Alfred Hitchcock a jeho filmy

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 25. července 2007 Rubrika: Téma | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Robin Wood: Alfred Hitchcock a jeho filmy – JAROSLAV STUCHLÝ –

Proč bychom měli brát Hitchcocka vážně?

Dnešní čtenář (a samozřejmě divák) může nad úvodní řečnickou otázkou britského literárního a filmového kritika a teoretika Robina Wooda (nar.1931) jen nechápavě zakroutit hlavou. Je opravdu nutné Alfreda Hitchcocka ospravedlňovat? Je tu snad někdo, kdo jej vážně nebere, kdo jej stále degraduje jen na režiséra řemeslně zručně natočených thrillerů (či dokonce zcela nesprávně hororů), kdo při vyslovení jeho jména automaticky zareaguje oním protivným (protože zprofanovaným) slovním spojením – Mistr napětí, Mistr hrůzy? Může dnes ještě někdo přehlížet komplexnost jeho tvorby, tématickou provázanost a v neposlední řadě vliv, jaký měl a má na nové generace filmových tvůrců?

Ano, úvodní otázka již není aktuální, což se však naštěstí nevztahuje na zbytek textu, jehož zásadní část vznikla roku 1965, tedy v době, kdy se Hitchcockův význam teprve začínal doceňovat (prvenství v tomto úsilí nelze upřít kritikům – pozdějším představitelům francouzské nové vlny – soustředěným kolem magazínu Cahiers du Cinéma). Robin Wood podrobil kritické analýze šest posledních Hitchcockových filmů (posledních z hlediska napsání a vydání své knihy): Roztržená opona (1965), Marnie (1964), Ptáci (1963), Psycho (1960), Na sever Severozápadní linkou (1959) a Vertigo (1958), k nimž přidal ještě Okno do dvora (1954) s Cizinci ve vlaku (1951). Námitka, proč se nepustil do celkové studie a proč chybějí takové zásadní tituly, jako například Ani stín podezření (1942), Provaz (1948) a zejména Hitchcockovo mistrovské dílo Pověstný muž (1945), je hned v zárodku umlčena jednoduchým vysvětlením: v době, kdy Wood knihu tvořil, byla jediná možnost, jak film zhlédnout – jít na něj prostě do kina. Mnohé klíčové snímky tak zůstaly tenkrát Woodovi nedostupné a ačkoli je samozřejmě znal (především k Pověstnému muži se opakovaně vrací v rozsáhlém Úvodu i závěrečné Retrospektivě, která vznikla více jak deset let po prvním vydání knihy, takže čtenář se nakonec dočká i několika poznámek k opravdu posledním Hitchcockovým filmům: Topazu, Zběsilosti a Rodinnému spiknutí), do samostatných studií se nepustil.

Při psaní R. Wood nezapřel své literární kořeny (původně vystudoval anglickou literaturu v Cambridgi), zajímavé je například jeho až „obsesivní“ srovnávání Hitchcocka se Shakespearem: od výběru cizích předloh, přes jejich umělecké povýšení (u alžbětinského dramatika prostřednictvím poetického jazyka, u Hitchcocka prostřednictvím dokonale promyšlené režie) až třeba po „nadbíhání“ lidovému vkusu (Shakespearovy komické figury a vulgární dvojsmysly, Hitchcockovy gagy, černý humor a vůbec celé zakotvení tvorby v populárním žánru kriminálního nebo špionážního thrilleru).
Vlastní analýzy jednotlivých snímků jsou pak učebnicovou ukázkou toho, jak k podobným rozborům přistupovat. Woodovi jde hlavně o proniknutí do významu Hitchcockových děl, za stejně důležité považuje však také jejich emocionální působení na diváka (film nejenom vidět a intelektuálně mu porozumět, ale také jej zažít). Při uvádění důležitých scén nezabředá do pouhé popisnosti, vždy mu slouží k proniknutí do psychologického a morálního profilu postav. Je zřejmé, že Wood Hitchcockovo dílo obdivuje, není to však nekritický obdiv nadšeného fanouška. A třeba po prostudování jeho knihy vyplave na povrch i fakt, že laciná nálepka „hitchcockovský“, kterou recenzenti často přisuzují kdejakému filmu podle vnějších atributů, ve skutečnosti označuje něco mnohem zásadnějšího než jen použití Hitchcockových témat a motivů – toto adjektivum zahrnuje způsob, jakým svoje filmy promýšlel, točil a kontroloval do posledního políčka.

Z důvodu, který byl již naznačen výše, je nejméně prostoru věnováno Oknu do dvora (v roce 1965 byla v USA dostupná jen jedna kopie tohoto filmu pro veřejné i soukromé projekce), nejvíce místa zabírá Vertigo (které autor knihy považuje nejen za Hitchcockovo největší mistrovské dílo, ale také za jeden ze čtyř či pěti nejzásadnějších a nejkrásnějších filmů celé světové kinematografie) a Marnie (jejíž analýzu zařadil Wood až do doplněného vydání z roku 1977 a rozborem dokazuje neoprávněnost všeobecně rozšířeného názoru, že právě tento film stojí na počátku Hitchcockova uměleckého sestupu).

K nesporným kladům publikace patří i zasvěcený Epilog Milana Klepikova, kompletní Hitchcockova režijní filmografie a vybraná bibliografie, z níž je v češtině dostupná bohužel pouze kniha Rozhovory Hitchcock-Truffaut (nestálo by za úvahu vydat ji po 20 letech znovu?!).
Mnohem lepší je naštěstí situace v dostupnosti všech osmi analyzovaných filmů – péčí společností Universal a Warner Bros. (obě však již své firemní zastoupení v tuzemsku zrušily) je lze na DVD zhlédnout s českou titulkovou podporou.