Nevědomý vědomý Alfred Hitchcock

Alfred Hitchcock je dnes jedním z nejvíce uznávaných režisérů. Chválen je nejenom kritickou obcí, mnoho obdivu sklízí i u diváků. Jeho filmy patří mezi komerčně nejúspěšnější. I přesto, že se brzy proslavil a jeho filmy vydělávaly stále více peněz, nikdy nerezignoval na nejvlastnější umělecké poslání filmu – estetiku svých filmů založil na prostředcích tzv. „čisté kinematografie“. Ta podle Robina Wooda divákovi neumožňuje pouze vidět, „nýbrž i zakoušet (spíše než intelektuálně analyzovat) manifestaci tématu v určitém konkrétním bodě.“[1] U Hitchcockových filmů je podstatné, že se na ně lidé pouze nedívají, ale že se přímo stávají  součástí jejich životního rytmu. Jejich hledisko je většinou shodné s hlediskem hlavní postavy, v souladu s ní tedy analyzují jednotlivé situace, spontánně reagují a zpětně pak přemýšlejí o svých reakcích. Dospívají tak k nejhlubším významovým rovinám filmu, dostávají se daleko za povrch dějové linky.

Zdroj: hitchcock.alfred.fr

Jedním z typických rysů Hitchcockova režijního stylu a zároveň jeden z nejdůležitějších faktorů osobitosti a vytříbenosti jeho filmů je jednota typická pro každé jeho samotné dílo i tvorbu jako takovou. Tuto jednotu lze pochopit dvěma způsoby: v nižší rovině jako jednotu žánrovou (většinu snímků tvoří kriminální thrillery) a tématickou (opakující se témata jako „výměna viny“ nebo otázka normality/abnormality), v rovině vyšší jako jednotu stylovou. Samozřejmě si uvědomujeme, že Hitchcockova tvorba se postupně vyvíjela – a to svým námětem, stylem i morálním postojem. Hovoříme-li o stylové jednotě, máme na mysli samotnou metodu, kterou Hitchcock používal – postup od jednoho záběru k druhému. Hitchcockovy filmy tvoří organismus, u něhož je celek přítomen v každém detailu a každý detail se vztahuje k celku. Dle Robina Wooda je dalším znakem Hitchcockovy velikosti – v rámci této jednoty – velká rozmanitost jeho díla. Jako příklad uvádí pět Hitchcockových pozdních děl: Vertigo, Na sever Severozápadní linkou, Psycho, Ptáky a Marnie. Dle něj se hovoří o styčných bodech těchto snímků, jako je technika identifikace v případě Psycha a Vertiga, téma ptáků v Psychu a Ptácích, problematika vztahu dítěte a rodiče v Psychu a Marnie či téma „terapeutického“ účinku ve všech pěti filmech. Dle Wooda se však často zapomíná na zásadní odlišnost každého z těchto děl, která tkví v jejich námětu, atmosféře, stylu i metodě. Dle něj se jedná o „pět různých projevů jediného génia, nenacházíme tu nic, co by se opakovalo. Každý film vyžaduje od diváka jiný přístup.“[2]

Vraťme se nyní k tématickým námětům Hitchcockových filmů. Už bylo řečeno, že většinu jeho snímků lze označit za kriminální thrillery.  Napětí, typické pro všechny jeho snímky, je ale spíše součástí metody než tématem jednotlivých filmů. Když budeme analyzovat kterýkoliv z pozdních Hitchcockových snímků, uvědomíme si, že základní kámen, na němž je vystavěna dramatická situace, tvoří vždy vztah mezi mužem a ženou. Patrné je to u Pověstného muže, Vertiga či Marnie, platí to ale i pro Okno do dvora a Na sever Severozápadní linkou. Výjimku tvoří Provaz, v němž hraje ústřední roli nevyjasněný vztah mezi dvěma vrahy a Psycho, jež by se dalo označit za precizní studii Freudovy psychoanalýzy (frustrace plynoucí s negativní sublimace sexuálního pudu). I v tomto případě však sehrává velice důležitou roli vztah mezi mužem a ženou, konkrétně vztah mezi matkou a synem, jenž proběhl sice v minulosti, ale jehož důsledky si v sobě nese Norman Bates i do přítomnosti a jež ovlivňuje i jeho chování v budoucnosti. I zde se dostáváme zpět k Freudovi a jeho teorii Oidipovského komplexu. Inspirace Freudovým učením je patrná pro celé Hitchcockovo dílo. Dalším častým tématem je tzv. „terapeutický“ motiv[3]. Určitá postava se díky němu zbaví svých slabostí nebo obsesí tím, že se jim poddá a prožije je do nejkrajnějších důsledků. To je typické např. pro hlavní hrdinku filmu Podezření. Po svatbě zjistí, že je její manžel lhář, a tak ho začne podezřívat z přípravy vraždy. Je čím dál tím víc přesvědčena, že se má stát jeho obětí. Když spolu hrají scrabble, napíše nevědomky slovo „vražda“. Hitchcock v této scéně poukazuje na sílu nevědomí, na to, jak ovládá naše jednání. Její touha, aby byl manžel vrahem je nevědomá, ale silnější než ona sama. Nestává se tedy obětí svého muže, ale vlastních představ a tužeb.

Druhým, stále se opakujícím tématem Hitchcockova díla je rozšíření účinku této „terapie“ na diváka tím, že mu autor usnadní ztotožnění se s jednotlivými postavami.

Psycho; Zdroj: hitchcock.tv

Typické pro většinu Hitchcockových filmů je také prvek znepokojení. Hitchcock své postavy (a tím pádem i diváky, které se s vždy s nějakou postavou ztotožňují) nenechává nikdy klidné, neustále zpochybňuje a narušuje naše ustálené představy. Tím nás nutí být neustále v pozoru, přemýšlet a vyčkávat, co přijde. Toto očekávání je umocněno Hitchcockovým morálním postojem, který chápe dobro a zlo jako vzájemně provázané, nemožné je ve skutečnosti odlišit. Upozorňuje nás na to, že zlo je součástí nás samotných a nutí nás uvědomit si, že nečisté touhy jsou uloženy v psychice každého člověka – ať už na úrovni vědomé či nevědomé. Tento prvek znepokojení je jedním z hlavních nástrojů Hitchcockovského napětí, jehož koncepce je velmi složitá. Někdy je napětí prostředkem, jak diváka přimět, aby sdílel zkušenost jednotlivých postav, jindy zase pramení z jeho vnitřního konfliktu mezi dvěma protichůdnými reakcemi. Koncepce takového napětí je tedy prostředkem k tomu, aby byli diváci přímo vtaženi do nitra samotného filmu, aby opustili roli pouhého sledovatele a stali se sami účastníky děje. Nutné je upozornit na to, že Hitchcockovy filmy jsou po všech stránkách vyvážené. Nikdy nedovolí, aby filmové napětí přesáhlo míru únosnosti a vyvažuje ho proto jemným humorem. O stejné rovnováze lze hovořit u zvukové stopy. Obraz není dominantní složkou Hitchcockova díla, stejně důležitou roli hraje filmová hudba (nikdo asi nezapomene hudební motiv slavné sprchové scény v Psychu, při jehož vypnutí ztrácí obraz 50 procent své působivosti), ruchy i naprosté ticho. I když Hitchcock rozehrává často tabuizovaná témata jako sadismus, pedofilii, homosexualitu, voayerismus, činí je „normálními“ tím, že nám připomíná nečisté touhy uložené v mysli každého z nás.  Dramatické situace plné honiček střídá pohledy do (alespoň zdánlivě) klidného rodinného života, dlouhé záběry bez střihu kompenzuje častými nájezdy a odjezdy kamery. I přesto, že jsou Hitchcockovy režisérské kvality nesporné, nebyl vždy oslavován jako kvalitní filmový umělec tak, jako je tomu dnes. Negativní přístup kritiků časopisu Sight and Sound se projevil na nepřízni, se kterou se Hitchcock setkal v rodné Anglii. O jeho rehabilitaci se postarali až francouzští kritici časopisu Cahiers du Cinéma, v čele s Jeanem Douchetem a Françoisem Truffautem, který se zasloužil i o vydání známé knihy rozhovorů s Hitchcockem. Právě příslušníci francouzské nové vlny se stali největšími obdivovateli a pokračovateli Hitchcockova díla, jehož považovali za velkého génia, skromného umělce, který si neuvědomuje kvality vlastního díla. Cítili proto povinnost šířit jeho tvorbu a rehabilitovat Hitchcockovu pověst umělce, který tvoří výhradně pro peníze a je schopen kvůli komerčnímu úspěchu dělat ústupky směrem k lidovému vkusu a humoru. Tuto nechvalnou pověst, o níž se zasloužili britští kritici, vyvrací ve své knize Alfred Hitchcock a jeho filmy i Robin Wood, který poskytuje podrobnou analýzu devíti Hitchcockových snímků (Cizinci ve vlaku, Okno do dvora, Vertigo, Na sever Severozápadní linkou, Psycho, Ptáci, Marnie a Roztržená opona) a podává tak zatím nejpřehlednější a fakticky nejpodloženější studii díla tohoto výtečného umělce.

Literatura

WOOD, Robin. Alfred Hitchcock a jeho filmy. Orpheus, Praha 2003.