Panoptikum Alfreda Hitchcocka

TÉMA: Alfred Hitchcock – JAN HRDINA –

13.8.1899

Narození Alfreda Josepha Hitchcocka v Leytonstone v Essexu do rodiny obchodníka se zeleninou Williama Hitchcocka (1862-1914) a jeho ženy Emily Jane Hitchcockové (1863-1942). Byl vychováván přísně katolicky. Příhoda, kdy ho otec poslal na policejní stanici, aby ho tam strážník mající službu zamkl pro výstrahu na deset minut do prázdné cely, ho na celý život poznamenala strachem z policie. I proto je v Hitchcockových filmech policie zobrazena jako mechanická, neschopná organizace.

1912

Studuje na jezuitské škole Sv. Ignáce v Londýně.

1914

Smrt otce. Matka přebírá roli otce. Někteří životopisci se domnívají, že je to jeden z důvodů, proč se tak často v Hitchcockových filmech objevují postavy silných, dominantních matek (Cizinci ve vlaku, Psycho, Marnie, Ptáci aj.).
Opouští jezuitskou školu a nastupuje na School for Engineering and Navigation. Po ukončení studia pracuje jako kreslíř reklamních titulků pro Henleyho telegrafní a kabelové společnosti. Poté vystřídá několik krátkodobých zaměstnání.

1920 – 1924

Pracuje v Islingtonských studiích (ty jsou pod americkým vedením Famous Player Lasky a ve spolupráci s Gainsborough Pictures) jako kreslič titulků k němým filmům.

1924

Při natáčení v Německu pozoruje Murnaua při natáčení Poslední štace (Der Letze Mann). Murnauovo pojetí uvolněné kamery, svícení a sevřeného příběhu mělo na něj velký vliv stejně jako později Fritz Lang.

1925

Přechází k Gainsborough Pictures vedené Michaelem Balconem. Ještě ve stejném roce mu Michael Balcon umožňuje režírovat samostatně dva snímky: Zahradu rozkoší (Pleasure Garden) a Skalního orla (The Mountain Eagle). Filmy režírované v Mnichově v ateliérech UFA i přes značné technické inovace postihl silný komerční neúspěch.

1926

Natáčí film Příšerný host (The Lodger). Thriller pohrávající si s mýtem slavného vraha Jacka Rozparovače obsahoval všechny prvky, které se později stanou Hitchcockovým trademarkem. Z tematických linií je to především motiv neprávem obviněného muže (zde ho hraje Ivor Novello), motiv sériového vraha (později ve filmech Frenzy, Ani stín podezření), motiv romance s podezřením (Potíže s Harrym, Sabotér, Rozdvojená duše). Kamera se po vzoru německého kammerspielu pokouší experimentovat – slavnou scénou je záběr, kdy nájemník kráčející po schodech je zabírán z pohledu večeřící rodiny. Murnauovým Upírem Nosferatu je ovlivněno používání metaforických detailů (sepnuté ruce k modlitbě, detail na ruce s pouty – později obsedantně se opakující motiv – viz. Sabotér). Vlivem nedostatku statistů se Hitchcock mihl v jedné scéně, z čehož se stala tradice. Tyto camea měl pak skoro v každém filmu. Snímek měl obrovský úspěch u diváků i u kritiky. Hitchcock byl nazýván zázračným dítětem britské kinematografie.

2.12.1926

Hitchcock se oženil s Almou Reville, která dělala skriptku a scénáristku v jeho filmech.

1927

Natáčí melodrama Na šikmé ploše (Downhill) o morálním a psychickém pádu studenta (Ivor Novello). Film zaujme především pečlivou kompozicí záběru nezřídka inspirovanou malířstvím (Vermeer, impresionismus). Patrně nejcitovanější scénou snímku je zobrazení opileckých vizí hlavního hrdiny. Podobný princip později využije ve Vertigu.
Hitchcock opouští Gainsborough Pictures a podepisuje smlouvu s British International Pictures.
Film Světový šampion (The Ring) natočil podle vlastního scénáře. Symbolický název znamená jak boxerský ring, tak i prsten. Příběh zobrazující klasický milostný trojúhelník na pozadí boxerského prostředí je pozoruhodný zejména svou střihovou skladbou. Některé střihové postupy se staly brzy zaběhanými klišé. Hitchcock v rozhovorech Hitchcock – Truffaut zmiňuje zejména sekvenci boxerského utkání Jednokolového Jacka. Hitchcock zde důrazem na detail (vyvěšené číslo kola, detaily tváří udivených diváků atd.) dosahuje velkého emočního účinku na diváky.

1928

Narození dcery Patricie. Ta později hraje v několika Hitchcockových filmech menší role (Cizinci ve vlaku, Hrůza na jevišti).
Farmářova žena (Farmer´s wife) je pro Hitchcocka trochu netypickým žánrem – komedií. Příběh vdovy, která se chce znovu vdát, je především vystaven na brilantních hereckých výkonech (Jameson Thomas, Lilian Hall-Davis).
Rozmary bohaté ženy (Champagne) je znovu komedií, tentokrát z vyšších vrstev. Sám Hitchcock tento film nesnášel.
Dalším filmem je adaptace divadelní hry Noela Cowarda Žena se špatnou pověstí (Easy Virtue). Melodrama o páru, který musí kvůli dívčině minulosti zažít těžkou zkoušku svého vztahu, prošel bez větší odezvy.

1929

Natáčí film A neuveď nás v pokušení (The Manxman). Snímek vyprávějící příběh milostného trojúhelníku stavěl hlavně na znalosti literární předlohy. Film vyniká především jemnou drobnokresbou charakterů. Kamera je zde spíše střídmá. Do hlavní role obsadil herečku Anny Ondrákovou. Snímek měl obrovský úspěch u publika i kritiky.
Její zpověď (Blackmail) je Hitchcockovým prvním zvukovým filmem. Film byl sice původně natočen jako němý, ale Hitchcock nakonec vsadil na zvuk. Do hlavní role příběhu dívky, která v sebeobraně zabije muže a je pak spolu se svým přítelem detektivem vydírána, obsadil znovu Anny Ondrákovou. Zvuková stopa je použita velmi vynalézavě. Slavná je scéna večeře den po vraždě, kdy hlavní hrdinka neslyší hovor účastníků večeře, ale vnímá ostře pouze slovo nůž. Film má velmi efektní finále, kdy Hitchcock závěrečnou honičku umístí na střechu Britského muzea. V pozdějších filmech toto schéma často opakuje (Muž který věděl příliš mnoho, Na sever severozápadní linkou aj.). Film měl obrovský finanční i umělecký úspěch.

1930

Juno a páv (Juno and the Paycock) je zfilmovaná hra irského dramatika Seana O`Caseyho. Snímek zachycuje generační spory jedné rodiny, přičemž se ukazuje rozpad tradičních hodnot.
Proces Mary Baringové (Murder) zobrazuje soukromé vyšetřování porotce, který není spokojen s verdiktem soudu a snaží se najít pravého vraha. Snímek zaujme kromě propracované zápletky také použitím hudby, jež ve filmu slouží jako zdroj napětí (operní melodie z Wagnerovy opery Tristan a Izolda je prostřiháván s vraždou). Hitchcock zejména ve svém americkém období tento způsob opakuje (Veselá vdova v Ani stín podezření, kantáta v Muži, který věděl příliš mnoho, v Ptácích absence hudby).

1931

Boj na nůž (The Skin Game) je studiová zakázka. Film zachycuje boj dvou rodin o pozemek. Hitchcock se od filmu autorsky distancoval. Filmem Rich and Strange se Hitchcock pokusil natočit romantickou komedii o manželích na cestě kolem světa. Snímek ovšem nepřekročil ráz prvoplánové komedie s melodramatickými prvky a stal se propadákem kritickým i diváckým.

1932

Number Seventeen je další adaptací divadelní hry. Zápletka se točí kolem ukradeného náhrdelníku. I když film obsahoval zajímavé inovace (honička mezi autobusem a vlakem) a nepostrádal ironii, stal se dalším komerčně neúspěšným filmem.
Hitchcock odchází od British International Pictures a podepisuje smlouvu s Gaumont British Picture Corporation.

1934

Waltzes From Vienna zůstává Hitchcockovým jediným pokusem o muzikálovou komedii. Příběh o mladém Johannu Straussovi ml. propadl a sám Hitchcock se později k filmu nehlásil.
Muž, který věděl příliš mnoho (The Man Who Knew Too Much) je Hitchcockovou druhou spoluprací se scénáristou Charlesem Bennettem (první byla Její zpověď). Příběh manželů, kteří se stanou svědky vraždy špiona a kteří jsou pronásledováni kvůli informacím, jež jim vyzradil umírající, a následně se snaží zabránit vraždě další, byl zajímavý nejen prokompovaností zápletky, ale i využitím hudby jako zdroje napětí. Hudební kantátu nazvanou Storm Clouds napsal Arthur Benjamin a je použita i v remaku z roku 1956 s Doris Day a Jamesem Stewartem. Jako vynikající volba se pak ukázalo obsazení německého herce Petera Lorreho (M Fritze Langa) do jedné z hlavních rolí.

1935

The 39 Steps je dalším Hitchcockovým pokusem o špionážní thriller, tentokrát podle mistra špionážních románů Johna Buchana. Styl filmu i stylizovaný herecký projev Roberta Donata nejvíce připomíná film Na sever severozápadní linkou – a to včetně ironického herectví Caryho Granta. Film se stal nejvýdělečnějším filmem Hitchcockova britského období.

1936

Sabotáž (Sabotage) je filmovou adaptací slavného románu Josepha Conrada Tajný agent. Špionážní thriller o ženě, jež ve svém manželovi, manažerovi kina (Oscar Homolka), odhalí nebezpečného kriminálníka chystajícího bombovou sabotáž v londýnském metru. Hitchcock zachoval ponurou atmosféru románu a pozměnil pouze jednotlivosti, které nenarušovaly příběh (místo carských provokatérů vyměněni za blíže nespecifikované provokatéry, retardovaný Stevie za normálního chlapce). Film graduje scénou, kdy chlapec nevědomě převáží bombu, která v autobuse vybuchne. Hitchcock se později od této scény distancoval z důvodů etických i dynamických (smrt dítěte ve filmu; bomba neměla kvůli napětí nikdy vybouchnout). Druhou citovanou scénou je zabití manžela. Je zdůrazněn pocit pudu náhlé agresivity stejně jako motiv náhodných asociací (nůž jako nádobí – nůž jako zbraň).
Tajný agent (Secret Agent) je adaptací románu Somerseta Maughana. Příběh o výměně identity a následné infiltraci do nepřátelského prostředí je sice podpořen vynikající kamerou, ale herecké výkony hlavních hrdinů byly přijaty se smíšenými pocity (zejména teatrální projev Johna Gielguda). Zato herecký projev Petera Lorreho byl kriticky oceňován a otevřel Lorremu cestu do Hollywoodu. Snímek svou narativní strukturou připomíná film Pověstný muž či Na sever severozápadní linkou.

1937

Mladý a nevinný (Young and Innocent) je další Hitchcockovou variací neprávem obviněného muže, jenž se za pomoci dívky (zde dcery policisty) snaží dokázat svou nevinu. Slavnou se stala zejména scéna s odhalením totožnosti vraha pomocí detailu – tiku. Hitchcock v této scéně postupuje stejně jako později v úvodní scéně Psycha – od velkého celku k detailu.

1938

Zmizelá žena (The Lady Vanishes) je kvintesencí britského Hitchcocka. V příběhu o zmizení staré ženy a dvojici, která po ní pátrá, najdeme spiknutí, špionáž, romanci mezi podezřelými a hlavně hodně absurdního suchého humoru, jenž byl později tak typický pro film Potíže s Harrym.

1939

Jamaica Inn je posledním Hitchcockovým filmem natočeným v Británii. Film je věrnou adaptací stejnojmenného románu Daphne Du Maurier o sirotkovi, který poznává, že její opatrovníky jsou piráti škodící připlouvajícím lodím. I přes vynikající herecký výkon Charlese Laughtona se film stal neúspěšným.
Podepisuje smlouvu s Davidem O. Selznikem a přechází do Hollywoodu.

1940

Zahraniční dopisovatel (Foreign Correspondent) patří k odlehčeným thrillerům typu Zmizelá žena. Zahraniční novinář se dostane na stopu uneseného diplomata a je přitom pronásledován policií i špiony. Film nepřináší nic nového do Hitchcockovy tvorby. I přesto je film nominován na 6 Oscarů.
Mrtvá a živá (Rebecca) – poměrně doslovná adaptace románu Daphne Du Maurier. Příběh mladé dívky (Joan Fontaine), která se provdá za hraběte, ale je neustále srovnávána s jeho předchozí manželkou, byl spíše kostýmním dramatem než klasickým thrillerem. Hitchcock se zde vzdává obvyklých montážních postupů a používá klasický kontinuální střih. Kamera používá v souladu s hollywoodskou konvencí hodně filtrů, díky tomu některé scény s paní Denversovou působí jako by byla duch. Film je vystavěn na hereckých výkonech (kritika vyzdvihla zejména Laurence Oliviera). Snímek měl obrovský úspěch, byl nominován na 9 Oscarů, získal 2 – Oscar za černobílou kameru a Oscar za nejlepší film roku.

1941

Pan Smith s manželkou (Mr. and Mrs. Smith) – konverzační komedie na objednávku Carol Lombardové. Mladí manželé (Carol Lombardová a Montgomery Clift) náhle zjistí, že jejich sňatek je neplatný.
Podezření (Suspicion). Psychothriller zápletkou mírně připomínající pozdější Cukorovy Plynové lampy s Ingrid Bergmanovou. Joan Fontaine jako manželka podezřívající svého muže (Cary Grant) z vraždy. Film je adaptací anglického románu Francise Illese Before the fact. Hitchcock pozměňuje pouze závěr. Zatímco kniha končí tím, že Lina ví, že její manžel je vrah, ví, že sklenice mléka je otrávená, ale přesto ji vypije, film končí spíše nejednoznačně. To bylo dáno i vedením studia, které nechtělo, aby Cary Grant byl vrahem. Ve filmu je použit leitmotiv Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse ml. Nejprve v klasickém orchestrálním provedení – scény, kdy je hlavní hrdinka šťastná – později se valčík pozměňuje do molových tónin. Zřejmě nejcitovanější scénou filmu ale zůstává kompozice záběru, kdy Cary Grant nese po schodišti (další obsedantní prvek Hitchcockových filmů) otrávenou sklenici mléka. Aby Hitchcock upoutal divákovu pozornost na sklenici dal do mléka žárovku, čímž dosáhl požadovaného efektu (o něco podobného se pokusil Orson Welles v Občanu Kaneovi). Jane Fontainová byla za svůj výkon oceněna Oscarem.

1942

Sabotér (Saboteur) – nedoceněný film Hitchcockova amerického období. Klasický příběh neprávem obviněného muže (Robert Cummings), který musí dosvědčit svou nevinu, je ozvláštněn politickým pozadím. Hitchcock sám se politice ve svých filmech vyhýbal (výjimkou je Roztržená opona), proto je zobrazení zla, které se skrývá za fasádou morálky a demokracie, tak výjimečné. Jakkoliv je tento motiv silně ideologicky ovlivněn, není možné ho ignorovat. Film končí pamětihodnou scénou na Soše svobody.

1943

Ani stín podezření (Shadow of a Doubt). Psychoanalytická studie vztahu mezi strýčkem – vrahem vdov (Joseph Cotten) – a jeho sestřenicí (Theresa Wright). Film lze číst z freudistických pozic jako citovou nevyzrálost hlavní hrdinky, která si závislost na otci přenesla na strýce. Ve chvíli, kdy zabíjí strýce/otce, se stává dospělou a schopnou navázat nový vztah.

1944

Záchranný člun (Lifeboat). Skupinka britských a amerických občanů je konfrontována s příslušníkem SS. Hitchcockova politická bajka o nejednotnosti opozice proti nacismu narazila u diváků především kvůli pozitivnímu zobrazení nacismu.
Hitchcock zároveň pro Ministerstvo informací natáčí dva středometrážní snímky Madagaskarské dobrodružství a Bon Voyage kvůli propagaci spojenců ve druhé světové válce.

1945

Rozdvojená duše (Spellbound). Snímek pojednávající o pacientovi, jenž trpí obsedantní představou, že zabil, a krásná ošetřovatelka (Ingrid Bergmanová), která ho přesvědčí, že to není pravda. Tento prostý příběh je podle Hitchcocka zabalen do pseudopsychologie. Film zaujme především snovými sekvencemi, na nichž se podílel Salvator Dalí. Za svou hudební partituru pro theremin dostal Miklosz Rosza Oscara za nejlepší hudbu.

1946

Pověstný muž (Notorious) vypráví příběh točící se kolem uranu, nacizmu a Jižní Ameriky. V hlavních rolích Claud Rains coby nešťastně zamilovaný nacista, Ingrid Begmanovou jako agentka potácející se mezi dvěma muži a konečně Cary Grant jako zamilovaný profesionální agent. Úspěch byl založen na hereckých výkonech (zejména neschematické zobrazení nacisty Clauda Rainse) a detailním popisu vztahů.

1947

Případ Paradineová (The Paradine Case). Poslední film pro Davida O.Selznika. Klasické soudní drama o případu vražedkyně, do které se zamiluje její obhájce, nebylo příliš úspěšné i z důvodu odlišného obsazení, než chtěl Hitchcock.

1948

Provaz (Rope) – zfilmovaná rekonstrukce případu Leopold/Loebb se silným homosexuálním podtextem. Později úspěšněji zpracováno ve filmu Compulsion. Hitchcock pro svůj první barevný film zvolil experimentální formu. Snímek natočil v extrémně dlouhých záběrech trvajících i deset minut (podobně později experimentoval i Miklosz Jancso). Později tento experiment odsoudil jako samoúčelný. Film ovšem u diváků propadl.

1949

V dalším filmu Pod obratníkem kozoroha (Under Capricorn) se Hitchcock navrací k technice dlouhých záběrů v adaptaci románu Helen Simpsonové. Tragický příběh rozpadu manželství (Joseph Cotten a Ingrid Bergmanová) na pozadí 19. století se stal dalším uměleckým propadem.

1950

Hrůza na jevišti (Stage Fright) – poměrně staticky nasnímaná detektivka o vraždách v divadelním zákulisí. Hitchcock obsadil převážně britské herce, čímž posílil divadelní konotace. Během filmu poruší Hitchcock nepsané pravidlo a na začátek filmu umístí lživý flashback.

1951

Cizinci ve vlaku (Strangers on a Train) je první filmovou adaptací románu Patricie Highsmithové (z dalších Rudé slunce nebo Americký cizinec). Hitchcock v příběhu náhodného setkání dvou mužů, z nichž každý touží někoho zabít, zdůrazňuje své oblíbené motivy (motiv dominantní matky Bruna, velké finále – zde kolotoč, homosexuální motivy, neprávem obviněný muž atd.). Aby zvýšil napětí, celý film je veden v duální struktuře.

1952

Ve Zpovídám se (I Confess) na základě příběhu neprávem obviněného kněze rozehrává Hitchcock otázku etiky kněžského povolání. Otázka celibátu a potažmo zpovědního tajemství byla ale považována za klišé hollywoodského filmu, což byl jeden z hlavních důvodů, proč film i přes obsazení populárního Montgomeryho Clifta u diváků neuspěl.

1954

Vražda na objednávku (Dial M for Murder) – první ze tří Hitchcockových spoluprací s Grace Kellyovou. Film zpracovává hru Fredericka Knotta (mj. Wait Until Dark Terence Younga). Příběh manžela, jenž chce zabít svoji ženu, byl zpracován pro tehdy populární formát 3D. Tento formát je využit minimálně, pouze scéna zabití vraha nůžkami díky 3D formátu dostává větší napětí a hloubku obrazu. Hitchcock zajímavě experimentuje ve scéně soudního procesu, kdy je celý proces veden jako komentář, voiceover.
Snímek byl později předělán režisérem Davidem Millerem ve snímek Midnight Lace v hlavních rolích s Doris Day a Rexem Harrisonem. V devadesátých letech byl natočen další remake, kombinující charaktery dvou hlavních postav – zde ztvárněných Davidem Suchetem a Michaelem Douglasem. Manželku si zahrála Gwyneth Palthrow.

1955

V říjnu 1955 startuje televizní pořad Alfred Hitchcock uvádí. Do roku 1965 je uvedeno přes 200 epizod. Přestože Hitchcock režíroval pouze několik epizod, uvedl a produkoval každou epizodu.
Okno do dvora (Rear Window). Zápletka filmu, adaptující povídku Cornela Woolriche (Nevěsta byla v černém, Siréna od Mississippi), se změnila od původní ryze detektivní povídky (muž, který byl svědkem vraždy pátrá po vrahovi za pomoci své snoubenky) ve studii voyeurství. (Motiv abnormální sexuality je dalším obsedantním motivem – Psycho, Vertigo, Provaz, Marnie.) Robin Wood ve své knize Filmy Alfreda Hitchcocka nestaví hlavního hrdinu Jeffriese (James Stewart) do opozice voyeur – pozorovaný, ale tuto opozici interpretuje jako Jeffries/divák – voyeur (zdůraznění gendrových rolí – žena jako objekt mužských tužeb, klasická mužská dominance) – pozorovaný/kino. Laura Mulveyová ve svém vlivném článku zase považuje Jeffriesse za typického voyeura, který je za své voyeurství potrestán. Celý příběh lze samozřejmě číst i z hlediska psychoanalytického. Hlavní hrdina má zlomenou nohu – podle Freuda symbol penisu – což značí jeho impotenci. Pozorování je tedy jakási náhražka za uspokojivý sexuální život se snoubenkou (Grace Kellyová).
Film byl inspirací pro Briana DePalmu ve filmu Dvojník. A konečně také částečně pro polský Krátký film o lásce. Na rozdíl od Hitchcocka se zde z pozorovaného stane pozorovatel – změní se úhel pohledu.
Chyťte zloděje (Catch a Thief) je návratem k lehkým komediálním thrillerům. Zápletka kolem bývalého zloděje (Cary Grant) se zdá dnes spíše banální. Hlavním motorem jsou zde dialogy mezi Cary Grantem a Grace Kellyovou. Jedinou zvláštností je úvodní honička celá nasnímaná ve velkém celku, takže divák si akci musí spíše domýšlet.
Potíže s Harrym (Trouble with Harry) – Hitchcockův návrat k britskému černému humoru. Anekdota o nalezení mrtvoly muže, následném vyšetřování a konečně prozaickém vysvětlení smrti (infarkt). I přes zajímavě typově obsazenou Shirley MacLainovou byl film propadákem.

1956

Hitchcock občanem USA
Muž, který věděl příliš mnoho (The Man Who Knew Too Much) – remake filmu z roku 1934. Narozdíl od britské verze vsadil Hitchcock na větší melodramatičnost. Kromě změny povolání manželské dvojice je největší odchylkou postava manželky Jamese Stewarta, kterou zde hraje Doris Day. Je jí dán mnohem větší prostor, stává se aktivnější, má mnohem větší podíl na zneškodnění špionů v závěrečné scéně.
Nepravý muž (The Wrong Man) – takřka dokumentaristické ztvárnění autentické kauzy justičního omylu. Jestliže můžeme zápletku označit jako další variaci na téma neprávem obviněného muže, je Nepravý muž, narozdíl od ostatních filmů zabývajících se tímto tématem (Sabotér, Cizinci ve vlaku ad.), mnohem méně stylizovaný. Kamera zachycuje každodenní situace, policejní procedury. Tomu odpovídá i výkon Henryho Fondy v hlavní roli. Jeho pojetí postavy je velmi civilní bez špetky karikaturnosti. Přestože film u diváků propadl, stal se brzo opěvovaným titulem Hitchcockovy tvorby v Evropě.

1958

Vertigo je zřejmě nejosobnějším filmem Hitchcockovy kariéry. Podle románu francouzských autorů natočil Hitchcock velmi subtilní film. Snímek pojednávající o soukromém detektivovi Scottiem (James Stewart), jenž je najat, aby střežil manželku (Kim Novaková) svého známého. Netuší ovšem, že se stal obětí velkolepé lsti.
Narozdíl od ostatních Hitchcockových filmů má Vertigo odlišný temporytmus. Tempo snímku je pomalé, napětí není explicitně přítomno, což vyplývá ze změny žánru. Jedná se spíše o mysteriózní příběh než detektivku. Co z filmu činí mistrovské dílo, je práce s časoprostorem. Snímek díky své enigmatické struktuře (přítomné už v románu) propojuje minulost (příběh Carlotty), přítomnost (Madeleine a její „fiktivní příběh“) a konečně i budoucnost (závěrečná scéna propojující všechny časy – návrat na začátek). Důležitost času posilují scény se záhadnou Madeleine (scéna v lese) a použití dvou retrospektiv. Hitchcock klade velký důraz na mizanscénu (restaurace, muzeum, šperky), jejíž bohatost díky použití formátu Vistavision působí silně stylizovaně. Mizanscéna je často inspirována moderním výtvarným uměním (abstraktní malba, expresionismus, americké malířství konce 19. století) a stává se stylizovaným pojítkem mezi minulostí, přítomností a budoucností (Carlottin šperk, obraz Carlotty). Minulost tak ovlivňuje přítomnost (Carlotta – Madeleine, Madeleine – Scottie, Madeleine – Judy). Díky nejednoznačnému zobrazení časoprostoru se tak Vertigo stalo filmem, jenž nabízí spoustu interpretací (např. Slavoj Žižek). Dalším aspektem je sexuální podtext filmu: v první půli je Scottie představen jako voyeurista, ve druhé jako nekrofil (není to první zobrazení nekrofilie – viz. Laura Otty Premmingera). Touto stránkou věci se zabývala zejména feministická teorie (např. Laura Mulveyová). Samotný film se stal zdrojem mnoha parodií (Závrať Mela Brookse) a citací (Dvanáct opic Terryho Gilliama). Zároveň byl inspirací pro mnoho režisérů (Brian De Palma – Obssession a Dvojník).

1959

Na sever severozápadní linkou (North by Northwest) je přímým pokračovatelem linie započatou ve 39 stupních. Film kombinuje suchý absurdní humor s dramatickou linkou. Hlavním hrdinou je Roger Thornhill (Cary Grant) omylem považovaný za cizího agenta. Svým jednáním ohrožuje život tajné agentky (Eve Marie Saint), z čehož vyplývají následné dramatické situace. Film je pojat v duchu screwball comedy, na což mohou odkazovat nejen bláznivé situace a brilantně napsané dialogy, ale částečně i intertextové odkazy na Leopardí ženu Howarda Hawkse a Příběh z Filadefie (viz Stanley Clavell). Film je čistým příkladem MacGuffina (Hitchcockův termín). MacGuffin je naplánovaná zápletka, která posunuje charaktery blíže k akci, ale není důležitá pro film (náhrdelník v Number Seventeen, plutonium v Pověstném muži atd.). Zde je MacGuffinem vyprázdněná identita George Kaplana. Snímek obsahuje slavné finále na hoře Mount Rushmore, které ho tak spojuje s filmy jako Její zpověď či Sabotér. Druhou slavnou scénou je nálet práškovacího letadla za bílého dne. Hitchcock zde zajímavě pracuje s prostorem: nejprve ve velkém celku představí krajinu jako obrovskou plochu, aby se při náletu tato plocha zdála malou na možný únik.
Z tematické stránky znovu po filmu Provaz respektive Cizinci ve vlaku zobrazuje homosexualitu – tajemník Jamese Masona. Z dalších klasických obsesí je to motiv muže neprávem obviněného a motiv dominantní matky (zavdává příčinu k psychoanalytickým výkladům). Podle Stanleyho Clavella snímek obsahuje ještě rovinu divadelní. Postavy jsou nuceny hrát role – Thornhill je najat jako herec. Časté jsou intertextové odkazy na Shakespeara.

1960

Psycho je Hitchcockův nejslavnější film. Snímek byl natáčen v nízkorozpočtové produkci podle slavného stejnojmenného románu Roberta Blocha. Hichcock využil struktury předlohy a obsadil do hlavní role hvězdu Janet Leighovou, aby v souladu s předlohou byla v půli filmu náhle zavražděna. Hitchcock svou slavnou sprchovou scénou podle Jamese Monaca narušil obvyklé schéma sprchy jako bezpečného místa a navíc samotná vražda působí jako ničím neopodstatněná agrese a současně jako odstranění filmové star. Vražedná scéna je nastříhána pomocí rapidmontáže, díky čemuž nikdy nevidíme bodat nůž do lidského těla. Jestliže první půle filmu je vyprávěna z pohledu Janet Leighové, druhá je viděna spíše skrz Anthonyho Perkinse. Ten je zde ukázán jako muž silně závislý na své matce. Zároveň je v jeho útocích vidět potlačení homosexuality a impotence. Pomocí černobílé kamery vynikne kontrast světla a stínu, přičemž příkladem může být scéna odhalení Normana Batese.

1963

Ptáci (The Birds) jsou považováni za klasické hororové dílko. Podle povídky Daphne Du Maurier natočil Hitchcock studii lidí, kteří jsou náhle konfrontováni s extrémní situací. Narozdíl od ostatních Hitchcockových filmů zde zlo není přítomno v člověku, ale v ptácích (ti jsou zde prezentováni jako klasické monstrum). Na pozadí útoku ptáků se odehrává příběh Melanie Danielsové (Tippy Hedren) a Mitche Brennera (Rod Taylor). Melanie Danielsová projde cestou iniciace – během několika dnů se promění z rozmazlené dívky (symbol zlaté klece) ve vyspělou ženu uvědomující si základní lidské hodnoty. Hitchcock zde velmi výrazně experimentuje se zvukovou stopou. Ve filmu není použita klasická filmová hudba, ale elektronické ticho. Důraz je kladen na přirozené, diegetické ruchy. Film v mnohém předznamenává později velmi úspěšné filmy zabývající se tematikou zombie (skupina lidí proti přesile zombie).

1964

Marnie je pro mnohé vykladače poslední velký Hitchcockův film. Zápletka je postavena na dvou liniích: první je dívka Marnie a její krádeže, druhá je postavena kolem vztahu Marka a Marnie a jejich pokusu rozluštit Marniinu minulost. Ta, jak se ukáže, je znovu založena na silné, dominantní matce (viz. Psycho, Ptáci, Na sever severozápadní linkou). Zatímco v průběhu filmu se rychle opouští linie první, druhá se stává dominantní. Hitchcock ve vztahu Marka a Marnie ukazuje klasický sadomasochistický vztah, přičemž Mark je ukázán jako voyeurista (scéna přistižení při loupeži) a také díky obsazení Seana Conneryho má určité rysy playboye. Hitchcock pokračuje v experimentátorství s barvou, kterou započal již v Muži, který věděl příliš mnoho (problém modrých stop). Zde je to zobrazení červené barvy.

1966

Roztržená opona (Torn Curtain) je klasický špionážní film z období studené války. Na Hitchcocka je zde netradičně věnován poměrně velký důraz na politickou stránku, často zobrazenou pomocí nejhorších klišé (zlý Sovětský svaz, hodní Američané, pomáhající exil). Herectví obou hlavních představitelů (Julie Andrews a Paul Newman) navíc nekorespondovalo s ironií filmu. Asi nejslavnější scénou je zabití jednoho z agentů STASI. Umírání je zde zobrazeno vysoce realisticky – tj. pomalu.

1967

Cena Irvinga Thalberga za celoživotní dílo.

1969

Topaz je pokračováním linie započaté Roztrženou oponou. Spletitý špionážní příběh, zahrnující smlouvu SSSR s Kubou, infiltraci francouzské tajné služby a špionážní skupinu Topaz, byl i přes hvězdné obsazení (Philippe Noiret, Michele Piccolli) největším kritickým a uměleckým propadem.

1972

Zběsilost (Frenzy) je po dvou finančně i divácky neúspěšných filmech návratem ke klasickému thrilleru. Londýnská policie pátrá po škrtiči žen, přičemž zatkne nepravého muže, který tak musí dokázat svou nevinu. Snímek obsahuje veškeré hitchcockovské atributy brutálními vraždami počínajíc a černým humorem končíc. Příkladem může být scéna, kdy vrah se snaží mrtvole sebrat usvědčující předmět ze zaťatých rukou v jedoucím nákladním voze. Film se stal kasovně velmi úspěšným.

1976

Rodinné spiknutí (Family Plot) je posledním Hitchcockovým filmem uvedeným v kinech. Jedná se o krimikomedii, ve které se bohatá žena rozhodne najmout podvodníka a falešnou spiritualistku, aby našli jejího synovce – budoucího dědice. Ačkoliv se nejedná o vrcholného Alfreda Hitchcocka, je film přijat vlídně jak kriticky, tak i divácky.

1979

Cena za celoživotní umělecký přínos Amerického Filmového Institutu (AFI)

1980

Udělení Řádu Britského impéria královnou Alžbětou II.

29.4. 1980

Umírá na selhání ledvin.