Klasická díla indické kinematografie na Noir Film Festivalu 2021
FESTIVALY: Noir Film Festival 2021 – MIROSLAV LIBICHER –
Již tuto středu 18. srpna 2021 začíná 9. ročník Noir Film Festivalu, který se zaměřuje jak na klasické americké filmy noir, tak na jejich tematické a stylistické souputníky, které lze najít napříč obdobími v řadě různých národních kinematografií celého světa. Letos programová nabídka obsahuje mimo jiné sekci Bollywoodský noir, která není zajímavá jen pro fanoušky samotného noirového žánru, ale může sloužit i jako ukázka oblíbených a oceňovaných děl indické populární kinematografie z jejího klasického období.
Noir na bombajský způsob
Film noir patří k žánrům, které je obtížné přesně vymezit (pokud jej vůbec hodláme jako žánr chápat) a indická populární kinematografie se západním kategorizacím vzpírá tím, že různé žánrové prvky ráda míchá, proto je bollywoodský noir obtížně uchopitelným fenoménem. Faktem nicméně zůstává, že snímků, které bývají za noirové označovány v literatuře, vzniklo v Indii až překvapivě velké množství a dodnes se v indických médiích mluví o specifickém subžánru bombajského noiru (Mumbai noir), byť je třeba uznat, že ten značně splývá s žánrem filmu kriminálního.
Není překvapivé, že klasické americké filmy noir měly na indické filmaře vliv a inspirovaly je v jejich vlastní tvorbě. Americká kinematografie se v Indii vždy setkávala s velkou oblibou, byť se po velkou část druhé poloviny 20. století mnoho amerických filmů do indických kin nedostalo. Indičtí filmaři tak s tvůrci amerických filmů noir sdíleli jak některé inspirační zdroje (třeba filmy Orsona Wellese nebo Afreda Hitchcocka), tak estetické cíle jako bylo využívání expresivních možností obrazu, zejména kontrastního svícení.
První noirem ovlivněné indické filmy vznikaly v období 50. a raných 60. let, což je zároveň éra, která je indickými kritiky vnímána jako zlaté období hindské žánrové kinematografie – právě v tu dobu se ustálily mainstreamové konvence, filmy začaly naplno reflektovat život v moderní městské společnosti (dříve drtivá většina indických filmů vycházela z mytologických, náboženských a historických námětů) a vykazovaly výrazné sociálně kritické ambice. Snaha oslovovat široké, převážně rodinné publikum a vyhýbat se politickým kontroverzím činí indické noiry v porovnání s těmi americkými znatelně odlehčenějšími. Od melancholické a depresivní nálady klasických filmů noir indické snímky odlišuje také přítomnost výrazných komediálních prvků a literární inspirace plynoucí spíše z meziválečných britských detektivek, než z amerických hard-boiled románů, které v indické kultuře nezaznamenaly ohlas.
Pod vlivem tradice i modernity
Za všemi indickými filmy, které Noir Film Festival zařadil do programu, stojí významní a oceňovaní tvůrci, v literatuře je na ně pohlíženo jako na kvalitní díla a dodnes se těší velké divácké popularitě. Snímek Madhumatí (Madhumati, 1958), jenž má možná více společného s gotickou romancí než s filmem noir, je dílem dvou proslulých představitelů bengálského sociálně kritického filmu – Ritwika Ghataka (scénář) a Bimala Roye (režie). Výrazně levicová orientace obou tvůrců se odráží především ve vykreslení ústřední záporné postavy, bohatého šlechtice Ugranárájana. Jinak se jedná pravděpodobně o vůbec nejmainstreamovější a divácky nejvstřícnější dílo z Royovy filmografie, což ostatně dokazuje jak jeho komerční ohlas, tak řada dalších filmů, které se zdejším uchopením námětu o reinkarnaci inspirovaly. Nechybí mezi nimi ani moderní bollywoodský blockbuster Om Shanti Om (2007).
Jestliže Madhumatí je film vycházející z indických tradic a vyzdvihující hrdiny z prostého lidu, Kriminálka Bombaj (C.I.D., 1956) naopak reflektuje dobový zájem o postavy náležící do městské střední třídy a přijímající západní životní styl. Kosmopolitní Bombaj, která v 50. letech přebírala od Kalkaty pozici obchodního a finančního centra Indie, je ve filmu sice prezentována jako město, „kde se podřezávání krků říká byznys“, nicméně neřesti moderní společnosti zde na rozdíl od mnoha jiných dobových indických snímků nejsou dávány do kontrastu s konzervativními tradicemi. Nakonec i všechny hlavní postavy jsou kulturně pozápadněné, byť ženy stále nosí sárí, zatímco muži jsou oděni do klobouků a košil s kravatou. Kriminálka Bombaj se často objevuje v různých žebříčcích nejlepších bollywoodských filmů všech dob a její režisér Raj Khosla je vnímaný jako prestižní tvůrce thrillerů, ať už kriminálních či duchařských. S thrillery také zůstala spojena tvář hlavního protagonisty Deva Ananda, jedné z největších hereckých hvězd bollywoodské historie.
Dev Anand, stejně jako značná část tvůrčího týmu Kriminálky Bombaj, stojí také za dalším z uváděných filmů, kterým je Sázka (Baazi, 1951). Jedná se o překvapivě přímočarý režijní debut herce a filmaře Guru Dutta, jenž si místo v knihách o historii indického filmu získal zejména díky svým pozdějším poetickým filmům, které si s výrazným časovým odstupem našly obdivovatele i mezi evropskými (zejména francouzskými) cinefily. Film se tentokrát odehrává v prostředí městské chudiny a organizovaného zločinu navázaného na hazard, nicméně Dutt tuto společenskou vrstvu prezentuje ve značně stylizovaném duchu, který se vztahuje více k obrazům z amerických filmů než k dobové indické realitě. I sám hlavní hrdina v sobě mísí atributy prostého, chudého Inda a příslušníka westernizované smetánky, čímž ostatně upomíná na typ hrdinů, kteří se objevovali v černobílých filmech Raje Kapoora.
Poslední indický snímek uváděný na Noir Film Festivalu, Mlha (Kohraa, 1964), je přímo adaptací klasického románu Mrtvá a živá britské spisovatelky Daphne du Maurier. Jako předchozí zmiňované filmy vyniká především atmosférickou prací s kamerou, nicméně zaujmout může i způsobem, jakým se zahraniční látku snaží adaptovat pro indické prostředí. Změny oproti původnímu románu se nejvíce projevily v postavě Chůvy (zastupující románovou Mrs. Danvers), na níž je jakožto na mateřskou figuru nakonec nahlíženo z obdivných pozic – v souladu s indickými kulturními stereotypy, v nichž jsou ženy obdivovány a velebeny buď jako čisté, panenské bytosti nebo právě jako matky.
Stopy filmu noir v současném Bollywoodu
Indická tvorba nesoucí stopy amerického filmu noir se významně proměnila na přelomu 80. a 90. let, kdy pod vlivem úspěšných snímků jako byla Parinda (1989) nebo Satya (1998) získala výrazně syrovější, temnější a realističtější podobu. Anurag Kashyap, Sriram Raghavan a další tvůrci, jejichž filmy lze řadit do kategorie neo-noir, navazují právě na tuto tradici a pracují s reálnými lokacemi, morálně problematickými hrdiny, šokujícím násilím a potemnělou atmosférou. Z jejich přístupu ostatně vychází i úspěšný netflixovský seriál Posvátné hry (Sacred Games, 2018-2019). Pozoruhodnou aktualizací typických motivů ze starších indických filmů je snímek Talaash (2012) režisérky Reemy Kagti, který kombinuje působivé znázornění emocionálního roz(po)ložení traumatizovaného hlavního hrdiny, vyšetřování záhadného kriminálního případu a nadpřirozené prvky vycházející z hinduistické víry.
Zatímco tyto moderní snímky jsou tuzemskému divákovi z velké části snadno dostupné na streamovacích platformách jako je právě Netflix, ke klasickým indickým filmům z 50. a 60. let už je pro našince cesta o poznání obtížnější. Letošní ročník Noir Film Festivalu tedy zájemcům o indickou kinematografii nabízí příležitost, kterou se vyplatí neminout.
Kompletní program Noir Film Festivalu 2021 nejdete na tomto odkazu.