Na cestě (po road movie)

TÉMA: ROAD MOVIE – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

„On the road again,

Goin‘ places that I’ve never been,

Seein‘ things that I never may see again,

And I can’t wait to get on the road again“

Willie Nelson

Road movie. Žánr, který si už více než třicet let udržuje stabilní oblibu u diváků i tvůrců. Ale odkud se vzal a kde jsou jeho kořeny? A co vlastně dělá z filmu, který se odehrává na cestě, svébytný žánr?

Motiv cesty hraje důležitou roli v literatuře již od jejích počátků. Vzpomeňme Homérovu Odysseu, pokračujme přes rytířské eposy, Rabelaisova Gargantuu a Pantagruela nebo Steinbeckovy Hrozny hněvu a můžeme skončit u Cormaca McCarthyho a jeho Krvavého poledníku. Není tedy žádným překvapením, že se tento motiv objevil i v moderní narativní umělecké formě – filmu.

Cesta, radost z pohybu i smutek z nutnosti opustit známá místa je charakteristická zejména pro americkou kulturu. Literatura (od Jamese Fenimora Coopera po Cormaca McCarthyho), hudba (velká část country music, blues i rocku[1]) i film popisují cestu jako přirozenou součást života. Spojené státy vznikly v pohybu a to zůstalo hluboce zakořeněno v duších jejich obyvatel. Největší oblíbenosti mezi tvůrci i publikem tak road movie, film zabývající se cestou, dosáhlo ve Spojených státech. Z podobných důvodů je road movie oblíbené i v Kanadě a Austrálii.

Film je jediným médiem, jež dokáže zaznamenat a reprodukovat pohyb. Tímto aspektem a zároveň hlavní devizou nového umění se zabývali už první pionýři filmu, viz slavné phantom-rides,[2] tak oblíbené v počátcích kinematografie. Později využil motivy cesty např. Georges Méliès v Cestě do nemožna. S častým cestováním na dlouhé vzdálenosti už od počátku pracovaly westerny. Od těch nejstarších v němé éře přes slavné Stopaře Johna Forda až k „easternu“ Proposition. V Evropě road movie zaujalo hlavně autorské tvůrce. Svoje vlastní variace představili Ingmar Bergman (Lesní jahody) nebo Federico Fellini (Silnice). A to ještě v době, kdy road movie ani zdaleka nezískalo status žánru. Jedním z těchto auteurů byl i přední představitel francouzské nové vlny Jean-Luc Godard, který v roce 1959 natočil  zejména z hlediska stylu přínosný film U konce s dechem. Podle Devina Orgerona tento a následující Godardovy snímky „vytvářejí vzor pro další road movie, jež budou následovat. U konce s dechem definuje formální a obecnou logiku moderní filmové road movie, umetajíce tak cestu pro budoucí tvůrce.“[3]

Jak Devin Orgeron dále uvádí, na přelomu šedesátých let dosáhl vrcholu jak filmový, tak automobilový průmysl. Rozvoj druhého jmenovaného umožnil větší mobilitu i pro méně majetné.[4] Zároveň s průmyslovým rozvojem dospěly děti narozené během poválečného populačního boomu, což umožnilo vznik hnutí  hippies. Svoboda pohybu a myšlení dostávala úplně nový význam a stala se impulzem pro vznik prvních žánrových filmů.  Jedním z nejznámějších road movie z této doby je Bezstarostná jízda, příběh dvou motorkářů, kteří se vydají oslavit svátek mardi gras do New Orleans. Od této doby je možné, s jistou dávkou benevolence, považovat road movie za žánr.[5] Ale cíl, stejně jako ve velké většině filmů popisovaného žánru, není podstatný. Důležitá je právě samotná cesta a zážitky hrdinů, které je dále formují. Cíl cesty je mnohdy jen důvodem, proč opustit pohodlný život a vyrazit. Jen tak, za zábavou nebo za podstatně hlubším cílem, kterým mnohdy bývá i změna celého dosavadního života nebo náprava dávných chyb. Tuto tematizaci cesty lze považovat za stěžejní rys žánru. V jiných žánrech je cesta jen prostředkem, jak se dostat z bodu A do bodu B, a zabírá minoritní čas syžetu. V klasické road movie se tyto poměry časů obrátí. Většinu zabírá samotná cesta, na druhém místě, co do délky, bývají přípravy. Nejkratší časový úsek naopak často zabírá cíl. Tento model přesně naplňuje Příběh Alvina Straighta[6] Davida Lynche. Úvod je ve znamení objasnění důvodu cesty a přípravy na ni. Alvinova dobrodružství, setkání a další peripetie se pak táhnou celou ústřední částí filmu a pouze závěrečných pět minut je věnováno setkání s jeho bratrem a naplnění Straightova cíle. Výše nastíněný model je pouze mou vlastní interpretací typického road movie, nechci tvrdit, že to platí všude a doslovně. Dovolím si uvést dva příklady odbočení od tohoto primitivního modelu: Nedávno uvedená Cesta Johna Hillcoata úplně upouští od expozice příběhu. Hrdinové k cíli sice dorazí, čímž je plán naplněn, ale téměř okamžitě se pokračuje dále. Druhý příklad: Paříž, Texas Wima Wenderse se skládá ze dvou cest, které jsou propojeny intermezzem, kde se hlavní postava Travis sžívá se svým synem. První cesta[7] nemá začátek, druhá už je vedena v mezích klasické road movie.

Tím se dostávám k typickým motivům road movies. Zde se nám široká skupina těchto filmů rozděluje na tři větve[8]. První jsou klasické road movies odehrávající se v době jejich vzniku. Hojně opakovaným motivem je obnovení rozbitých rodinných vztahů (Příběh Alvina Straighta; Paříž, Texas). Druhou skupinou jsou postapokylyptické road movies. (Zombieland, Šílený Max). Zde je cílem dostat se do místa, které je pro hrdiny bezpečné. Tyto filmy se tak z komorních dramat mění spíše na akční filmy. Poslední, poměrně svébytnou žánrovou variací jsou „útěkové road movies.“ Snímky, jejichž tématem je útěk před zákonem, případně pronásledování. Jedním z nejslavnějších je i film, který dost možná může být první moderní road movie v dějinách,[9] Pennova gangsterka Bonnie a Clyde z roku 1967. Ta inspirovala[10] mnohé další filmy. Do této kategorie patří i snímky s honičkami, jedním z typických příkladů je Vanishing Point z roku 1971 režírovaný Richardem C. Serafianem. Do jisté míry se tak do této kategorie dá zařadit každý film, ve kterém jsou dvě základní složky: Hrdina na útěku a Pronásledovatelé. Důležité je, aby zůstalo zachováno základní schéma road movie, tj. že se většina příběhu musí odehrávat na cestě a cesta musí být ústředním tématem. Proto bych např. Duel Stevena Spielberga nepovažoval za road movie[11]. Při jeho sledování se totiž soustřeďujeme výhradně na pronásledování, samotná cesta je v tomto případě na okraji diváckého zájmu.

Vzhledem k tomu, že jako diváci strávíme celý film jen s malým množstvím postav a navíc v uzavřeném prostoru dopravního prostředku, je nezbytné, aby byly zajímavé a originální. Postavy se na základě rozhovorů a zážitků proměňují, mohou začít s čistým štítem na jiném místě. Delší dialogové a krajinopopisné sekvence bývají pravidelně přerušovány scénami, které rozbíjejí pomalu plynoucí děj v uzavřeném vozidle – porucha, setkání, v případě útěkových road movies krátkodobé zadržení policií.

Žánr utváří i určitá ikonografie a výběr formálních prvků. Rozsáhlé, nekonečné krajiny, přerušené přímkami silnic, dopravní značky, motely, benzínové pumpy. Kamera bývá velmi dynamická: musí nám zprostředkovat pohyb, rychlost a z toho plynoucí svobodu protagonistů. Charakteristickými jsou např. záběry přes zpětné zrcátko. Ikonickým se také stává záběr na postavu (postavy), která si vykloněna ven do prostoru užívá vítr ve vlasech. Pocit rychlosti podporuje i dynamická hudba. Nepřekvapí proto užití rockových skladeb. Výše uvedená ikonografie a formální prvky považuji za významné, byť ne nezbytné v pojímání road movie jako žánru.[12] Díky nim se odlišují od jiných filmů s narativem ve formě cesty. Pokud by výše uvedená podmínka byla jediným aspektem definujícím tento žánr, mezi road movie by patřil i Jacksonův Pán prstenů, přičemž málokdo nad tímto filmem uvažuje z tohoto pohledu. Proto je potřeba tento takřka neomezený výběr více specifikovat pomocí odlišných formálních postupů a charakteristických prvků.

Road movies přitahovaly a stále přitahují široké spektrum tvůrců. Od zavedených mainstreamových režisérů, kteří si u road movie odpočinou od náročných produkcí (Ridley Scott), až po nezávislé tvůrce, jako je Jim Jarmusch. Ten ve svém Mrtvém muži vrátil road movie k jeho westernovým kořenům a zároveň propojil fyzickou cestu hlavního hrdiny Williama Blakea s cestou duchovní, metaforicky pojatou, jak je chápána v indiánské mytologii.  Road movie proto patří k nejstabilnějším filmovým žánrům. Např. autoři knihy The Road Movie Book Steven Cohan a Ina Rae Hark přirovnávají důležitost žánru road movie zejména pro americký film k významu westernu nebo muzikálu. „Od studiového systému k Novému Hollywoodu udržovaly filmy s narativem ve formě cesty kontinuitu amerického filmového průmyslu. Z tohoto pohledu je road movie jako muzikál nebo western hollywoodský žánr, který přesně definuje typicky americké sny, pnutí a touhy, i když je importován do kinematografií jiných národů.“[13] Od konstituování žánrové formule nikdy nekleslo mezi minoritní žánry, byť už asi nikdy nedosáhne takové oblíbenosti jako v době svého vzniku, v 60. a 70. letech. Neustále vznikají nové a nové road movie. Většina z nich se drží zavedeného schématu, ale čas od času se objeví film, jejž lze považovat za milník. O neutuchajícím zájmu o žánr svědčí i fakt, že v kanadském Hullu se rozběhlo natáčení adaptace knihy Jacka Kerouaca Na cestě, kterou lze považovat za jeden z inspiračních zdrojů celého žánru. Režíruje Walter Salles, v hlavní roli Sala Paradise by se měl objevit Sam Riley známý z filmu Control. Premiéra se chystá na rok 2011.

Použité zdroje:

BORDWELL, Thomas; THOMPSON, Kristin. Dějiny filmu. 1. Vyd. Praha : Akademie múzických umění/Nakladatelství lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7331-091-2

LADERMAN, David. Road Movie. In GRANT, Barry Keith (ed.) Schirmer Encyclopedia of Film, Vol. 3 Independent Film – Road Movie. 1. Vyd. Schirmer, 2006. ISBN 978-00-2865-791-2

ORGERON, Devin.  Road Movies: From Muybridge and Mélies to Lynch and Kiarostami, 1. vyd.  New York : Palgrave Macmillan, 2008. ISBN 978-0-230-60127-7

Citované filmy:

Bezstarostná jízda (Easy Rider, 1969; r.: Dennis Hopper)

Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967; r. Arthur Penn)

Cesta (The Road, 2009; r.: John Hillcoat)

Control (2007; r.: Anton Corbijn)

Cesta do nemožna (Le Voyage à travers l’impossible, 1904; r.:Georges Mèliés)

Duel (1971; r.: Steven Spielberg)

Gun Crazy (1950; r. Joseph H. Lewis)

Lesní jahody (Smultronstället, 1957, r.: Ingmar Bergman)

Malá Miss Sunshine (Little Miss Sunshine, 2006; r.: Jonathan Dayton, Valerie Faris)

Mrtvý muž (Dead Man, 1995; r.: Jim Jurmusch)

Pán prstenů (The Lord of the Rings, 2001-2003; r. Peter Jackson)

Paříž, Texas (Paris, Texas, 1984; r.: Wim Wenders)

Proposition (2005; r. John Hillcoat)

Příběh Alvina Straighta (The Straight Story, 1999; r.: David Lynch)

Silnice (La Strada, 1954; r.: Federico Fellini)

Stopaři (The Searchers, 1956; r.: John Ford)

Šílený Max (Mad Max, 1979; r.: George Miller)

U konce s dechem (A bout de souffle, 1959; r.: Jean-Luc Godard)

Vanishing Point (1971; r.:Richard C. Serafin)

You Only Live Once (1937; r. Fritz Lang)

Zombieland ( 2009; r.: Ruben Fleischer)

---

[1] Pár příkladů: Country: Willie Nelson – On the Road Again, Johnny Cash – Orange Blossom Special; Blues: Chris Rea – Got To Be Moving On, Otis Rush – So Many Roads, So Many Trains; Rock: ZZ Top – Goin‘ Down to Mexico, Elvis Presley – Mystery Train

[2] Krátké filmy natáčené tak, aby měl divák bezprostřední iluzi pohybu. Často byly tímto způsobem zaznamenány cesty vlakem a výsledný snímek pak byl označen výchozím nebo cílovým místem, např. film Warwick Trading Company z roku 1898 nazvaný A View from An Engine Front – Barstaple.

[3] ORGERON, Devin.  Road Movies: From Muybridge and Mélies to Lynch and Kiarostami, 1. vyd.  New York : Palgrave Macmillan, 2008. s. 78. ISBN 0-230-60127-7

[4] ORGERON, Devin.  Road Movies: From Muybridge and Mélies to Lynch and Kiarostami, 1. vyd.  New York : Palgrave Macmillan, 2008. s. 76. ISBN 0-230-60127-7

[5] LADERMAN, David. Road Movie. In GRANT, Barry Keith (ed.) Schirmer Encyclopedia of Film, Vol. 3 Independent Film – Road Movie. 1. vyd. Schirmer, 2006. s. 418 ISBN 978-00-2865-791-2

[6] Tento film jsem náhodně vybral jako příklad, protože se jedná o klasicky natočené road movie, na němž se dá dobře demonstrovat uvedený žánrový vzorec.

[7] Pokud půjdeme ještě hlouběji, zjistíme, že se i v případě první části filmu jedná o dvě cesty. Bez začátku je pouze ta Travisova. V druhé linii sledujeme jeho bratra, který se vydává do Texasu, aby Travise našel.

[8] Jedná se o tvrzení opřené o mou diváckou zkušenost. Devin Orgeron v knize Road movies uvádí poněkud jiné subkategorie, např. outlaw couple road movies (zločinecký pár na útěku), buddy road movies, road melodramas nebo disenchanted cop road movies (road movies o policistovi v deziluzi). Pro potřeby článku jsem  tyto kategorie rozšířil a vytvořil tři obecnější subžánry.

[9] LADERMAN, David. Road Movie. In GRANT, Barry Keith (ed.) Schirmer Encyclopedia of Film, Vol. 3 Independent Film – Road Movie. 1. vyd. Schirmer, 2006. s. 418 ISBN 978-00-2865-791-2

[10]Na tomto místě je třeba uvést, že samotný Pennův film Bonnie a Clyde vychází ze starších útěkových filmů, např. You Only Live Once (1937) nebo Gun Crazy (1950).

[11] Pro jiný názor k tomuto filmu viz článek Marie Meixnerové v tomto čísle.

[12] Zda skutečně považovat road movie za žánr či ne, je otázka na velmi rozsáhlou diskuzi. Žánr je pro diváka určitým vodítkem k filmu. Napovídá mu, (alespoň v základních obrysech) co od filmu čekat a jak s ním nakládat. A pojem road movie už tento význam získal. Spojuje v sobě sumu typického narativu a několik typických formálních prvků. Mnoho diváků tak považuje road movie za žánr, stejně tak se k žánrovosti přiklánějí i oba výše citovaní autoři.

[13] Zdroj: COHAN, Steven, HARK, Ina Rae (eds.). The Road Movie Book. New York, Routlege, 1997 In: ORGERON, Devin.  Road Movies: From Muybridge and Mélies to Lynch and Kiarostami, 1. vyd.  New York : Palgrave Macmillan, 2008. s. 17. ISBN 0-230-60127-7