Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Portrét dítěte svého věku

Portrét dítěte svého věku

Portrét dítěte svého věku

RECENZE: Narušitel systému (2019, režie: Nora Fingscheidt) – JANA BÉBAROVÁ 

Když jsem v únorových hovorech s Berlína s Markem Čermákem nadšeně komentovala soutěžní snímek Narušitel systému (Systemsprenger, 2019) od debutující německé scenáristky a režisérky Nory Fingscheidt a jak mě silně emocionálně zasáhnul, vyjádřila jsem přání a víru, že některý z českých kinodistributorů tento film koupí. A že pak na něj půjdu znovu a ještě se k němu v nějakém článku určitě vrátím, protože si pozornost rozhodně zaslouží. Hned po vyhlášení vítězů letošního ročníku Berlinale, kde Nora Fingscheidt nakonec získala cenu Alfreda Bauera udělovanou počinům otevírajícím filmové tvorbě nové perspektivy, oznámila akvizici Narušitele systému společnost Film Europe. A v českých kinech jej premiérově uvedla před pár dny, paralelně se startem 6. ročníku přehlídky Be2Can (na Slovensku bude mít kinopremiéru od měsíc později). Následující řádky jsou tedy dostáním mých berlínských slibů. 

Příběh devítileté Benni (Helena Zengelsi mě získal komplexním vykreslením její složité psyché a pro okolí těžko pochopitelného a v důsledku nepřijatelného emocionálního problému, který hrdince značně komplikuje začlenění do sociálního systému, jehož se – jak název konstatuje – stává narušitelkou. Dívčino nekontrolovatelné a tím pádem nezvladatelné výbušné chování je podmíněno dávným traumatem z raného dětství spojeným s násilím, které si nese na bedrech jako kříž. Ukočírovat její amoky a potlačit silnou agresi, jíž v sobě má, se opakovaně nedaří sociálním pracovníkům, natož tak úzkostlivé matce, kterou sice sžírá svědomí, že dceru opakovaně opouští, ale zároveň cítí odpovědnost za emocionální rozvoj dalších dvou dětí, kterým by Benni mohla být špatným vzorem. A samozřejmě se jí ona sama bojí. 

Narušitel systému je film plný kontrastů a rozporů, které jsou rovněž definujícím prvkem jeho ústřední hrdinky. Výstižně to předesílá již úvodní scéna filmu, která se otevírá detailním záběrem na růžovou ponožku s roztomilým jednorožcem na noze děvčátka ležícího na vyšetřovacím stole. Kamera pomalu švenkuje po jejím útlém tělíčku posetém snímacími elektrodami a odhaluje modřiny pokrývající značnou část dívčina těla a tváře. V kombinaci s dlouhými blonďatými kadeřemi vlasů a velkýma, smutnýma modrýma očima Bennin obličej implikuje dojem zuboženého, týraného dítěte, čímž si okamžitě získává pozornost diváka a jeho soucit. Ve vteřině je však toto chvilkové očekávání narušeno, když lékařka začne komentovat projevy dívčiny (sebe)destruktivní agrese a zejména když dívka sama promluví obhroublým, na její věk zcela nepatřičným jazykem ulice.  

Šokující, až krutě ironická rozporuplnost Bennina chování je vzápětí demonstrována její s lehkým úšklebkem vyslovenou replikou „chci být vychovatelkou“ následovanou ostrým střihem na hysterickým křikem provázenou dívčinu rvačku se skupinou dětí z krizového centra, kde je aktuálně internována. Ta eskaluje do stavu její absolutní nepříčetnosti, v němž rozzuřeně hází vším, co jí přijde pod ruku, nejen na děti, ale i na vychovatele, kteří se ji marně snaží zpacifikovat. Takto prudký a nečekaný zvrat hned v úvodu diváka ohromí a rozhodně jej nenechá chladným. Uběhnou pouhé tři minuty filmu a my známe klíčový motiv příběhu a směr, kterým se bude ubírat. 

Tempo snímku a jeho dramaturgie odpovídá radikálnímu střídání nálad protagonistky, jejímu složitému charakteru a rozpornému jednání. Korálky, vzory srdíček na oblečení a především růžová barva, do níž se Benni pravidelně odívá, je standardně asociována s dětskou roztomilostí a nevinností, kterou naše hrdinka s tváří blonďatého andílka na jedné straně naplňuje. Avšak andílka, který má nezřídka v očích pohled sebejistého malého satana a který se nebojí postavit ani převaze chlapecké bandy. Tuto dojmovou rozporuplnost a nemožnost jednoznačné kategorizace její postavy ostatně zračí dívčiny androgynní obličejové rysy a také fakt, že ji nikdo neoslovuje jejím pravým jménem, Bernadette, ale jeho neutrální verzí Benni, která funguje jak pro děvče, tak i chlapce. Křiklavý odstín růžové, se kterým je Benni spojována, koresponduje s její energičností a nerozvážným pudovým jednáním. Obdobně tu funguje i hudba explozivní, punkově rozverný hudební doprovod rázem utíná ticho v intencích toho, jak prudce se střídají hrdinčiny nálady. 

Osobnost Benni vystihuje i její nerozlučný kamarád – plyšový dráček, který je stejně jako ona na první pohled rozkošný a pomazlení hodný, avšak ze své přirozené povahy monstra je pro okolí ohrožujícímdestruktivním živlem. Charakterovou drobnokresbu dotváří i dívčino nejoblíbenější zvíře – sova pálená. Jako ona, tak i Benni je ohroženým druhem, jejíž budoucnost je navzdory pomoci ochránců (sociálních pracovníků) nejistá a alarmujícím způsobem jí hrozí zánik – ve svých devíti letech už má za sebou dva pobyty v psychiatrické léčebně a žádná sociální instituce už si ji nechce vzít do opatrovnictví, neboť se těžko adaptuje v novém prostředí a její dlouhodobější interakce s vrstevníky je téměř nemožná. Jako její milované sovy, je Benni coby blonďaté dítě v růžové na první pohled nenápadná a neškodnánicméně své okolí překvapuje nečekanou zákeřností. Rozporný je i samotný symbolický význam sovy – zatímco v jedné kultuře je spojována s moudrostí, v jiné je symbolem ďábla. Paralelu najdeme i v typických zvukových projevech sovy a naší hrdinky. Benni svůj hlas používá jako sebeobranný štít (stejně jako soví mláďata vůči potenciálním nepřátelům) a její hysterický křik předchází přívalu agrese (analogicky bývá houkání sovy interpretováno jako předzvěst smrti). 

Tragičnost hrdinčiny osobnosti spočívá v esenciálním rozporu, že ačkoli je vzpurná a pro okolí nebezpečná a všechny od sebe odhání, zároveň je jedincem s velkým srdcem, který chce lásku dostávat i rozdávat, nicméně tuto silnou emoci neumí zpracovávat. Její nevhodná, nepochopená akce generuje neadekvátní reakci a jedna za druhou se řetězí v nekonečný a neřešitelný kolotoč vzájemného neporozumění. Složitý emocionální problém tak protagonistku vrhá do samoty – namísto s vrstevníky si povídá s plyšáky, na dětském hřišti si nemá s kým hrát (záběr na Benni visící hlavou dolů na hrazdě je tolik výmluvný!) a ani psi kolemjdoucích lidí se od ní nechtějí nechat pohladit.  

Ze všechno nejvíc Benni touží po blízkosti matky, která před ní konstantně utíká, a uzurpuje si vychovatele Michaela, který k ní projevuje největší empatii, ale zároveň si od ní drží odstup (nebo se o to alespoň snaží). Že láska má blízko k nenávisti, demonstruje protagonistka dennodenně. Matce složí vlastní milostnou píseň a vrhá se jí ke krku, kdykoliv ji spatří, ale když něco není po jejím, ani na vteřinu se nezdráhá ji v zlosti brutálně udeřit. K mladším dětem (sourozencům, pěstounským či Michaelovým dětem) se chová až s dojemným opatrovnictvím a přirozeně přebírá mateřskou roli, aby se k nim jako lusknutím prstu chovala bezmyšlenkovitě surově a znepokojujícím způsobem ohrožovala jejich existenci.  

„Kdybych zabila tvoji ženu a dítě, tak bych tě měla jen pro sebe, říká Benni s šokujícím ledovým klidem Michaelovi, který pro ni má to největší porozumění a empatii (protože i on má problém s ovládáním vzteku), ovšem paradoxně jí v důsledku škodí nejvíce. Paradoxy je film prostoupen je to Benni, kdo nakonec utěšuje zhroucenou sociální pracovnici, která už neví, kudy kamChvíle naděje střídají momenty zoufalství z neřešitelnosti situace, která jednoduše nemůže dospět k šťastnému rozřešení, což opakovaně předesílá obraz dívčina bezvládného těla ležícího v izolované nemocniční vyšetřovně.  

Nora Fingscheidt si pro charakterovou drobnokresbu emocionálně nestabilního jedince záměrně vybrala postavu v dětském věku a stejně tak se účelově vyhýbala zasazení jejího příběhu do městského prostředí, aby si nenaběhla k předsudečným komentářům, že za citovými výkyvy hrdinky jednoduše stojí puberta a prostředí anonymní džungle, které ji odcizuje od zbytku společnosti. Stejně tak se vyhýbá jakémukoliv škatulkování postavy na úrovni konkrétní lékařské diagnózy a jejího stigmatizování coby vyšinuté osoby, která by se měla držet stranou většinové společnosti. V očích režisérky je Benni lidská bytost s charakterovými klady i zápory, které máme všichni. Rozdíl je jen v jejich míře a schopnosti je vybalancovat.  

Všechny scenáristické i režijní kroky Nory Fingscheidt jsou pečlivě promyšlené, mají své logické opodstatnění a vedou ke komplexnímu portrétu člověka, jehož svízelná životní situace v divákovi prvoplánově nevyvolává pocity lítosti či zhnusení, ale nutí jej k zamyšlení (nebojím se říct že i k jistému přehodnocení pohledu na svět) a umožňuje mu autenticky prožít širokou škálu emocí, které zmítají osobností filmové protagonistky, a v důsledku ji tak pochopit. 

Systemsprenger

Scénář a režie: Nora Fingscheidt
Kamera: Yunus Roy Imer
Hudba: John Gürtler
Střih: Stephan Bechinger, Julia Kovalenko
Hrají: Helena Zengel, Albrecht Schuch, Lisa Hagmeister, Gabriela Maria Schmeide, Melanie Straub, Victoria Trauttmansdorff, Maryam Zaree a další
Německo, 2019, 118 min.
Česká premiéra: 3. 10. 2019 (Film Europe)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 246

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru