Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Máte slovo s Raduem Judem

Máte slovo s Raduem Judem

Máte slovo s Raduem Judem

RECENZE: Smolný pich aneb Pitomý porno (režie: Radu Jude, 2021) – RADEK ŠEVČÍK

Na online platformě Aerovod je možné do 26. 5. zhlédnout výjimečný rumunský film renomovaného režiséra Radua Judeho Smolný pich aneb Pitomý porno, jenž letos vyhrál prestižní Berlinale. Snímek, který vznikl v koprodukci s českou společností Endorfilm, jen nyní možné až do 6. června vidět i na plátnech znovu otevřených českých kin. Radu Jude je známý pro své festivalově úspěšné snímky jako Mrtvý národ, Aferim! či v Karlových Varech triumfující „Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři“.

Je orální sex obscénní, nebo běžný? Existuje ještě hranice mezi soukromým a veřejným? Co spíše připustíme – učitelku dějepisu v domácím pornu, Hummera parkujícího na chodníku či obří reklamní poutače na každém kroku? Šíří se rychleji virus nebo netolerance? Radu Jude předkládá divákům eklektické dílo plné sarkasmu, společenské reflexe a podstatných aktuálních otázek. Ty jsou vyzývavé, nekompromisní, ale neodvratné.

Kamera-vtipálek

Film je vyjma prologu s nikterak cenzurovaným pornem rozdělen do tří kapitol, přičemž každá z nich funguje velmi odlišně. V první sledujeme hlavní postavu učitelky dějepisu procházet ulicemi a obchody Bukureště. Míří pomalu, ale jistě na rodičovskou schůzi, kde se má rozhodnout o tom, zda je přípustné, aby dále vyučovala, když se na internetu omylem objevilo pornografické video, v němž jsou ona a její manžel aktéry. Nejzajímavější na této části je samotná kamera stávající se postavou, která snímá neustále chodící Emi. Pozoruje ji klidně, vyrovnaně, za pomocí táhlých švenků. Specifické je, že si jako pozorovatel občas udělá, co chce, a uhne svým pohledem. Zaměří pozornost na něco, co zdánlivě nesouvisí s hlavní postavou. Není nestranným observátorem dění, ba spíše naopak vtipálkem s vlastním názorem, který nám nenápadně ponouká své myšlenky. Sem tam si všímá nějaké drobnosti, paradoxu, vytvoří přesunutím svého kamery-oka vizuální vtip (a zároveň otázku) a donutí diváky se zasmát, pozastavit, zamyslet. Velmi výstižné jsou třeba švenky na neustále přítomnou nahotu ve veřejném prostoru – na billboard s polonahou ženou, svalnatými kulturisty, nebo třeba i zcela nahé antické sochy na budovách. Proč nás pohoršuje porno zveřejněné omylem, ale nikoli už obnažená těla ve veřejném prostoru umístěné zde zcela záměrně?

Vnitřní smích Radua Judeho

Prostřední kapitola je pak rádoby náhodným koktejlem všemožných obrazových vtipů, archivních záběrů nebo humorných videí z YouTube, v níž Jude vytváří mohutnou sarkastickou koláž o lidské blbosti, obscénnosti či historických paradoxech. V principu fragmentárního fungování se druhá část Smolného pichu podobá novinám, které držíme v ruce, otáčíme stránkami a těkavě přejíždíme očima po různých titulcích, či snad ještě aktuálněji chronickému scrollování na sociálních sítích. Tady se už samotná výstavba stává společenskou reflexí. Ovšem ve filmu není nic náhodné, a proto se i zde spíše jedná o důslednou iluzi náhodnosti. Dané záběry pak vždy doprovází ironický titulek s psaným komentářem. Zdaleka nejvýstižněji tuto kapitolu uzavírá záběr na sochu zuboženého a vyhladovělého starého muže s názvem „Zen“ a komentářem „Na lidský život je třeba pohlížet jako na tragédii i komedii“. Aura této části mi velmi výrazně evokuje české filmové romány Karla Vachka – v podobném smyslu pro nekompromisní humor a srovnatelně sebejistou práci s dramaturgickou nití, jež proplétá za pomoci intelektuální montáže dohromady zdánlivě nesouvisející motivy a vytváří tak široký prostor pro interpretace, vlastní myšlenkový vstup diváka do díla.

Máte slovo aneb obraz plný karikatur

V poslední části filmu dojde na zmíněnou rodičovskou schůzku, která celkovou stylizací připomíná spíše podivný soudní tribunál. Tato kapitola nám nabízí zase zcela odlišný princip záběrování než předchozí dvě. De facto nejde o nic jiného než prosté střídání celků, polocelků a dialogových oken, tedy klasický střih, kdy jsme maximálně orientováni v čase i prostoru. To v porovnání s předešlými částmi, které využívaly obrazových asociací a byly náročné pro divákovo přemýšlení, film odlehčuje a dělá jej méně náročným na sledování. Tento postup byl pravděpodobně zvolen s cílem zaměřit diváckou pozornost na dialogy jako nejpodstatnější prvek této části. Bezproblémovému vniknutí do světa filmu po vzoru Hollywoodu však urputně brání jedna věc ­– prazvláštní růžovo-zeleno-fialové nasvícení scény. Tento zcizující prvek nám dává tušit, že se stále jedná o fikci, čímž autor vytváří pocit odstupu. Umožňuje divákům vnímat tuto část jako obraz v galerii, kde postupně ožívají a promlouvají lidské karikatury hodné smíchu. Komické jednání postav sledujeme jako scénu v divadle či obraz v galerii. Postupem času nás však dění nutí přemýšlet – nejsme tohle tak trochu my? Naši sousedé? Přátelé? Ve výsledku nastavuje autor zrcadlo celé společnosti, včetně nás samotných. Je nám dopřáno se postavám zasmát, ale postupem času se dostáváme k sebereflexi a tážeme se – nejsme taky karikatury? Zmíněné divoké nasvícení je dokonce tak nereálné, až to vypadá jako sci-fi. Jako by tím autor provolával „To snad ani není pravda!“. Mírou všech argumentačních faulů, relativizování faktů a vůbec celého vyznění scény se mi pak zde jako nejpříhodnější jeví paralela k televizní show ČT1 Máte slovo s M. Jílkovou, kde diskuse není prostředkem ani cílem, ale jde primárně a výlučně o to se pořádně vyřvat ze svého názoru.

Šíření viru, šíření netolerance

Co všechny části spojuje dohromady? Na jedné straně jsou to stále se opakující motivy obscénnosti, nahoty, vizuálního smogu, otázky (ne)vkusu a podobně. Na straně druhé se však celým filmem velmi nenápadně táhne dvojí princip šíření – pandemie koronaviru a netolerantního chování, které nenápadně všechno ovlivňují. Pandemie způsobila především to, že (téměř) všechny postavy mají roušky. To samo je podnětem ke konfliktům založených na jejich (ne)nošení. Co však už nelze nařídit, a přesto roste podobně exponenciálně, je chování lidí bez špetky respektu. Toho si můžeme všimnout ve všech kapitolách. V první se například objevuje zákaznice ve frontě stěžující si na pomalost prodavačky, postarší muž se zmiňovaným obrovským Hummerem parkujícím na chodníku před přechodem pro chodce, nebo vyhrocený konflikt řidiče auta s Emi, která si pak vybije zlost radikálním odmítnutím námořníka nabízejícího růže.

V druhé části se narážky na toto téma také objevují, ať už formou záběru na zbitého chlapce s titulkem „Rodina“, nebo konstatováním, že na internetu je častěji vyhledávané slovo „orální sex“, nežli „empatie“. Co jiného, než zájem o empatii, by nám mohlo pomoci nešířit netoleranci tak rychle jako nákazu? A konečně i ve třetí části se tento nenápadný motiv spojuje – kdyby totiž celá schůze probíhala s tolerancí názorů druhých, možná by (pozor, spoiler) nemuseli všichni rodiče skončit svázáni v síti, což se mi pořád jeví jako nejpravděpodobnější ze všech nabízených konců.

Téma šíření netolerance na pozadí aktuálně probíhající pandemie, kdy se mezi lidmi šíří vysoce nakažlivý virus, vnímám za vůbec nejgeniálnější tah Radua Judeho. Vybízí k otázce – co je vlastně těžší zastavit? Zasazením aktuálních opatření do filmu dosahuje toho, že se můžeme zamyslet nad vlastním chováním během pandemie. Přišlo nám kupříkladu rozumné, když se stařenka v lékárně přiblížila k člověku a sundala si roušku, kterou do té doby měla poctivě nasazenou? Bylo její jednání tolerantní? Jak v podobných situacích dnes jednáme my? Věřím, že film člověku umožňuje nahlédnout na sama sebe skrze jednání protagonistů, a i proto je zhlédnutí nekompromisního rumunského díla Smolný pich aneb Pitomý porno cennou zkušeností. Podněcuje nás k vidění se.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 6

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru