Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Horory z Berlína. Část první

Horory z Berlína. Část první

Horory z Berlína. Část první

KOMENTÁŘ Jany Bébarové a Marka Čermáka nad programem 72. ročníku Berlinale (10. – 20. 2. 2022)

JANA BÉBAROVÁ: Ahoj Marku, tak po loňském mávání si v onlinu zase ahoj v Berlíně! Připraven sdílet dojmy a postřehy? Snad nadšených pocitů bude víc… Já jsem v rozpacích. Z viděných filmů, ale hlavně z té obecně studené atmosféry. Čímž nemyslím jen to zimní počasí… Ze začátku jsem chtěla být rezistentní vůči stěžování si, respektive nepřenášet ho na sebe, ale mezi novináři a novinářkami, kde se pohybuju, nepanuje příliš nadšená atmosféra. Každodenní covid testování povinné pro press navzdory nutnosti kompletního očkování ještě chápu, několikanásobné, až otravné kontroly na každém kroku už den ode dne méně, ale co nejen mě staví do konstantního diskomfortu, je okleštěné a neosobní zázemí pro press. Co festivalová produkce mohla, to nám vzala, abychom se náhodou někde nedružili a už vůbec ne uvnitř. Dost kolegů a kolegyň je navíc zpruzeno z nemožnosti zvolit si v rezervačním systému vlastní místo k sezení v sále, která už tady vedla k „revolučním“ výkřikům z pódia na téma diskriminace. Zkrátka – stále chci být nastavená v modu „hlavně, že jsme tu a máme filmy v kině“, ale když v takto nepříjemném prostředí máme týden pracovat, nelze se ubránit myšlenkám, zda to stojí za to… 

MAREK ČERMÁK: Ahoj! Souhlas, že letošní ročník je… přinejmenším zvláštní. Sice se díky jinému typu akreditace nesetkávám s tak přísnými anticovid pravidly jako press (což je paradox sám o sobě a stačil by na vlastní rozbor), ale opravdu to trochu působí, jako by toto Berlinale bylo omikronu navzdory. Vůbec nechci shazovat nutnost přísného dodržování pravidel při akci takového měřítka, ale nad logikou některých nařízení opravdu zůstává rozum stát a trochu působí i jako dost use-unfriendly vůči návštěvníkům.

JANA BÉBAROVÁ: Ale pojďme radši k filmům! Máme za sebou půlku festivalu. U mě asi zatím stále vede zahajovací, v hlavní soutěži zařazený snímek Peter von Kant od Françoise Ozona – adaptace divadelní hry, potažmo filmu Hořké slzy Petry von Kantové (1972) Rainera Wernera Fassbindera, který byl v berlínské soutěži uvedený přesně před padesáti lety (i proto se volba Ozonova filmu jako zahajovacího zdá na místě).

Ale něž se k němu dostanu – taky si všímáš, jak se kinematografie posledních dvou let viditelně proměnila v podobě vyprávěných příběhů? Myšleno v jaké lokaci a s jakým počtem postav jakého stavu mysli se odehrávají? Když jsem sledovala Sundance, které je výkladní skříní nezávislé tvorby, nešlo nepostřehnout, jak ztížené podmínky natáčení během pandemie filmaře a filmařky houfem nasměrovaly do interiérů (a v případě exteriérů do méně frekventovaných lokací, ideálně odlehlých), kde rozehrávají komorní příběhy jednotlivců, skrze něž nechávají rozeznívat obecně platná témata úzkosti a izolace, které teď přirozeně rezonuje v každém z nás, protože jsme si jej během lockdownu všichni prožili.

A proč to zmiňuju u Ozona – jeden film, jedna lokace (byt) a dohromady šest herců a hereček, které se na ní po boku Denise Ménocheta v titulní roli vystřídají. Ozon sám na tiskovce po projekci řekl, že idea tohoto komorního filmu se zrodila právě během lockdownu, kdy mu při přemýšlení „co by“ na mysl přišla hra od Fassbindera, kterého dlouhodobě obdivuje a vzhlíží k němu jako „velkému bratrovi“. Mně v této souvislosti napadla aluze s Okupací, taktéž „interiérovým kusem“, jehož přípravy probíhaly v nouzovém stavu a u kterého realizační limity taktéž vedly štáb k invenci.

MAREK ČERMÁK: Stoprocentně. Covidové tendence budeme v kinematografii v několika dalších letech ještě určitě dost silně vnímat, primárně pak na poli nezávislých a festivalových snímků. Pokud odhlédneme od přizpůsobení se realizačnímu minimalismu ve všech jeho aspektech (obsazení, lokace, štáb), tak se do popředí dostávají témata jako vyrovnání se samotou, nebo naopak potíže spojené s nutností komunikovat v době, která od sebe lidi ještě více odděluje. Jde o globální témata objevující se ve filmech tvůrců z celého světa.

JANA BÉBAROVÁ: Ozonův snímek, jenž je aktualizací Fassbinderovy divadelní hry/filmu o úspěšné módní návrhářce, která citově propadne mladé začínající modelce, by se podle mě mohl dost dobře jmenovat Hořké slzy Petera von Kanta. Původní látku reinterpretuje v rovině genderu a alter ega – kde Fassbinder projektoval sebe, projektuje Ozon Fassbindera. Úspěšný filmový režisér Peter von Kant, jenž se citově upíná ke svým hereckým múzám, idealizovaným objektům, které nekriticky adoruje, je zpřítomněním Fassbindera v jeho emocionální komplikovanosti – člověka, který pro svou náročnost ve vztazích k lidem z principu trpěl. A toto utrpení a bolest chtěl Ozon na plátno svého filmu přenést. Aniž by jméno RWF bylo ve filmu kdy zmíněno, jeho duch je všudypřítomný. Ozon je věrný estetice 70. let, která je jemu i dílu RWF blízká, a tak skrze kostýmy a scénografii von Kantova bytu ožívají všechny atributy s RWF spjaté – lesk barev a (obnažené lidské) kůže a kožešin, slast nikotinu, kofeinu, kokainu, ginu a bublinek… Denis Ménochet mě ve vyjádření von Kantovy/Fassbinderovy citové nestálosti upřímně uhranul. Jeho kouzlo osobnosti charismatického manipulanta film zhmotňuje v Ménochetově souhře se Stéfanem Créponem v roli von Kantova oddaného „sluhy“ Karla, jenž je hromosvodem jeho výbuchů a pokřiků a který za celý film nepromluví jediné slovo – všechny emoce, které v sobě potlačuje, sděluje řečí těla a výmluvnými pohledy. Zároveň skrze jeden z výrazných osobnostních aspektů von Kanta=RWF film otevírá příhodnou otázku objektivizace hereckých hvězd a kým mohou v očích režiséra být.

MAREK ČERMÁK: Souhlasím a myslím, že hned otvírací film soutěže nabídl možného kandidáta na nejlepší herecký výkon, ale festival se teprve přelomil do druhé poloviny, tak ještě uvidíme. Na Ozonově adaptaci oceňuji především lehkost, s jakou je celý film snímaný a jak přistupuje k drobným a jemným aspektům nejen samotného vyprávění, ale i výtvarných prvků mizanscény. Hrozně mě bavilo jen sledovat části interiéru von Kantova bytu, s nimiž si architekti dali rozhodně práci (a aby taky ne, když se v něm odehrává 98% filmu). V tom všem doslova proplouvá Ménochet, jehož křehkost vystupuje z každého pohybu či vyřčeného slova a graduje až do emočního finále. Po vzoru Fassbinderova filmu bych řekl, že Ozonův Peter von Kant je hořkosladkým snímkem, jehož znázornění intimity a schopnost obnažit milující duši je pro mě po několika předchozích zklamáních od tohoto režiséra příjemným překvapením.

Podobně příjemný byl můj start s vedlejší sekcí Panorama (v níž máme letos i českého zástupce v podobě Kdyby radši hořelo od Adama Kolomana Rybanského, kterého ale uvidíme až ke konci festivalu) a francouzskou tragikomedií Viens je t’emmène (Nobody’s Hero), se kterou se Berlinale poprvé představuje Alain Guiraudie, tvůrce jinak dobře známý v Cannes. Jeho poslední snímek vypráví o celkem normálním chlápkovi Médéricovi, žijícím staromládeneckým životem v Clermont-Ferrand, jehož námluvy místní prostitutky naruší právě uskutečněný teroristický útok a paranoia, která se začne rozpínat všude okolo. Médéric si snaží nejprve udržet chladnou hlavu a soustředit se spíš na to, jak svou milou odloudit od agresivního manžela, ale když se v okolí jeho domu začne potloukat podezřele vypadající mladý Arab, získají události nečekaný spád. I přesto, že na pozadí snímku jsou temné celospolečenské události, Guiraudie jej naplnil nevtíravým humorem, díky kterému je celý příběh novodobého antihrdiny příjemně odlehčený.

JANA BÉBAROVÁ: Já bych z Panorama doporučila snímek Berdreymi (Beautiful Beings) islandského režiséra Guðmundura Arnara Guðmundssona (vznikl s minoritní českou koprodukční účastí společnosti Negativ, takže se jej snad dočká i publikum v Česku), jenž skrze příběh čtveřice čtrnáctiletých chlapců otevírá téma domácího násilí, alkoholismu, šikany a sexuálního zneužívání ze strany rodičů, které zanechávají sebedestruktivní stopy na jejich potomcích, a ti pak mají tendence je přenášet dál a ubližovat svým vrstevníkům a vrstevnicím. Ukazuje tak odvrácenou stranu pohlednicové země – namísto líbivé a klidné ledové krajiny nahlížíme Island jako izolované, tísnivé místo, ze kterého není úniku a kde proudy lávy a gejzírů násilí ovládá zákon silnějšího. Mimochodem, během sledování jsem si opakovaně vzpomněla na tématem spřízněný článek o vysoké míře sebevražd dospívajících na Grónsku, který loni vyšel v Deníku N (a doporučuju k přečtení zde).

V téže sekci mě neméně zasáhl i celovečerní hraný debut uzbeckého režiséra Michaela Borodina Produkty 24, který s dotekem magického realismu otevírá jiné palčivé sociální téma – nevolnictví moderní doby. Inspirován reálným případem tzv. goljanovských otroků vypráví příběh mladé Uzbečky, která odešla za prací do Moskvy, kde ji vykořisťuje majitelka sídlištní nonstop večerky, pro níž společně s dalšími pracuje za střechu nad hlavou. Pod patronátem zkorumpované policie jsou jako otroci drženi za zdmi obchodu, kam neproniká sluneční světlo, přespávají na zemi v kumbálu mezi pytli brambor, ženy jsou znásilňovány a když se jim narodí dítě, stává se dalším rukojmím. V intimním příběhu o ztrátě občanských práv, svobody a důstojnosti, do kterého tvůrce otiskl i vlastní zkušenost někdejšího ilegálního přistěhovalce v Moskvě, film nahlíží na socioekonomickou krizi a korupci jako příčiny migrace a s ním spojeného otroctví.

MAREK ČERMÁK: Můj poslední horký tip z první poloviny festivalu je v hlavní soutěži uvedený debut Natalie Lopéz Gallardo, kterou jsme dosud mohli znát “jen” jako střihačku Lisandra Alonsa nebo Carlose Reygadase. Její Robe of Gems se odehrává na mexickém venkově a dokazuje v něm jak cit pro filmovou řeč, tak vhled do místních poměrů a problémů (ačkoliv sama pochází z Bolívie). Štítím se o tomto filmu mluvit jako o “prvotině”, protože hlavně z hlediska formy a stylu působí velmi dospěle – a to, že jsem během projekce dost často vzpomínal na Ženu bez hlavy fantastické Lucrecie Martel, myslím jako velkou poklonu a budu se stoprocentně těšit na další režisérčinu tvorbu. Robe of Gems jsou snímkem o strachu, střetu různých kultur (nebo spíš světů?) a obětech nekompromisních gangů v širším slova smyslu. Nechci popisovat děj, to bych kvůli zkratkovitému a tajuplnému vyprávění možná přesně ani nedokázal – koneckonců i s ostatními kolegy jsme se museli po filmu sejít a probrat své interpretace – ale myslím, že právě i to je kouzlo tohoto velmi atmosférického autorského snímku. Doporučuju!

Druhá část komentářů je k přečtení zde.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

editor-in-chief

watch/read ~ think ~ write/talk ~ repeat

Počet článků : 272

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru