Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Děsivá vize konzumerismu

Děsivá vize konzumerismu

Děsivá vize konzumerismu

RECENZE: Takové krásné šaty (režie: Peter Strickland, 2018) – MONIKA BARTOŠOVÁ

Ve své novince Takové krásné šaty (In Fabric, 2018) zůstal Peter Stricklad věrný svému autorskému rukopisu, v němž si vybere žánr (či filmovou tradici) a s hravostí jej rozebere, aby následně fragmenty složil v mírně nesprávném, ale novátorském pořadí. Některé ze svých typických postupů režisér upozadil, či varioval, jiné pozměnil, když například výraznou zvukovost svých předchozích snímků nahradil fetišistickou taktilností.

Takové krásné šaty jsou estétskou poctou hororu, avšak s neobvyklým monstrem, kterým se stal titulní kousek garderoby. Peter Strickland však na půdorysu jednoho z nejtradičnějších žánrů rozehrává křehké balancování na pomezí nadpřirozených událostí kontrastujících s přísně realistickou a střízlivou hlavní postavou. Tu zároveň doplňuje extrémně satirickými figurami a děsivou vizí konzumerismu.

Na začátku snímku se seznamujeme s hrdinkou Sheilou, která je podobná tisícům matek s dospívajícími syny, žen, kterým se rozpadlo manželství a ony se rozhodují mezi jistou neochotou vydat se dál a touhou zažít ještě něco pěkného. Sheila je uvěřitelná a realistická postava. Film ji zobrazuje s porozuměním pro ženy a jejich zkušenost, které je pro Petera Stricklanda typické. Hrdinka sdílí domov se synem, aspirujícím umělcem se zálibou ve starších ženách a naprostou neschopností se sám o sebe postarat.

V kontrastu k všední bankovní úřednici Sheile ale autor postupně filmový svět obydluje podivnými, více méně nesmyslnými figurkami, jimž Sheila čelí s odevzdáním, aniž by dávala najevo, že všechno není v nejlepším pořádku. Se suše komediální dvojicí Sheiliných nadřízených se seznamujeme prostřednictvím velmi zevrubného dialogu o podezřelé pauze na toaletu. Celá sekvence představuje děsivé zrcadlo korporátního světa, v němž je životně důležité utužovat vztah s kolegy pravidelnými turnaji v bowlingu a mít ten správný sebevědomý stisk ruky při pozdravu. Extrémně nepříjemné je také sledovat Sheilinu první schůzku na slepo s mužem, který je perfektním kompilátem humorných historek o strašných rande.

Nejvýraznější stylizace se však film dočkává v sekvencích z butiku, kam Sheilu přiláká experimentálně laděná reklama na povánoční slevy. Butiků, jako je ten, kde si Sheila koupí nové červené šaty, je na světě tisíce. V satiře na konzumerismus v tom Stricklandově ale obsluhují obživlé figuríny ve viktoriánských šatech odkazujících ke klasické vampírské vizualitě, jimž šéfuje bledý podivín, který by mohl být Igorem pro hrdinu kteréhokoliv z gotických hororů. V replikách těchto postav Stricklad satiru na ubíjející bezobsažnost a repetitivnost konzumního světa dovádí k dokonalosti. Mnoha nabubřelými slovy není řečeno naprosto nic, což je podtrženo v kontrastu s civilním projevem a reakcemi Sheily.

Příběh, který se v druhé polovině rozroste ještě o rutinou zmořený pár chystající svatbu, je divákovi dávkován v rytmickém sledu, který předznamenává stupňující se útoky krvavě rudých šatů. Peter Stricklad jako v přechozích filmech zůstává u estetizovaného filmového jazyka. Ačkoliv opakování a variování téhož není tak výrazné jako v předchozím filmu Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy, 2014), používá jej, aby diváka pravidelně upomínal na stále přítomné nebezpečí neživého hororového monstra. Stejně jako na rutinu, v níž se ocitají postavy a v principu i celá společnost svázaná korporátními a konzumními pravidly.

Styl Petera Stricklanda je velmi cinefilní a s nadšením se věnuje možnostem filmového vyjadřování. Jeho předchozí filmy byly velmi zvukové, což dovedl k dokonalosti v Berberian Sound Studio (2012), které se odehrávalo ve zvukařském prostředí. Své zaujetí zvukem autor neopouští ani tady, ale jeho film je tentokrát spíše taktilní, k čemuž nepřímo odkazuje i originální název filmu In Fabric (tedy V látce nebo volněji přeloženo jako V materiálu). Obraz a zvuk jsou zde fetišisticky fascinovány látkami, povrchy a texturami.                            

Pocity z dotyků film převádí pečlivou kombinací obrazu a zvuku, které velmi přesně zprostředkovávají pocit z dotýkání se. Nejde jen o opakované dotýkání se látek, film se chová stejně k dotykům na kůži, mužském strništi, pubickém ochlupení či chladném plastu. V záběrech často vidíme ruce, které požitkářsky „konzumují“ slast z dotyku, v kombinaci se zvukem vzniká smyslně příjemný efekt až na úrovni fenoménu samostatné smyslově-meridiánové reakce.1 Ten ale v tomto případě může být až nepříjemný, protože je podávám zblízka a diváka v kombinaci s obrazem dostává do pozice voyeura. Kombinace potěšení a pocitu viny je ostatně Stricklandovou specialitou.

Novinka Petera Stricklanda je možná estetizující a fetišizuje nejen filmové médium, zároveň je však chytrou a mnohavrstevnatou satirou na svět, kde jsou lidé pouze zdrojem a kolečkem v soukolí, které na jedné straně pracuje a na druhé straně nakupuje za vydělané peníze. Odkazuje na prázdnotu situací a na mechanismy, které z lidi vysávají peníze i život. Nejde však o moralizující poselství, ale o zábavnou tragikomickou podívanou rámovanou hororovými pravidly. Takové krásné šaty jsou film, na který je nutné se soustředit a mít s ním trpělivost. Odměnou je ale cinefilní zážitek pečlivě budovaného strachu, satirického humoru, líbivého fetišismu a velmi osobního hnusu.     

In Fabric

Scénář a režie: Peter Strickland
Kamera: Ari Wegner
Hudba: Cavern of Anti-Matter
Střih: Matyás Fekete
Scénografie: Paki Smith
Hrají: Gwendoline Christie, Marianne Jean-Baptiste, Sidse Babett Knudsen, Hayley Squires, Steve Oram, Fatma Mohamed ad.
Velká Británie, 2018, 118 minut
Česká premiéra: 12. 9. 2019 (AČFK)

 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Kombinace příjemných tichých zvuků, které umí v posluchačích vyvolat příjemné pocity, hledejte v angličtině pod Autonomous Sensory Meridian Response. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 23

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru