Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Horory z Berlína. Část druhá

Horory z Berlína. Část druhá

Horory z Berlína. Část druhá

KOMENTÁŘ Jany Bébarové a Marka Čermáka nad programem 72. ročníku Berlinale (10. – 20. 2. 2022)

První část komentářů je k přečtení zde.

JANA BÉBAROVÁ: Byť projekcemi pro veřejnost oficiálně pokračuje až do neděle, Berlinale včera oficiálně vyvrcholilo slavnostním vyhlášením cen. Myslím, že s vítězem hlavní ceny, španělským filmem Alcarràs, jsme oba spokojeni, že? :) 

MAREK ČERMÁK: To sice jo, jen je to taková spíš poloviční spokojenost. Alcarràs sice z letošního rozporuplného ročníku rozhodně vystupuje jako zástupce té lepší půlky, ale o nezapomenutelný zážitek se pro mě nejedná a za pár měsíců si víc než film jako takový budu pamatovat jen jeho příjemnou letní atmosféru a to, že mi neustále připomínal (daleko lepší) Mustang od Deniz Gamze Ergüven. Nechci zase vyznít úplně negativně, z letošní nabídky se mi Alcarràs opravdu líbil, problém mám spíš s kvalitou soutěže jako celku.

JANA BÉBAROVÁ: Rozpačitost nad hlavní soutěžní sestavou s tebou rozhodně sdílím. Mám pocit, že jsem z více filmů odešla, nebo na ně raději vůbec nešla, než kolik mě z nich opravdu oslovilo. Nicméně za přítomnost Carly Simón v Berlíně jsem opravdu ráda. Na festival sem ostatně zavítala už v roce 2017 se snímkem Léto 1993, který tehdy získal cenu za nejlepší debut a hlavní cenu v sekci Generation Kplus. Zlatý medvěd za její druhý celovečerní počin je jen potvrzením jejího talentu, který rozhodně stojí za to dál sledovat! Jak její prvotina, i tento je prostoupen autobiografickými prvky – příběh, jenž situovala ve své domovině, katalánské vesnici Alcarràs, rozevírá kroniku letních dnů farmářské rodiny, která se stejně jako režisérčina vlastní živí pěstováním broskví a prochází krizí v situaci, kdy se majitelé pozemku rozhodnou sad vykácet a rozestavět na nich solární panely. Ansámblový film, do kterého kompletně obsadila místní vesničany (včetně těch úžasných dětí!), dýchá nesmírnou autenticitou právě díky přesvědčivosti neherců, kteří do něj stejně jako režisérka otiskli vlastní zkušenost s daným prostředím a se situací, do níž byli jako farmáři sami postaveni v době, kdy způsob jejich zemědělské práce přestal být udržitelný. „Chtěli jsme vzdát nostalgický, ale nesentimentální hold posledním odolným rodinám zemědělců, kteří se ještě drží svých tradic,“ uvedla Carla Simón, která v Alcarràs na pozadí vnějšího konfliktu rozehrává konflikt vnitřní. Na půdorysu odlišných reakcí členů rozvětvené rodiny a generačního rozporu odrážejícího se v (ne)přizpůsobení se problematické situaci, buduje napínavé drama, které navzdory prožívané hořkosti míří k jistému harmonickému smíření. Nevím jak ty, ale já jsem si během sledování několikrát vzpomněla na Čechovův Višňový sad, nejen v tématu konce určité tradice a rozpadu hodnot – rodiny, ale i v principu dramatických momentů odehrávajících se mimo obraz. Destruktivní zásahy v sadu totiž nejprve dlouze vnímáme konfrontačním pohledem na přihlížející osoby, s nimiž tak prožíváme jejich vnitřní pnutí a stejně jako oni, ani my nemůžeme odvrátit zrak jinam.

MAREK ČERMÁK: Kromě výše zmíněného Mustangu jsem ještě měl během projekce neustále v hlavě slovo “lehkost”, protože to ho pro mě vystihovalo zdaleka nejvíc. Simón se záviděníhodnou vzdušností režíruje se suverénní jistotou situace komické, dramatické, ty, v nichž vystupuje jen jedna postava, nebo kde jich je naopak deset. Díky tomu dokáže udržet pozornost pomalu se vinoucího agro-konfliktu, na jehož pozadí se rozprostírají sice daleko jemnější, ale o to důležitější osobní dramata všech členů jedné mnohogenerační rodiny.

JANA BÉBAROVÁ: Myslím, že pro řadu z nás, kteří jej viděli, vychází překvapivě fakt, že bez povšimnutí poroty odešel čínský snímek Return to Dust (Yin ru chen yan), v němž se jeho režisér Li Ruijun obdobně jako Carla Simón v Alcarràs vrátil do svého rodiště (Gaotai v severní provincii Gansu) a taktéž reflektoval život na vesnici, tentokrát však na úplném sociálním okraji, v té největší bídě. Napadlo mě, zda v tom odignorování při udílení cen nemohla v určité míře sehrát roli politika – chápu totiž, že někteří tento film, za nímž mj. producentsky stojí společnost Alibaba Pictures, jež je součástí čínského gigantu Alibaba Group, mohou vnímat jako určité poklonkování Číně. A i v pohledu na (podle mě zdánlivou) nezdolnost jedinců žijící v sociální bídě, jejich smíření se životem a odmítání lepšího života ve městě. Všednodenní počínání dvou totálních outsiderů (postaršího farmáře a jeho handicapované novomanželky) sice nešlo než obdivovat – zejména mužovu schopnost poradit si a přežít v těch nejnuznějších podmínkách, kde si navzdory nepřízni počasí a zásahům bohatších de facto plácají dům z hlíny a toho, co pole dá –, nicméně já jsem v té realistické sondě cítila i dost silnou úzkost a pocity marnosti z konání těch nejspodnějších lidí systému, díky kterým si nemyslím, že by Return to Dust dělal Číně dobrou vizitku. Sice pro mě nebyl tak silným emocionálním zásahem jak před třemi lety film Sbohem synu (2019), svou tematickou konzistentností a příjemnou plynulostí vyprávění však v mých očích rozhodně patřil k tomu nejlepšímu z letošní soutěže, jež byla, jak už jsme zmínili, značně nevyvážená a rozhodně slabší než loni.

MAREK ČERMÁK: Mám pocit, že po filmu se objevovaly kritické reakce nejen na podivnou koprodukční strukturu, ale právě i na způsob romantického znázornění chudoby, který v podstatě ukazuje, že tenhle způsob bytí odměňuje člověka alespoň tím, že žije čestný a (do určité míry) šťastný život. Tuhle rovinu vnímání sice chápu, ale zase tak silně jsem si ji nepřipouštěl – převážila u mě rovina vyprávění soustředící se na opatrné navazování lásky mezi dvěma osobami, které ji dosud neměli šanci poznat. Nad běžné sociální drama se ale Return to Dust povyšuje hlavně vizuálním zpracováním a konkrétně kamerou, protože jde opravdu o překrásně nasnímaný film. Stavění domu z hliněných cihel ještě nikdy nevypadalo líp. :) Při projekci si některé esteticky komponované a atmosfericky svícené záběry lidé fotili na mobil – paní, která seděla v řadě přede mnou, si asi plánuje nějaký takový domek postavit sama, protože si fotila vždycky jen další a další fázi výstavby. Pokud bych měl odhadovat, proč se Return to Dust nakonec jakékoliv ocenění vyhlo, řekl bych, že se porotci mohli zarazit před tím zdánlivým kalkulem, který jinak docela zaručuje divácký úspěch. Nepřišlo by mi asi správné, aby Return to Dust vyhrál hlavní cenu, ale zároveň jsem nečekal, že odejde úplně z prázdnou.

Stejně tak pro mě bylo překvapením udělení hned dvou cen (za nejlepší herecký výkon a za nejlepší scénář) německému filmu Rabiye Kurnaz vs. George W. Bush, který mi přinejlepším připadal jako povedený televizní snímek na motivy skutečného příběhu. Ten pojednává o svérázné matce, která se vytrvale snaží dostat syna z guantanamského vězení poté, co jej krátce po 11. září 2001 obvinili z terorismu. Ačkoli se vyprávění dotýká i temných částí spojených s mučením a dalším nehumánním zacházením zajatců, režisér Andreas Dresen se jej snažil pojmout z humorné stránky, kterou ve filmu zosobňuje právě postava Rabiye a situace, do nichž se dostává i přes svou naprostou neznalost práva a obecných mezinárodních poměrů. Po loňském udělení ceny za nejlepší herecký výkon Maren Eggert se Meltem Kaptan stala další Němkou, která si odnesla Stříbrného medvěda v genderově neutrální herecké kategorii.

JANA BÉBAROVÁ: Já ještě zůstanu u filmů z východu, konkrétně kazašského Baqyt (Happiness) ze sekce Panorama, kterou jsem sledovala s větším zaujetím než obě soutěže (zařazený sem byl i podle mě velmi povedený ukrajinsko-turecký Klondike, který jsem viděla už na Sundance a psala jsem o něm zde). Režisér Askar Uzabajev v Baqyt otevřel téma domácího násilí jakožto palčivého sociálního problému kazašské společnosti, jenž v titulcích kontextualizoval děsivými oficiálními statistikami o počtu fyzicky týraných a sexuálně zneužívaných žen (neoficiálně je jich o dost více), které se v tamní společnosti jen těžko dovolávají spravedlnosti, neboť v jejich zemi neexistují zákony, které by je chránily. I když považuju za důležité na tato témata poukazovat, během více než dvouhodinové stopáže jsem si kladla otázku, co přesně mi vlastně film říká. Drsné svědectví o domácím násilí Uzabajev podává na příběhu atraktivní ženy ze střední třídy, která při své náborové práci pro kosmetickou firmu prodává „štěstí“, nicméně doma prožívá teror. Psychicky i fyzicky ji týrá a ponižuje manžel (který je prostě a jednoduše prasák), jehož zájmy chrání a tím pádem schvaluje a ospravedlňuje starší sestra, v okolí obávaná žena s konexemi. Obdobně na otcově straně stojí i jejich těhotná dcera, která se právě provdala za muže, jenž s ní taktéž zachází jako s onucí. Sice se v příběhu objevuje epizodní postava jiné ženy, jež se z okovů obdobně tyranského manžela osvobodila a nyní v tom pomáhá druhým, nicméně vzhledem k jednání všech dominantních ženských postav film v důsledku spíše ukazuje, že vzhledem k jejich nesoudržnosti a „tichému“ schvalování spočívá obtížnost problému více na jejich bedrech než na legislativě. Navíc v rámci dlouhé stopáže je opravdu řada násilných výjevů, které se sice dají poněkud alibisticky „obhájit“ potřebou ukázat hrůzu toho, co se ženy musejí zažívat, nicméně já jsem u toho sledování pociťovala odpor z jisté exploatace násilí, na jejíž hraně se v tomto aspektu Baqyt pohybuje (­zejména při nekonečné sekvenci s kladivem v poslední části, která generovala několik konců, jež měly evidentně za cíl ilustrovat nekonečnost útrpnosti domácího násilí) a která zatlačuje do pozadí psychologizaci protagonistky (a vůbec všech žen). Jsem přesvědčená, že kdyby ten film natočila žena (a chtěla bych ho vidět!), jistě by k hlavní hrdince přistupovala s větší citlivostí a empatií.

MAREK ČERMÁK: Když zmiňuješ citlivost a empatii, napadá mě ještě film Un año, una noche (One Year, One Night), který se právě těmito dvěma emocemi vyznačuje v příběhu pojednávajícím o přeživších teroristického útoku v pařížském hudebním klubu Bataclan v roce 2015 – ve snímku Isakiho Lacuesty si je zahráli Nahuel Pérez Biscayart a Noémie Merlant. Pro mě se v něm daří velmi dobře zachytit rozdílné principy, jakými se s jednou traumatickou zkušeností srovnávají dva lidé a jak je rozdíl ve vnímání nakonec může odloučit. Formálně je lehce provokativním snímkem se zajímavými střihovými figurami, VÝBORNÝM sound-designem a hudbou, a i když se do osudové noci během vyprávění několikrát vrátíme, daří se mu vyhýbat jakémukoli bulvárnímu pojetí. Když se ke konci začne víc než trauma přetřásat vzájemný vztah, filmu trochu dochází dech a jen jedna replika pak způsobila, že jsem začal zpochybňovat celé mé předchozí chápání děje – ale nechci spoilerovat. :) Celkově jde o kvalitní film, který by si, dle mého, svoje místo dokázal najít i v běžné kinodistribuci, neboť nejde o žádný vyhraněný festivalový snímek, ale o nadstandardně podařený mainstream v tom nejlepším slova smyslu.

JANA BÉBAROVÁ: Souhlasím, že z hlediska tématu a jeho zpracování a také kvůli hereckým výkonům je Un año, una noche divácky poutavý film, který si v běžné kinodistribuci rovněž dokážu představit. Rozhodně mnohem lépe než příběhově plytkou, ukřičenou párovou hysterii Avec amour et acharnement (Both Sides of the Blade), za níž Claire Denis (pro mě nepochopitelně) dostala cenu za režii.

V první části našich komentářů jsem zmiňovala téma izolace a osamění, které jako produkt pandemie ve filmech současnosti intenzivně rezonuje. Ty z lockdownu o lockdownu, které jsem na Berlinale viděla, dost balancovaly mezi naléhavostí a relevantností tématu a zajímavostí jeho provedení. Zda osobních audiovizuálních zpravodajství nezačínáme být přesyceni, mě napadlo v případě novinky Bertranda Bonella Coma (uvedené v soutěžní sekci Encounters), která je osobním vzkazem režisérově osmnáctileté dceři, do jejíchž pocitů se autor snažil vnořit. Pro mě otravnou observaci protagonistky filmu přečkávající nudu a frustraci dní v zavřeném bytě sice ozvláštňuje angažováním Barbie panenek, videi fiktivní YouTube influencerky či animovanými vsuvkami, nicméně úzkost, kterou měla hrdinka pociťovat, byla ve filmovém přenosu akorát tak iritující. Obdobné pocity jsem měla z filmu Taurus (sekce Panorama), kde se Colson Baker alias Machine Gun Kelly představil v hlavní roli sebe sama – existenčně tápající rockové/rapové hvězdy. Tohle sice není snímek z lockdownu o lockdownu, ale taky takový úzkostně pojatý, komorní deníček se zápisky o fňukání za zavřenými dveřmi, které nezajímá nikoho krom fňukajícího. Záměrem režiséra Tima Suttona a jeho herecké star bylo demaskovat drsně vystupujícího hudebníka, ukázat jeho vnitřní křehkost a poodhalit jeho démony a bolest obdobně jako Poslední dny Guse van Santa (které dal mimochodem Sutton Bakerovi za úkol zhlédnout jako přípravu na roli), nicméně podařil se mu přesný opak – Taurus je povrchní (doslova) pomníček rappera, který jen utvrdil jeho image arogantní hvězdy, jež se z principu chová iritujícím, hovadským způsobem a člověk nechápe proč.

Když se ještě vrátím k filmům z lockdownu, společensky relevantnější zprávu do světa vyslaly cenou za nejlepší dokument oceněné Myanmar Diaries (uvedené v sekci Panorama), v nichž kolektiv anonymních filmařů a filmařek z Myanmaru zachytil nepokoje ve své zemi po politickém převratu v únoru 2021 a kde záběry pouličních střetů utlačovaných s utlačovateli prolnuli intimními, situací tam venku zintenzivněnými existenčními strastmi obyčejných lidí. Do třetice všeho dobrého bych zmínila Happer’s Comet (z experimentální sekce Forum), za níž stojí Američan Tyler Taormina – talent hodný sledování, který na sebe v roce 2019 upozornil debutem Ham on Rye, osvěžujícím, netradičním teen filmem s magickou atmosférou zastaveného času. Tu vykazuje i jeho lockdownová mozaika beze slov, sestavená ze střípků intimních observací nočních aktivit lidí ze sousedství na předměstí v čase, který jim nedá spát.

Ve Forum byl uvedený i film Jamese Benninga The United States of America, který mě bavil nápaditým experimentálním konceptem. Minimalisticky pojatá abeceda Spojených států amerických, která je ve dvojznačnosti názvu i o spojených stavech, sestává ze série statických celků anonymně a náhodně vybraně působících, liduprázdných lokací, které jedna po druhé reprezentují daný stát. Jako abeceda USA jsou řazeny podle názvů států, přičemž konkrétní místo a stát nejprve představí úvodní titulek. Na prostoru o 98 minutách tak Benning skládá meditativní mozaiku složenou ze série cca dvouminutových záběrů, která mi získala svou nenuceností a narativní nepodbízivostí. Nechává publiku prostor nejen na rozjímání nad stavy Ameriky, ale i k přemýšlení nad spojitostmi daných výjevů a vytváření si vlastního příběhu, který by za nimi mohl stát. Tomuto „prohlížení si diáků“ pak v závěru dává nečekanou, geniální pointu (spoiler): stejně nenápadně, jak působí jednotlivé záběry a jejich řazení, na závěr jen tak naservíruje soupis reálných lokací, které se filmu, jenž lže 25x za vteřinu, objevily. Všechny z Kalifornie – státu, o kterém se říká, že v něm najdete všechno, co ztělesňuje Ameriku. 

A na závěr ještě důležitá česká stopa v letošním programu – debut Adama Kolomana Rybanského Kdyby radši hořelo, který byl v záplavě všech depresí a frustrací prostoupených filmů snad jediným komediálním počinem, co jsem v Berlíně viděla – teda kromě Heroji radničke klase (Working Class Heroes), rovněž uvedený v sekci Panorama, jenž satiricky komentoval korupci a vykořisťování dělníků v Srbsku. Upřímně si nejsem jistá, zda se Kdyby radši hořelo v Česku dočká viditelnější divácké návštěvnosti (i když bych mu to přála!), nicméně oceňuju odvahu režiséra pustit se na tenký led se soustředěně pojatým tématem, které je v české hrané tvorbě rozhodně neokoukané – a to zhoubný vliv dezinformací, které ve společnosti podněcují strach z neznámého (migrantů). V příběhu z malé české vesnice, kde se během velikonočních svátků stane nehoda, kterou místní autorita, velitel hasičů Broňa (Miroslav Krobot), demagogicky interpretuje jako teroristický útok arabského světa na křesťanské hodnoty a rozvíří tím paniku, film vcelku trefně pojmenovává zveličené, pokroucené příčiny a možné fatální důsledky „dezinformačních kampaní“. V zamýšlené satirické rovině se občas pohybuje na hraně toho, co pro někoho z publika může působit urážlivě, nicméně ústřední dvojice hasičů a konflikt, který se skrze ně a mezi nimi rozehrává, mě rozhodně bavila. V mých očích film hodně stojí na Michalovi Isteníkovi, na jehož postavě nastávajícího rodiče Standy – snaživého, hodného, ale kvůli špatnému sebepojetí a vědomí vlastní neschopnosti vystrašeného chlapíka – ukazuje, jak se lidská nejistota a nespokojenost se sebou samým dá využít k manipulaci.

MAREK ČERMÁK: Uvedení Kdyby radši hořelo (s geniálním anglickým překladem Somewhere over the Chemtrails, který nalákal snad každého zahraničního návštěvníka, jemuž jsem o filmu říkal) je strašně důležitým krokem nejen pro Adama, ale i pro českou kinematografii jako takovou. Mezinárodnímu uvedení dost pomáhá aktuální a univerzální téma a ačkoliv jsem se před projekcí trochu bál, že si film bude z protagonistů dělat legraci, obavy byly převážně plané a jsem opravdu moc rád, že se objevil na Berlinale. Na industry projekci se někteří návštěvníci pod respirátory doslova dusili smíchem a k mezinárodnímu publiku nevyzněly snad jen dva vtipy (jeden s tlačenkou, druhý s pomlázkou).

JANA BÉBAROVÁ: I na novinářské projekci se místy ozýval hlasitý smích, zejména u octových scén. :) Tak snad za čtyři měsíce pobaví co nejširší možné publikum i v Česku. A my dva (snad) ahoj zase za rok v Berlíně! :-)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

editor-in-chief

watch/read ~ think ~ write/talk ~ repeat

Počet článků : 281

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru