Co přichází s indiánským létem

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 04. července 2019 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Indiánské léto / El Gaucho (Hugo Pratt & Milo Manara) – JAROSLAV STUCHLÝ –

„Do háje, co jsme to sakra za rodinu?“

Tuto zásadní otázku položí v jistém okamžiku Eliah Lewis a trefně tím shrne téma celého příběhu Indiánské léto. Ten se odehrává v průkopnickém období amerických dějin (nejspíš ve druhé polovině 17.století) někde na americko-kanadské hranici a vyvěrá z iniciačních čtenářských zážitků scenáristy Hugo Pratta, jež ho přivedly k zájmu o dobu, kdy indiánský a bělošský živel koexistoval v křehkém příměří.

To je však na začátku vyprávění porušeno. Dva indiáni téměř rozverně znásilní neteř reverenda z osady Nový Kanán, jsou přitom přistiženi Abnerem Lewisem a mladík je bez milosti zastřelí. Tím se dávají do pohybu události, jež budou mít ničivý dopad nejen na osadu, ale především na rodinu Lewisových.

Jestli jsem nad něčím opravdu zajásal, pak nad skutečností, že Milo Manara dal své umění výtvarníka do služeb scenáristy, který umí vystavět příběh, aniž by zabředl do samoúčelných perverzností. Děj je sice odstartován znásilněním a v několikastránkovém flashbacku se čtenář dozví leccos zajímavého o sexuálních choutkách zmíněného reverenda (a jeho otce), včetně toho, že tři synové a dcera Abigail Lewisové žili až do své dospělosti v bludu, co se jejich skutečných příbuzenských pout týká, ale nikde se nesklouzne do pornografie a předvádění nejrůznějších zvráceností, jak je známe z Jodorowského komiksového vylíčení rodiny Borgiů.

A pokud jde o incest, jehož úsměvnou „starozákonní“ obhajobu vkládá Pratt do úst promiskuitní Phillis Lewisové, ten se naštěstí odbude pouze slovně. Těžko říct, kdo je zde padouch, nebo hrdina, když je to všechno jedna rodina, tedy až na nalezence Jeremyho s věčně vyplazeným jazykem a obscénními gesty. Co naplat, největším (pokryteckým) hovadem zdá se být jako obvykle představitel církve.

Když jsem zmínil Prattovy iniciační čtenářské zážitky, pak nemohu nevzpomenout svou vlastní chlapeckou fascinaci romány Zanea Greye. Zvlášť temný a pochmurný Vítr smrti jsem četl stále znovu a znovu, z Betty Zaneové, s níž jsem se seznámil v podobě jejího prvního českého vydání pod názvem Děvče divočiny, si Pratt dokonce vypůjčil motiv běhu se soudkem střelného prachu.

V jakémsi doslovu, ve kterém dovysvětluje osudy jednotlivých postav, uvádí Pratt coby inspirační zdroj ještě knihu Abrahamovy pláně od Jamese O. Curwooda.

Že Manara umí (nejen nahá) ženská těla, o tom bylo popsáno papíru už dost. Indiánské léto je však zároveň ukázkou toho, jak bravurně se dokáže zhostit bitevní vřavy. Ať se jedná o obléhání Lewisovic srubu nebo o indiánský útok na pevnost Nový Kanán, je akce v jeho podání dynamická, strhující, v každém okamžiku přehledná a panely s mnoha postavami nutí se zastavit a scénu podrobně prohlédnout. Pratt k tomu ostatně dává příležitost, protože nezatěžuje příběh zbytečnými dialogy, naopak na spoustě míst nechává Manarovi prostor vyprávět pouze obrazem.

Druhým příběhem vycházejícím spolu s Indiánským létem v tomto svazku edice Mistrovská díla evropského komiksu je El Gaucho. Podle názvu by se mohlo zdát, že se jedná o portrét tatíka, který sedí s lahví piva před televizí a přepíná kanály, ve skutečnosti jde o další Prattův historický příběh. Tentokrát přenáší čtenáře do Jižní Ameriky přelomu 19. a 20. století, kde podobně jako v Malém velkém muži stoletý stařík vzpomíná na bouřlivé události, jichž byl svědkem a aktérem v době svého mládí, zde konkrétně v roce 1806. Angličané se tenkrát snažili obsadit španělské kolonie s pomocí černošských otroků, jimž slíbili svobodu.

Problémem příběhu je otázka, kterou z postav považovat za hlavní. Je to vypravěč, mladičký bubeník Tom Browne? Nebo všemi přehlížený hrbáč Matthew? Či snad prostitutka Molly, jež se s kolegyněmi deportovanými do Austrálie stará o sexuální povyražení anglických námořních důstojníků?

Jisté je, že i toto vyprávění je temné, násilné (hned na začátku je zmíněno homosexuální znásilnění, k explicitně pojatému heterosexuálnímu se děj dle očekávání dopracuje) a bez happy endu. S deštěm na konci jako kdyby zároveň padaly beznaděj, zmar a vědomí, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.

Také zde Manara dokazuje svou kreslířskou virtuozitu. V paměti utkví „němé“ akční scény (rozuměj: nejen beze slov, ale také bez obvyklých komiksových citoslovcí), ať už ta bitevní se zvedáním praporu nebo komorní – souboj na nože.

Vydání těchto dvou plodů spolupráce Pratta, který byl mimochodem také výtvarníkem, a Manary je záslužný počin, který by neměl být čtenáři komiksů přehlédnut. Byť s erotickými prvky, nejedná se o prvoplánovou erotiku, má to atmosféru, brilantní kresbu a v závěru El Gaucha lze najít také zamyšlení nad tím, jak marné je snažení bezvýznamného člověka v soukolí velkých dějinných událostí.