Usagi se vybarvil

RECENZE – KOMIKS: Usagi Yojimbo: Bunraku a další příběhy (Stan Sakai) – JAROSLAV STUCHLÝ

Že se Usagi vybarvil, tak zní pouze polovina pravdy. Ta druhá je, že se také zvětšil. Důvodem je konec původní řady, vydávané Dark Horse, a počátek nové pod hlavičkou IDW. Je to lepší, nebo horší? Je to jiné. Odhlédneme-li od faktu, že další díly Usagiho už nebudou od Bunraku v knihovně dál tvořit úhledně zarovnanou řadu, znamená nástup barvy o něco lepší orientaci (zvláště v akčních scénách), na druhou stranu jistou ztrátu atmosféry. Ruku na srdce, když si vzpomenete na klasická filmová samurajská dramata (a nemusíme hned vytahovat Kurosawových Sedm samurajů), která jsou působivější? Pro mě rozhodně ta natočená na černobílý materiál.
Ale dosti nářků. Otázka zní, zda je změna formy (resp. formátu) doprovázena také změnou obsahu. Protože poslední díly (Záhady, Skrytí), kdy Usagi místo cestování pomocníčkoval inspektoru Ishidovi při řešení detektivních případů, přece jen hrozily tvůrčí stagnací.

A tady se Stan Sakai vrací ke kořenům. Osvobozuje svého hrdinu z městského sevření, vypravuje jej znovu na cestu a díky tomu má každý segment knihy jiný nádech. Titulní Bunraku je mysteriózní povídka, a ačkoli v tématech čerpajících z japonské démonologie si zrovna nelibuji, příběh, v němž Usagi spojí síly s lovcem démonů Sasukem, udržel mou pozornost od začátku do konce. Možná proto, že jej Sakai navázal na prostředí loutkového divadla (bunraku). O něm v předmluvě zasvěceně referuje Matt Alt.

Následujícího Hrdinu považuji za vrchol knihy a je to přesně ten typ Usagiho dobrodružství, díky kterému jsem schopen sérii odpustit i slabší chvilky. Usagi se v něm stává průvodcem a ochráncem paní Muro, spisovatelky, která hodlá navštívit svého otce. Do zdánlivě jednoduché a přímočaré story se Sakaiovi podařilo dostat nejen akci, ale také silné emoce (tradice praví, že „hrdina na konci nikdy dívku nezíská“), otázku postavení mužů a žen (s náznakem domácího násilí) i překvapivou (a smutnou) pointu.

Adachi je skutečným návratem ke kořenům, protože jde o název pláně, na které lord Mifune prohrál bitvu s lordem Hikijim, a z jeho vazala Usagiho se tím pádem stal ronin. Nejedná se však jen o vzpomínkovou záležitost. Ozvěna dávné bitvy promluví silně do Usagiho přítomnosti.

Poslední povídka Meče klanu Higashi má anekdotický charakter. Usagi potká staré známé, nájemné lovce odměn Gena a Toulavého psa, kteří se snaží získat ukradené meče, aby je mohli vrátit jejich majiteli. Osvěžující je, že se na konci všichni tři cítí jako hodně unavení idioti.

Netuším, zda se tvůrce ještě někdy vrátí k základnímu dějovému oblouku, nebo zda na něj už zcela rezignoval, ale pokud budou další díly série vypadat takhle, nemůžu si stěžovat. Barevný Usagi se nezměnil v bezduchou omalovánku, Stan Sakai stále dokáže vytáhnout z jednoho rukávu – vypravěčského – silný příběh a z druhého rukávu – kreslířského – působivé bitevní obrazy i melancholická zastavení hrdiny v krajině čerstvě zapadané sněhem. Nemluvě o tom, že dvakrát (v Bunraku a Hrdinovi) na čtenáře „vyzraje“ vypravěčským trikem, který by bylo podlé prozrazovat.

A pokud si z 34. svazku Usagi Yojimbo (speciály nepočítám) odnese čtenář poučení o tom, že bunraku je něco úplně jiného než bukkake, chvála tvůrci i za tuto osvětu…

Stan Sakai: Usagi Yojimbo: Bunraku a další příběhy
Nakladatelství CREW, Praha 2021
188 stran
449 Kč