Projekce neviditelného aneb Poznámky k dramaturgii

Následující text vznikl jako pokus o shrnutí myšlenek, které zazněly na diskuzi „Významy dramaturgií. O vývoji a vzniku díla mezi televizí a filmem“, která byla součástí programu 47. ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Debatu vedl Ondřej Kazík s Janem Gogolou ml. (Národ sobě, Mám ráda nudný život, Věčný Jožo), Lucií Královou (Ztracená dovolená, Arzenál) a Terezou Bernátkovou (Dvojí tvář spartakiád, Sóla pro poslance a senátory). Myšlenky hostů*ek jsou parafrázovány a volně rozvedeny formou úsečných poznámek.

Dramaturgie není autorství. Dramaturg musí přijmout roli chameleona. Znova a znova navlékat ten který naturel režiséra či tu kterou myšlenku, záměr. K Heleně Třeštíkové absorbovat zcela jiné barevné vzory nežli k Vítu Klusákovi. Při práci s nimi zvažovat i společenské kontexty jejich tvorby.

Činnost dramaturga jako projekce neviditelného. Fyzická přeměna v jinou hmotu. Stát se projektorem, který promítá autorovi neexistující film, aby došlo k nahlédnutí zvnějšku – na dílo i sebe sama.

Pokusit se uvidět, co nevidí autor. Uzřít cosi za závojem. Hledat i za několika rohy. Kupříkladu – zkušený zedník při práci s luxferami dík svým naučeným, ladným pohybům přestává být zedníkem, je již o něco více tanečníkem. Jeho pohyby nejsou daleky japonského tanečníka Miny Tanaky. Není tedy ostudné brát ho prostě jako zedníka?

Trpělivě naslouchat autorovi, někdy i dvě hodiny mlčet. Autor si sám může leccos uvědomit vyslovováním se nahlas.

Ponoukat autora k tomu, aby byl film tím, o čem je. Film Šifry Jana Kapra o českém hudebním experimentátorovi Janu Kaprovi jako nová opera včetně jejích částí i intermezza. Film Exkurze aneb Historie současnosti o místech důležitých událostí 20. století jako exkurze těmito místy. Divák se tak stává návštěvníkem opery či muzea.

I v prostředí průměrnosti, konzervativnosti a normality riskovat, schytávat rány, chodit do konfliktů. Snažit se jej oživit, ponoukat (nejen) autory k přemýšlení, přehodnocování. Stát si za svým. Nebát se být za exota.

Jednou provždy zrušit neosvědčené kategorie hraného a dokumentárního filmu. Nejen vývoji, či vzniku díla nepomohou. Řekneme o Andy Warholovi nebo Antonínu Slavíčkovi, že byli dokumentaristé?