Naše tradiční hovory z Berlína (část 3.)

KOMENTÁŘ Jany Bébarové a Marka Čermáka nad programem 70. ročníku Berlinale (20. 2. – 1. 3. 2020)

1. část komentářů najdete zde.
2. část komentářů najdete zde.

MAREK ČERMÁK: V druhé polovině festivalu se na mě bohužel navalily pracovní povinnosti a ubýval čas na návštěvu kina (pokud teda nešlo o testovací projekci v úplně prázdném Palastu ve dvě ráno, což byl skvělý zážitek!), proto budu rád, když mi sdělíš svoje tipy na filmy, které jsem už neměl čas vidět.

Za mě byl jeden z nejlepších zážitků slovenský film Služebníci, který s minoritní českou (a rumunskou a irskou) koprodukcí soutěžil v nové sekci Encounters. Minimálně pro mě šlo o nejkinematografičtější zkušenost, hlavně díky kameře Juraje Chlpíka a minimalistickému způsobu režie Ivana Ostrochovského (jehož jsem obdivoval už za film Koza). Vypráví o dvou mladících nastupujících do kněžského semináře, jež se střetávají s nátlakem a brutalitou Státní bezpečnosti, která se snaží podmanit si církev. Filmové záběry jsou nasnímané s naprosto neuvěřitelným citem pro estetičnost a až puristickým přístupem k mizanscéně. A to až do takové míry, že mě „krása“ filmových obrazů vytrhovala z prožívání emocí.

JANA BÉBAROVÁ: I pro mě byli Služebníci jedním z nejsilnějších zážitků tohoto ročníku. Když Carlo Chatrian uváděl (v mnišském hábitu) jejich premiérovou projekci, označil je za film noir. Ano, jsou tam působivé noční scény jako vystřižené z noiru, ovšem pár záběrů zpod mostu, kde drsní chlápci někoho sejmou, zatímco nad nimi projíždí vlak, ještě z filmu nedělají noir. :) Každopádně zcela souhlasím, že Juraj Chlpík kamerou čaruje, co záběr, to obraz k zarámování. Precizně promyšlené kompozice, kde je každá pozice postav či předmětů v obraze do detailu propočítaná, mohou – přesně jak ty říkáš – působit odtažitě, ale mně vlastně pro film, který vypovídá o jistém chladu a chladnokrevnosti dané doby (rané osmdesátky za železnou oponou) úplně sedí. I ten klášter, za jehož oprýskanými studenými zdmi koexistují muži v emocionálně vyprahlém vakuu odříkávání, si o takto odtažitý styl říká. Finální replika „kdy už konečně pochopíš, že tu nejsme od toho, abychom byli šťastní?“  je toho příhodnou glosou. A ta určitá (v pozitivním slova smyslu) „strojenost“ vizuální stylizace je pro film o služebnících adekvátní – oni přece nejsou sami sebou, jsou „svázaní“ a oddaně někomu slouží. Ať už Bohu, či režimu. Také je třeba vyzdvihnout casting v čele s estébákem Vlada Ivanova, jenž se od role démonického pana Bebeho ze 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů profiluje jako výrazný a hojně obsazovaný charakterní herec.

JB: Když už jsme u české stopy na Berlinale, očekávání vzbuzoval byl i Šarlatán (uvedený mimo soutěž v Berlinale Special), jehož podle scénáře Marka Epsteina natočila Agnieszka Holland. Ve srovnání se Služebníky, kteří mají osobitou, zapamatovatelnou tvář, je pro mě Šarlatán dost konvenčním počinem – ať už co se způsobu vyprávění a s ním spojené stylizace týče, tak i ve volbě tématu samotného. Přiznám se, že už mě docela otravuje, jak se u nás už skoro jako podle nějaké šablony pořád točí životopisná dramata o velkých / důležitých mužích naší národní historie. Nechci tím říct, že by film o léčiteli Janu Mikoláškovi byl hloupý nebo nezajímavý – jen je to jeden z řady (pro mě už tuctových) snímků, na který se brzo zapomene.

MČ: I když mám jiný názor, tak zastávat se tady Šarlatána by ode mě bylo pokrytecké – s tím projektem jsem teď žil víc jak rok a půl, tak to si někdy probereme osobně u kafe/piva :)

JB: Ráda si tvou vizi poslechnu! Každopádně mi přijde škoda, že v kontextu revidování událostí novodobé národní historie nejsou naši filmaři odvážnější a invenčnější jako třeba ti rumunští, jejichž filmy už přes deset let výrazně rezonují na zahraničních festivalech. Například Radu Jude měl letos v berlínské sekci Forum zajímavý experiment Tipografic majuscul (Uppercase Print), který neotřelým způsobem reflektoval obdobné téma jako Ostrochovský ve Služebnících – estébáckou šikanu, která mladé lidi dovedla na práh smrti. Tipografic majuscul vychází z dvousetstránkového spisu rumunské státní tajné policie vedeného na „směšný“ případ kolem protestních hesel volajících po svobodě v socialistických zemích, které v roce 1981 na zdi města Botoşani napsal místní, o čtyři roky později záhadně zemřelý školák. Linie stylizovaných, bezemočně recitovaných vypovědí, které ve studiových kulisách monologickou formou přímo do kamery odříkávají herci ztvárňující vyslýchané / odposlouchané a vyslýchající / odposlouchající se zde střídá s doku-retro linií, v níž se vrství záběry z tehdejších eskapistických televizních pořadů, které vytvářely pokřivený obraz doby a v kontrastu s reflektovaným případem nesou silnou výpovědní hodnotu.   

JB: Mimochodem, jak jsi vstřebal Berlin Alexanderplatz?

MČ: Už od prvních ukázek jsem se na něj hrozně těšil, vypadalo to, že půjde o intenzivní imigrantské drama s neonovou estetikou, v téměř tříhodinové stopáži se odkazující k původní literární předloze (kterou ve světě kinematografie proslavila i čtrnáctidílná Fassbinderova TV minisérie). No a z toho celého zůstaly právě jen ty prvky volné adaptace a občasného zablikání neonů, často však v trapně kýčovitých – až křečovitých – záběrech. Příběh v pěti dějstvích vypráví o vzestupu a čím dál hlubším pádu mladého imigranta Francise, který se v okolí ikonického berlínského náměstí snaží postavit na vlastní nohy a vydobýt si moc a postavení. Nevím, jak tobě, ale poměrně slušné a slibné tempo začátku (prvních deset minut) se pro mě stávalo čím dál víc režijně rozklíženým s nedůvěryhodnými postavami. Pamatuju si, jak potenciálně slibné a dramatické scény stejně sklouzávaly spíš k úsměvným vyústěním a všech pět dějství vyvrcholilo koncem očekávatelným od samého začátku.

JB: Já jsem před filmem viděla akorát tu promo fotku ústředního mileneckého páru stylizovanou do Piety, která působí dost pateticky a bohužel je takový i celý Berlin Alexanderplatz. Dlouho jsem neviděla film, který by měl tak sestupnou úroveň kvality a koukatelnosti. Zpětně snad ještě umírním své výčitky vůči šesti koncům Petzoldovy Undine. Po první hodině začne sklouzávat do takové kaluže klišé a předvídatelnosti (jak asi může skončit láska prostitutky a agresivního kriminálníka…), že je úmorné ty následující dvě hodiny přežít a nepřijít při té nadmíře patosu o rozum. Jediným světlým momentem je přítomnost herce Albrechta Schucha (loni se na Berlinale představil v Narušiteli systému), který v roli rachitického sociopata Reinholda dává průchod svému nespornému talentu. Jinak Berlin Alexanderplatz nepřekračuje rovinu melodramatu dělaného na efekt – neonová stylizace a prázdnými emocemi pulzující sound design jsou stejně tak samoúčelné jako úvodní, neopodstatněně horizontálně obrácený, do růžové tónovaný záběr topící se dvojice v moři. Never more.

Mimochodem stejně útrpné pro mě bylo sledovat neméně patetickou novinku Sally Potter The Roads Not Taken, u které vážně nerozumím, jak se dostala do soutěže. Stejně jako nerozumím, proč se ocitla v top 10 nejočekávanějších filmů tohoto roku podle časopisu Sight & Sound. Přitom o něm nelze říct víc, než že Ellen Fanning se pětaosmdesát minut snaží svému mysl ztrácejícímu otci Javierovi Bardemovi říct, že všechno bude fajn. Ani jeden z nich tam vlastně nemá co hrát. Obdobně kameraman Robbie Ryan z toho sterilního příběhu z New Yorku nemá šanci vytáhnout alespoň zajímavé obrázky k podívání…

JB: Na opačném pólu k The Roads Not Taken stojí novinka americké režisérky Elizy Hittman Never Rarely Sometimes Always, která si k mé radosti z Berlína odvezla Cenu poroty. Eliza Hittman mě baví autenticitou, s jakou dokáže postihnout vnitřní svět dospívajících jedinců, kteří jsou tak trochu ztraceni ve vlastní nejistotě, kým vlastně jsou a jak se s tím mají vypořádat. Jedinců, kteří hledají cestu ven z osobních problémů spjatých s jejich sexualitou, za které se přirozeně stydí, a tudíž pro ně není snadné je s někým sdílet. Takto univerzální téma by snadno mohlo sklouznout do roviny klišé, avšak intimita, s jakou Hittman nitro svých tápajících protagonistů zkoumá, a blízkost, kterou mezi nimi a divákem dokáže vytvořit, je fascinující. Což ostatně prokázala už ve svých předchozích filmech, naposledy v Plážových povalečích (Beach Rats, 2017), za které mj. získala cenu za režii na Sundance.

Never Rarely Sometimes Always je ze všech jejích dosavadních snímků asi nejnaléhavější v závažnosti tématu, kterého se dotýká – a to ve Spojených státech velmi citlivé a kontroverzní otázky potratů. Načasování uvedení filmu o sedmnáctileté dívce z pensylvánského maloměsta, která se rozhodne dobrovolně přerušit neplánované těhotenství, snad nemohlo být vhodnější. V době, kdy se v Americe ožehavě diskutují protiústavní zákazy potratů v řadě tamních států a znovu se do debat vrací padesát let starý soudní spor Roe v. Wade, vnáší tento film o „potratové turistice“ důležitý komentář. Eliza Hittman podává svědectví o bohužel stále značně stigmatizované, trnité cestě, na kterou se vydává řada žen po celém světě, a ukazuje všechny lidsky i byrokraticky nepříjemné momenty, které musí přetrpět. Never Rarely Sometimes Alway je road movie stejně jako filmem o dospívání, charakterovou studií i sociálně-kritickým procedurálním dramatem. A nad tím vším pro mě nejvíc ční silný příběh o přátelství a ženské soudržnosti, které jsou pro zvládnutí takto náročné životní situace nezbytné. Díky za to!

MČ: Poslední film, který jsem v Berlíně letos viděl, byl Rizi (Days) od Tsai Ming-Lianga. Jde o dvouhodinovou pomalou meditaci na téma osamění a všednosti. Jestli bych o Služebnících řekl, že byli z hlediska tempa pomalí, tak Rizi v podstatě stál na místě. Extrémně dlouhé záběry bez jediného dialogu (na což připravuje už úvodní upozornění o záměrné absenci překladových titulků) jsou snímány tak, aby divák s postavami na plátně důkladně prožíval každou vteřinu jejich života. Ať už jde o chystání a vaření jídla téměř v reálném čase nebo neskutečně dlouhou scénu erotické masáže, kamera téměř vždy staticky snímá prostor, který je stejně důležitý jako osoby, které se v něm vyskytují. Rizi je filmem o čase a jeho vnímání – a rozhodně nejde o film pro všechny.

JB: Rizi pro mě byl taky posledním filmem ze soutěže, který jsem letos viděla (jako jediný jsem už třetí rok po sobě nestihla ten vítězný :D, takže příště vím, na který si jako na ten vítězný vsadím :D) a byl pro mě příjemným zakončením akce, vlastně přesně takovou dlouhou, slastně relaxační masáží, jakou Non (Anong Houngheuangsy) dává Kangovi (Lee Kang-Sheng). S tím rozdílem, že Non Kangovi masíroval tělo, zatímco mně Tsa Ming-Liang mysl. Jeho filmům se dlouhodobě s radostí oddávám, obdivuju ho za to, že navzdory minimalismu ve vyprávění i stylizaci dokáže zprostředkovat svět svých mlčenlivých, zadumaných protagonistů v takové komplexitě! Kolik emocí se dá odečíst z upřeného pohledu jeho dvorního herce Lee Kang-Shenga kamsi do prázdna, jak výmluvné jsou samy o sobě lokace, které si vybírá (zde Bangkok) a se kterými (v mých očích) pracuje obdobně důmyslně jako Jia Zhang Ke, když statickou postavu umisťuje do fotogenického urbanistického prostoru v pohybu. A tou apatickou nehybností protagonisty ve velkoměstské džungli, kterou plasticky buduje díky preciznímu sound designu postavenému na široké paletě pečlivě sesbíraných naturalistických ruchů, dokonale vystihuje lidskou osamělost a bolest. Dlouhý katatonický pohled ležícího Kanga v souhře všech výše zmíněných aspektů zprostředkovává intenzivní fyzickou a psychickou bolest. V tomto kontextu pak nesmírně dojemně působí scéna, v níž Kang dává Nonovi hrací miniskříňku, jejíž chaplinovskou melodii si Non donekonečna nechává přehrát. Protože je ojediněle milým a osobním okamžikem v jinak prázdném anonymním světe.

JB: Jako jeden z letošních nejsilnějších kinematografických prožitků z Berlína bych za těch šestačtyřicet hodin strávených v kině v průběhu osmi dnů vyzdvihla ještě i film DAU. Natasha, který je součástí velkého audiovizuálního projektu ruského režiséra Ilji Chržanovského a za který získal zasloužilý německý kameraman Jürgen Jürges Cenu za mimořádný umělecký přínos. Intimní sonda do života čtyřicátnice Nataši, prodavačky z kantýny v sovětském výzkumném institutu, a její mladší kolegyně Olgy (další díl by měl být o ní), je v přenosu naturalističnosti natolik neúprosná a šokující, že diváka fascinovaně přiková do sedačky nebo ho natolik pohorší, že kinosál opustí (já jsem byla z té skupiny fascinovaných). Z první, libertinské části s expresivně líčenými pitkami a sexuální scénou, v níž kamera neuhýbá ani těm nejintimnějším detailům, se film nečekaně přehoupne v hororové peklo estébáckého výslechu a brutálního zastrašování. Už po x-té v těchto komentářích zmíním slovo autentičnost –enormní nasazení, se kterým se ústřední herečka Natalja Berežnaja pustila do značně improvizované akce, ve které šla až na dřeň, je neuvěřitelná. Za to, jak živě ztvárnila navenek tvrdou a v očích druhých soběstačnou, ale vnitřně zhroucenou osamělou ženu, kterou všichni jen využívají a vysávají a nemá nikoho, kdo by se o ni skutečně zajímal jako o člověka, na kterém mu záleží, měla dostat toho Stříbrného medvěda.