Vidět Panenku Marii a zůstat normální

Nový film Víta Janečka vypráví o ženě, které se v dětství zjevovala Panna Marie. Ivetka a hora pojednává o tom, co podobný zážitek obnáší a jak dívku změní. Snímek zvítězil v sekci Česká radost na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a od poloviny listopadu 2008 je k vidění v kinech.

Dvě dívky ve věku 12 a 10 let si v roce 1990 hrály s bráškou jedné z nich nedaleko za vsí. Schovali se do srubu, protože je vystrašily tajemné zvuky z lesa. Modlili se k Panně Marii, aby je ochránila. Matka boží se dívkám náhle zjevila a se starší z nich, Ivetkou, dokonce hovořila. Zjevení se už za velkého zájmu veřejnosti opakovala. K slovenské hoře Zvir proudily davy věřících a stala se poutním místem. V roce 1995 zjevení ustala a každá z dívek se vydala svou cestou. O osudech Katky, která se na základě špatných zkušeností s médii rozhodla s Janečkem nespolupracovat, se z filmu nic nedozvíme, ale známe další životní peripetie Ivetky, která vstoupila do kláštera, aby jej po devíti letech opustila a provdala se.

Právě videozáznam rozhovoru s Ivetkou, v němž se Ivetka chystá vstoupit do kláštera a který pořídil někdejší student FAMU Stano Kunda, se stal impulsem pro jeho spolužáka Víta Janečka.

Janeček studoval FAMU v druhé polovině 90. let a patří k tzv. první generaci Vachkových žáků (dále např. Jan Gogola ml. nebo Martin Mareček). Zjednodušeně by se jeho tvorba dala rozdělit na dva typy filmů. Eseje, kde na konkrétní obecný jev nahlíží z mnoha různých úhlů a film je tak složeninou několika střípků (Deník těhotné (doby), Houba, Bitva o život, Pravidla hry) a portrétní filmy jako Nové možnosti (pokračování), což byl pokus o portrét filozofa Miroslava Petříčka, Dějiny Jaroslava Šabaty, Dobrodružství Anny Barbory – Mezihra nebo právě Ivetka a hora. Před pražskou filmovou akademií studoval Janeček filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a dodnes se věnuje nejen natáčení filmů. Působí jako pedagog FAMU a věnuje se překladům filmově historické literatury (podíl na Nové vlně Jamese Monaca či Dějinách filmu Davida Bordwella a Kirstin Thompsonové) i psaní vlastních textů (např. do Literárních novin či Cinepuru). Široký teoretický základ a intelektuální přístup se nepřímo promítl do jeho snímků, které někdy mohly působit až příliš racionálně a chladně. To však není případ Ivetky a hory.

Janeček si musel určit úhel pohledu, jakým pro filmaře bezesporu atraktivní fenomén nahlédne. Mohl analyzovat přístup církve, případně zkoumat, co lidi na zjevení přitahuje a fascinuje, nebo mohl zvolit přísně vědecké hledisko. Avšak žádný film by nikdy nemohl seriozně zpochybnit a zřejmě ani vyvrátit pravost zjevení. Režisérova pozornost se tedy logicky ubírá jiným směrem. Vybral si příběh ženy a její osobní zápas.

Synchronně se střídají dvě linie. Jednak chronologicky vyprávěný dívčin příběh a vedle kauzálního sledu událostí jejich komentář z úst hlavní aktérky a několika dalších lidí. Vzpomínají matka nebo kněz, ale převážně bilancuje sama Iveta. Ne nepodstatnou část tvoří a punc autenticity snímku dodávají VHS záznamy událostí z 90. let, ať už jde o již zmiňovaný zjitřený rozhovor před odchodem do kláštera, modlitby ve srubu, v němž ke zjevování docházelo, nebo davy obklopující inkriminované místo. Zvlášť silná je sekvence, v níž malá Ivetka předčítá zápisky z Mariiných promluv a velmi emocionální reakce davu na sdělení, že se jednalo o zjevení poslední.

Janeček − filmař na sebe nestrhává žádnou pozornost a téměř až podléhá Ivetčinu charismatu a síle osobnosti, které drží celý film. Její magnetizující hlas a pohled je podmanivý a po chvíli až iritující. O každé otázce ale chvíli přemýšlí, hovoří moudře a s rozvahou, každou odpověď formuluje pečlivě a přesně, i když někdy trochu zjitřeně. Neříká nic zbytečného nebo nadbytečného. Působí vyrovnaným dojmem a zároveň velmi křehce a zranitelně. Bojovala a dodnes musí bojovat s nedůvěrou, posměchem, různou mírou manipulace, jíž se na ní dopustila rodina, škola, církev či média. A zřejmě i po zbytek celého života už bude muset čelit nejrůznějším tlakům a očekáváním. Matka vzpomíná, jak chtěla dceři nejprve nafackovat, Ivetka zase popisuje, jak se snažila v klášteře dělat vše pro to, aby jí matka představená vyhodila. Tento nápor nemusela unést. Tisíce lidí od ní dodnes (což dokazují davy lidí na projekci např. v Brně nebo Olomouci) cosi očekávají. Utvrzení ve vlastní víře, vyvrácení vlastních pochyb? Ivetiným osobním vítězstvím se stává to, že i navzdory všemu, čím prošla, nejrůznějšími omyly, životními přešlapy, chybami a vzpourami, zůstává normální ženou. Film přirozeně a nekýčovitě vrcholí svatbou.

Na slovenské vesnici jsou silně zakořeněné tradice a katolická víra. Pro filmaře by bylo snadné slepě se oddat magii místa. Kameraman Braňo Pažitka v poklidných záběrech snímá hornatou krajinu, ale nesklouzává k nabízejícímu se ornamentálnímu manýristickému pohledu na krásu přírody a bodrost obyčejných („pravých“) lidí. K tomuto výsledku paradoxně přispěl i videozáznam, jehož barvy jsou na rozdíl od celuloidu mdlejší a méně syté. Rovněž tolik neruší přechody na méně kvalitní archivní VHS záznamy.

Ivetka se s údělem vizionářky vyrovnává dodnes a součástí toho je i účast na tomto snímku, která je navíc obohacena o besedy s diváky po projekci. Distributor zvolil neobvyklou strategii. Herecké hvězdy a režiséři s producenty běžně osobně doprovázejí regionální premiéry svých filmů a vyprávějí o natáčení, ale aby s dokumentem jezdila jeho hlavní hrdinka, která pak v besedě s diváky naváže na právě viděné a stává se tak reálným prodloužením filmu, běžné není. Zvýšil se tím nepochybně zájem o některé projekce, diváci asi chtěli na živo vidět tu, která „viděla“.

Janeček musel ke své postavě přistupovat velmi citlivě, protože jí mohl snadno ublížit. Film pak možná působí poněkud opatrným a nekonfliktním dojmem. Nelze jej zároveň označit ani za černobílou křesťanskou agitku, ostatně prezentace některých církevních představitelů před kamerou se jeví lehce rozporuplně. Ivetka a hora je příběhem a svědectvím ženy, pro kterou se zkouškou víry a osobnosti stal spirituální zážitek.