Nosferatu – Fantom noci

Nosferatu – Fantom noci německého režiséra Wernera Herzoga čerpá nejen ze slavné Stokerovy knihy, ale zejména z první filmové adaptace Draculy, snímku Friedricha Wilhelma Murnaua Upír Nosferatu. (1)

Co dodnes fascinuje na upírských historkách? Snad nás smrtelníky přitahuje touha po nekonečnosti, ke které lze dojít i zapovězenou, tedy nekřesťanskou cestou. Naše ego se vzpírá odvěkému uspořádání světa, a když podlehneme tomuto pokušení, staneme se nemrtvými. A nešťastnými, jako se to zřejmě přihodilo hraběti z Herzogova snímku. Právě v postavě Draculy a toho co symbolizuje, došlo k největšímu posunu od klasického díla německého expresionismu. Herzog se Murnauovu stylu nepochybně obdivuje, mnohými záběry k němu odkazuje, ale rozhodně ho otrocky nepřepisuje, jako třeba Gus van Sant v Psychu. Takřka totožná je i vnější podoba upíra: vyholená hlava, bledá kůže, dlouhé prsty a nehty, černé odění, pouze do špičky prodloužené zuby nejsou špičáky, nýbrž překvapivě a trochu komicky řezáky. Orlok (2) působí jako odosobněné zlo, monstrum, proti kterému musí lidé bojovat, přičemž o správnosti jejich boje není, stejně jako v knize, pochyb. Oproti tomu Dracula v podání Herzogova „oblíbence“ (3) Klause Kinského je osamělý a cítící. (4) „ Smrt není to nejkrutější. Krutější je, nemůžete-li zemřít, ani když chcete,“ říká hrabě a přestává tak být jednoduše odpornou a zlou postavou.

Jako obrazový podklad úvodních titulků slouží „dokumentární„ záběry mumifikovaných těl. Roztažená ústa, rozšklebené tváře, občas modlitebně sepnuté ruce, jakoby umírali v děsu a šoku.

Lucy se probouzí s křikem a hrůzou ve tváři. Ve snu k ní letěl obrovský černý netopýr a skutečně, v závěsu u jejího okna se třepotá zbloudilý netopýr. Není jisté, co je skutečné a co „pouhý“ sen. Podobně říkají potulní Cikáni Jonathanu Harkerovi v podání Bruna Ganze (5), aby k Draculovu hradu nejezdil, že jsou to pouhé trosky (některé záběry hradu tomuto popisu odpovídají), ale když Harker projde skalní úžlabinou, octne se ke stojícímu hradu. Mrtvolně bledá Lucyina tvář ze začátku filmu předznamenává jejího osud. Dracula má ve své moci i poblázněného Rendfielda, který mladého Harkera vyšle s hrabětem dojednat podmínky nákupu nemovitosti a přestěhování do nového sídla. Prostoru kanceláře dominuje velká pavučina, Rendfieldovu narušenost podtrhuje ujeté chichotání a límec připevněný na pochroumaný krk. Harker opouští poklidné a ospalé město.

Cestuje nejprve kultivovanou, člověkem upravovanou a kontrolovanou krajinou. Posečené travnaté plochy s jehličnany postupně střídá krajina divočejší a nespoutanější. Herzog s oblibou používá dlouhých panoramatických záběrů krajiny (např. vlny v Aguirre, hněv boží), které zbržďují naraci a ve spojení s hudbou navozují hypnotické a halucinační pocity. Dlouhé, většinou statické záběry navozují pomalé plynutí času, v němž je nemrtvý Dracula zajat. Do kontrastu používá kameraman Jörg Schmidt-Reitwein ruční kamery, s jejíž pomocí vyvolává strach a úzkost. David Bordwell díky těmto postupům řadí Herzoga k „senzibilistickým“ autorům. Tyto záběry mají ve filmu prostor zejména v sekvenci, v níž se Harker bezprostředně blíží k hradu. Přestoupil hranice a ocitá se v jiném světě. Silná a dekadentně uhrančivá příroda nás nepotřebuje, číhá zde smrt.

Mysteriózní hudba s chorálovými prvky opět vznikla díky uskupení Popol Vuh. Podobně jako v Aguirre, hněv boží vyvolávají tóny povznášející pocity zahrnující fascinaci, opojení, víru ve vlastní výjimečnost a nesmrtelnost, ale i lidskou zpupnost (Harker jede do Transylvánie navzdory Lacyinu varování, jde k hradu, i když ho od toho místní zrazují), tak jak ji asociovala Straussova nebo Wagnerova hudba.

Úsporně a účelově tvůrci zacházejí se zvukem. V Draculově hradě v noci neustále slyšíme z venku vytí vlků, nikdy je však nespatříme. Stejně tak k ohlášení přicházejícího dne, který přináší upírovi smrt, postačí prosté kohoutí zakokrhání.

Součástí Herzogovy stylizace je i osobitý smysl pro černý a groteskní humor. Když Harker v Transylvánském hostinci oznámí, že má nemířeno k Draculovu hradu, upadne hostinské talíř na zem a celé osazenstvo v krojích zcepení jako v parodii Oldřicha Lipského Tajemství hradu v Karpatech. Smysl pro humor má zřejmě i samotný hrabě. Na stěně mu visí kukačky s lebkou a figurkou kostlivce. Humorné jsou i zcizující prvky v podobě nevěrohodně červené barvě krve nebo historických nepřesností. Harker jede městem na koni městem po rovné současné dlažbě, když prochází skalní soutěskou s vodopádem, je všude, přestože se ocitáme v zaostalé Transylvánii, bezpečnostní kovové zábradlí s řetězem. Několikrát se objevuje nediegetické osvětlení. Kde se vzal zdroj světla v nočních Karpatech, když za Harkerem přijde kočár, který ho má odvézt na hrad? Když režisér potřebuje, aby upír vrhal obří stín, namíří na dům jinak bezúčelný reflektor.

Záplava krys (7), která přišla s hrabětem, odkazuje k legendě o Krysařovi, v němž je na dekadentní lidské společenství rovněž sesláno apokalyptické zúčtování. Městem se šíří nemoc a chaos. Po náměstí se trousí prasata s černými fleky a kálí. Lidi popadlo šílenství a při vší zkáze se radují a tancují, přičemž v hudební složce zní zádušní motivy. Muž tančí s kozlem na stole, další lidé hodují na náměstí a všude kolem mraky krys. Člověka, který ztratil intuici, iracionální vazby na skryté a nevysvětlitelné a vše podřídil pouhému rozumu, čeká zkáza.

Opuštěný hrabě je tragickou postavou žijící vysoko v nedostupných horách. I ve městě, kam přiveze zánik, osaměle bloudí ulicemi podobně jako Kaspar Hauser, hrdina z jiného Herzogova filmu Každý pro sebe a bůh proti všem.

Naděje na vysvobození se mu naskytne v podobě ženy, kterou poprvé spatřil na Harkerově medailonku. Už na začátku si s medailonem pohrávají kočky, které zde, podobně jako v jiných hororech, představují šelmy spojené s magií. Draculu přitahuje Lucyina čistota a nevinnost. (6) Lucy je od počátku s hrabětem v nesnadno vysvětlitelném telepatickém spojení. Když hrabě vysává Jonathana a mění ho tím na upíra, prožívá Lucy hysterickou úzkost a její křik zaslechne i hrabě. Obrázek ženy se stane hybatelem a motivací Draculových skutků. Film na základě obrazu také „ovládá a manipuluje“ diváky.(Metafora filmové metaforičnosti?)

Muži z bezejmenného města jsou směšní panáci, kteří nedokážou upírovi vzdorovat. Ustupuje rovněž pozitivistické východisko Stokerova románu. Věda a lidské poznání nad nadpřirozenem netriumfují. Velký posun oproti předchozím adaptacím nacházíme v postavě doktora Van Helsinga. V knize je hlavním protivníkem hraběte, v Murnauově snímku do určité míry také, ale zde se jedná o senilního staříka, který sice definitivně probodne upíra kůlem, ale je za to zatčen. Lucy po příjezdu „nakaženého“ Harkera ví, že nemá co ztratit a upíra u sebe drží tak dlouho, až to ji i Draculu stojí život. Ve výsledku je však její oběť marná. Vampirismus přežil v Harkerovi a ten v posledním záběru filmu cválá na koni v dál, aby rozséval zkázu.

Poznámka: Film se částečně natáčel v tehdejším Československu (Pernštejn), podobně jako autorův následující film Woyzeck (Telč).

Zdroje: Školní texty studentek UP v Olomouci Pavly Štorkové a Barbory Stankové.

1. Ve stejném roce 1979 vznikla americká verze Draculy v režii Johna Badhama. Badham se v ději věrněji drží knihy a po vzoru Christophera Lee přebírá koncept hraběte jako svůdného gentlemana.
2. Následkem nevyjasněných autorských práv, musel Murnau pozměnit jména postav.
3. Werner Herzog obsadil Kinského do hlavních rolí v celkem pěti svých filmech (Aguirre, hněv boží, Woyzeck, Nosfertu – Fantóm noci, Fitzgaraldo, Zelená kobra). Uvozovky jsou však na místě, neboť se traduje mnoho historek z náročných natáčení, kdy se Kinski choval jako šílenec a často se dostal do fyzického konfliktu s obdobně posedlým režisérem.
4. Coppolův Dracula je exponován jako hříšník, který po staletí hledá vykoupení v lásce.
5. Bruno Ganz se v 80. letech proslavil hlavní rolí ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. V roce 2004 na sebe upoutal pozornost rolí Adolfa Hitlera ve snímku Pád třetí říše.
6. Představitelka Lucy Isabelle Adjani je po celý film oblečena v bílém. Hrabě jako její opak, v černém.
7. Identické hemžení pisklavých tvorů, tentokrát opiček, provázelo už zhoubu postav ve starším Herzogově filmu Aguirre, hněv boží.