zdeněk Viktora

ROZHOVOR s režisérem Zdeňkem Viktorou, režisérem filmu Miss Hanoi (2018) – JANA BÉBAROVÁ

Po čtyřech letech od svého debutu, neonoirové detektivky Raluca, jste se vrátil s dalším příspěvkem do tohoto žánru, Miss Hanoi. Čím vás kriminální případy a práce filmových detektivů tolik fascinují?
Vždycky jsem měl slabost pro žánrové filmy a detektivka je pro mě svojí strukturou něco jako antické drama. Vzorec ve stylu KDO-KDE-PROČ-CO. Takový „funkcionalistický Aristoteles“. (smích) Záleží, čím to obalíte. Nejvíc by mě lákalo udělat nějakou existencialističtější detektivku, ale ne v tom odlehčeném stylu Phila Marlowa, jehož (skvělé) cynické hlášky zní ve filmu vždy trochu blazeovaně. Bavilo by mě něco ve stylu Angel Heart, ale to se bavíme v totální sci-fi rovině. Vím, že žiju v zemi, kde nám jdou jenom komedie.

Co se žánru kriminálního/detektivního filmu týče, máte své filmové vzory a režisérské ikony, jejichž stylu byste se třeba chtěl přiblížit?
Je mnoho filmařů, jejichž práci obdivuji a baví mě. Mám takovej trochu potrhlej vkus a od některých filmařů mě baví i jejich kousky, které třeba nepatří k těm jejich nejlépe přijímaným. Dost mě v poslední době bavila Jane Campion s Top of the Lake (2017). Mám rád i její In the Cut (2003), který je asi obecně považovaný za slabší v její tvorbě, ale mě připadá jako svébytná variace ohraného žánrového modelu.
Když jsem chystal Miss Hanoi, tak jsem si sjel i pár svých oblíbených hongkongských filmů z 80. let. Vždycky mě bavily ty archetypy morálních dilemat jejich hrdinů a taky používání hudby. Hodně se mi líbil film Kena Sazela The Effects of Blunt Force Trauma (2015), zajímavá variace na westerny, která mi v něčem taky připomíná zmíněný Hongkong. Nebo z poslední doby film Jeremyho Saulniera Hold the Dark (2018).

Jak Raluca, tak Miss Hanoi v názvu odkazují k ústřední ženské postavě – pro ostatní osoby v příběhu osudové ženě. Co vás jako filmaře na archetypu femme fatale tak přitahuje?
Ten potenciál filmovosti. Mimochodem v Miss Hanoi je to vlastně otočené noirové schéma, proradnou femme fatale, která táhne hlavního hrdinu (v našem případě ženu policistku Anh) ke zkáze, hraje tentokrát muž, takže takový homme fatal.
Mám prostě rád tohle noirové klišé, je to pro mě taková esence hollywoodského vyprávění příběhů. Možná to má i nějaké psychologické vysvětlení, ale to by vám řekl spíš nějaký psychoanalytik. (smích)

V obou jmenovaných filmech se věrně držíte žánrových konvencí. Někteří recenzenti vašim příběhům proto vytýkají jistou schematičnost. I když Miss Hanoi má překvapivou pointu a do příběhu jste na české poměry vcelku neotřele začlenil prostředí vietnamské komunity, nemáte chuť být více rebel a vystoupit proti zajetým pravidlům, více si hrát s divákovým očekáváním?
To rozhodně mám. I když přesně jak říkáte, já si myslím, že i v Miss Hanoi je v závěrečné fází několik překvapení, a ozvláštněním toho žánrového schématu mělo být už to samotné vietnamské prostředí a soustředění na rodinný příběh naší hlavní hrdinky.
Za sebe bych se rád vzdálil víc, ale nad scénářem jsme často slýchali obavu, že když už vlastně tím naším ozvláštněním a vzdálením se je celé to vietnamské prostředí a popisování hierarchií a vztahů v rodině naší hrdinky, tak aby to nakonec fungovalo vůbec jako kriminálka i na té procedurální žánrové rovině.
Druhý důvod je v případě Miss Hanoi i pragmatický: film byl naplánovaný na 25 natáčecích dní, ale nakonec jsme měli peníze jen na 20 dní. Takže abych film vůbec dotočil, musel jsem krátit a pod stůl samozřejmě spadly především věci, které příběh hlavní hrdinky košatily a musel jsem v podstatě za jakoukoliv cenu dohrát případ. A tak především v poslední třetině filmu šlo do háje dost věcí, což mě dodneška hrozně mrzí a štve.

Jak se u nás shání peníze na takový film? 
Samozřejmě těžko. Stejně jako na cokoliv, co není product placementová komedie. Na začátku nám strašně pomohlo, že nám Státní fond kinematografie dal peníze na vývoj scénáře. Scénář byl pak vybraný na dva výborné scenáristické workshopy MIDPOINT a eQuinoxe. Jednali jsme s Českou televizí, ale ta neměla zájem. Pak jsme za peníze z vývoje natočili v kulisách SAPY trailer, jenž ukázal prostředí a chemii mezi našimi hlavními postavami a myslím, že sehrál klíčovou roli v tom, že do projektu vstoupila NOVA a HBO. Grant na výrobu jsme pak ale nakonec od Fondu nedostali, přestože jsme se třikrát za sebou dostali nad tu bodovanou hranici. Byl tam bohužel přetlak dobrých projektů. Byla varianta odložit natáčení o rok, až budeme mít víc peněz, ale bylo strašně obtížné domluvit všechny neherce a ta vietnamská prostředí a hrozilo, že další rok už by to celé nemuselo klapnout, takže jsme museli ubrat natáčecí dny a ořezat scénář.

Jak vás vlastně ta idea vietnamského prostředí napadla?
Asi před patnácti lety jsem pracoval na reportáži o mladém vietnamském prodejci, který si ve večerce, kde celé dny prodával, psával básničky. Tehdy mě to strašně zaujalo, protože Vietnamce jsem stejně jako většina vnímal především jako přičinlivé obchodníky, kteří jsou ve svých obchodech od nevidím do nevidím a nic jiného než pracovat a vydělávat peníze je nezajímá. A najednou jsem tu měl před sebou kluka-básníka, který si idealizuje Vietnam, kde nikdy nebyl.
Tehdy mě prvně napadlo, že bych se rád něco dozvěděl o tom, jak tu žijí, čemu se doma smějí, jak to funguje v jejich rodinách atd. Bylo pár dokumentů, ale hraný film žádný. Když jsem pak v roce 2015 přemýšlel o námětu na nový film, vzpomněl jsem si na tohle. A zjistil jsem, že i když mezitím uplynulo tolik let, tak tady žádný celovečerák o Vietnamcích pořád nevznikl. Proto jsem si řekl, že zkusím udělat nějaký research a uvidím, jak moc je to téma nosné. A ono je nosné, ale to, proč se o to nikdo dřív nepokusil, má samozřejmě racionální důvod: točit mezi Vietnamci a vůbec dostat se k nim samozřejmě není snadné.

A jak vám se to podařilo?
Byla to slušná odyssea, protože na úplném začátku jsem neznal ani jednoho! Posílal jsem emaily na všechny strany a občas mi někdo někoho doporučil. Klíčové bylo, když jsem se přes bývalého starostu Varnsdorfu pana Poláčka seznámil s Karlem Vu. Sbíral jsem asi rok materiál, Karel mě třeba pozval na jejich oslavy v buddhistické svatyni, nebo vietnamské MDŽ, a tak jsem si snad postupně získal jejich důvěru. Karel a jeho rozvětvená rodina mi v přípravě enormně pomohli, protože většina Vietnamců v Miss Hanoi jsou neherci a když jsem chtěl některého oslovit na casting, tak bez Karla by mi asi nevěřili. Ale i tak nastávaly infarktové situace typu, když jsme 14 dní před začátkem natáčení přišli o herečku, která měla hrát maminku Anh. To už jsem v zoufalství obcházel vietnamské večerky.

Nemáte vzhledem k vyústění filmu strach, že menšinovou komunitu ve výsledku v očích diváků stavíte do špatného světla?
To rozhodně nemám, naopak si myslím, že Anh je spíš hotový role model. (smích) Musím říct, že dle projekcí, které máme pro vietnamské publikum, na ně film funguje výborně. Většina Vietnamců, se kterými jsem mluvil, film vnímá ve dvou rovinách: baví je jako napínavá detektivka, ale ještě víc než české publikum docení postavy a to, co představují. Například typ Tran, mocný otec rodiny, jeho syn Hai, který je odmalička protěžovaný jako prvorozený syn a „následník trůnu“. A rodina Anh, upracovaná maminka, která opravdu žije jen z toho, co vydělají ve večerce – takových Vietnamců je pořád obrovské množství, navzdory tomu, že navenek to vypadá, že každý Vietnamec má Porsche. Oni tohle žijí, ať už na kterékoliv straně toho sociálního spektra a tak to v nich rezonuje.
Já už znám velké množství Vietnamců, mám mezi nimi hodně přátel a jejich komunita mě baví, takže zároveň vím, že už začíná mít takové rozpětí, že spousta těch věcí se mění. Jak mi říkala jedna mladá Vietnamka, která studuje chemii, že když dělala nějakou strašně těžkou zkoušku, tak byla ráda, že ji má za tři. A profesor se na ni podíval: Vám stačí trojka? Sakra dyť jste Vietnamka. (smích)

To jste mi tedy částečně odpověděl na otázku, jak se film líbí samotným Vietnamcům.
Jsem zvědav, jak bude fungovat mezinárodně. Teď jedeme s Miss Hanoi na festival do francouzského Arrasu, a vypadá to, že budeme i na festivalu evropských filmů ve čtyřech městech ve Vietnamu. Rádi bychom film dostali do vietnamské distribuce, protože vietnamské publikum evidentně hodně zajímá, pravidelně se mi ozývají Vietnamci např. ze Slovenska, nebo z Německa, jestli by bylo možné film nějak shlédnout. A případná distribuce ve Vietnamu mě zajímá i proto, že bych rád viděl reakce Vietnamců žijících ve Vietnamu na to, když uvidí, jak žijí Vietnamci v Čechách.
A jinak k časté otázce: Ano, Vietnamci se smějí na stejných místech jako Češi, i jim připadají Křížovy hlášky vtipné. (smích)

Narozdíl od Ralucy, kde jste si psal scénář sám, jsou s vámi u Miss Hanoi jako scenáristé uvedeni i Adéla Kabelková a Marek Grajciar. Jak probíhala vaše spolupráce?
Já napsal komplet námět a první verzi a postupně jsem přibral Adélu Kabelkovou, která napsala výbornou druhou verzi, a poté ještě Marka Grajciara, který piloval žánrovost. Pravidelně jsme se scházeli a já fungoval jako klasický head writer, přicházel jsem s linkami a debatovali jsme nad vývojem. Spolupráce mě velmi bavila. Vždycky mě bavilo psát minimálně ve dvou, protože jinak je psaní strašně osamělá práce.

V Miss Hanoi jste znovu obsadil herce Davida Novotného, kterému poloha neomaleného cynického detektiva velmi sedí a ve filmu trousí jednu hlášku za druhou. Bylo na hercově práci něco improvizovaného nebo jsou všechny repliky pevně zakotveny ve scénáři?
S Davidem pracuju hrozně rád, považuji ho za jednoho z nejlepších herců u nás. Je to kombinace obojího. I když to možná vypadá, že jsou ty hlášky improvizované, vznikla paradoxne velká část z nich už nad scénářem. Ale David je umí skvěle „dosolit“. Protože znám jeho rejstřík, chvíli jsem dokonce zvažoval udělat jeho postavu na vážno, spíš do tragična, ale bylo mi líto zbavit se toho, jak skvěle mezi jeho postavou a Anh fungovala chemie toho vzájemného špičkování.

Věřím, že jako každý jiný tvůrce už v hlavě nosíte další látku na film. Bude to opět detektivka nebo byste si chtěl v budoucnu vyzkoušet docela jiný žánr?
V současnosti dělám na dvou látkách, jedna je příběh mladého volyňského Čecha, jenž se protlouká současnou Prahou, a druhá je látka, kterou nosím v hlavě už dlouho: rád bych udělal takový hraný portrét manželské dvojice v průběhu minimálně deseti let. Od těch idealistických začátků až po to ostatní, co může být nazíráno buď jako mozková retardace, nebo zralost. (smích) Rád bych se na to díval spíš jako na cestu ke zralosti. Myslím, že naděje je do života dost potřeba.

Takže takovou českou variaci na Linklaterovy hrané časosběry v trilogii Before, potažmo Chlapectví?
Přesně tak. Linklaterovy filmy mám strašně rád. Čím jsem starší, tím mi připadá samotný život a jeho plynutí zajímavější a silnější než dramatizace. A to, co se podařilo Richardu Linklaterovi je fascinující. Ale scenárista ve mně v každé látce stejně hledá potenciální drama a kostru, protože bych rád zároveň využil možnosti, které nabízí hraný film a ne jen dokument. No tak uvidíme.