Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Vertigo / Závrať

Vertigo / Závrať

TÉMA: Vertigo (režie: Alfred Hitchcock, 1958) – MILAN HAIN –

V 50. letech se režisér Alfred Hitchcock ocitá na vrcholu svých tvůrčích sil. Postupně natáčí vynikající adaptaci románu Patricie Highsmith Cizinci ve vlaku (1951), „náboženský“ thriller Zpovídám se (1953), poté dvakrát předvádí mistrovskou schopnost pracovat s napětím na extrémně malém prostoru ve snímcích Vražda na objednávku a Okno do dvora (oba z roku 1954). Následují „zlodějská“ krimi Chyťte zloděje s Carym Grantem, hitchcockovsky černá komedie Potíže s Harrym (oba z roku 1955), remake vlastního o dvaadvacet let staršího britského filmu Muž, jenž věděl příliš mnoho a podle skutečného příběhu natočené drama Nepravý muž s Henrym Fondou (oba z roku 1956). Toto mimořádné období pak vrcholí slavným Vertigem (1958) a pokračuje snímky Na sever severozápadní linkou (1959), Psycho (1960), Ptáci (1963) a Marnie (1964).

Vertigo neoddiskutovatelně patří k nejvýznamnějším milníkům světové kinematografie. Zásluhu na tom má mnoho faktorů – široký tematický záběr snímku a množství motivů (film zpracovává například motivy fetišismu, nekrofilie, akrofobie nebo dvojnictví; ale funguje i na mnohem obecnější úrovni – témata lásky a smrti); stylová vytříbenost (dosažená ve spolupráci se špičkami jednotlivých filmařských oborů – od kamery přes kostýmy až po hudbu); technické novátorství filmu (strach z výšek navozen jednoduchým kamerovým trikem; práce s filtry); nekonvenční práce s narativem (odhalení „pointy“ ve dvou třetinách filmu); herecký um tří hlavních protagonistů – a tak bychom ve výčtu mohli pokračovat dále. Vertigo stále vybízí k novým interpretacím a zároveň se vzpírá jakémukoliv konečnému výkladu. Snímek inspiroval stovky tvůrců1 a získal si srdce miliónů filmových fanoušků. V následujících řádcích se alespoň částečně pokusím dotknout důvodů, proč tomu tak je.

Na počátku všeho… byla kniha

V roce 1954 vyšel v Paříži román Mezi mrtvými (D’Entre les Morts) dvojice francouzských autorů Pierrea Boileaua a Thomase Narcejaca.2 Kniha vypráví o bývalém policistovi Flavieresovi, který poté, co se stal svědkem kolegovy smrti, trpí akrofobií.3 Přítel ze starých časů chce využít Flavieresových služeb k tomu, aby sledoval jeho manželku Madeleine a pokusil se zjistit příčinu jejího podivného chování v poslední době. To se mu nepodaří – místo toho se jí ale stane posedlý a bezhlavě se do ní zamiluje. Její zvláštní stavy ji však nakonec zcela ovládnou a Madeleine svůj život dobrovolně skončí skokem z věže, kterému hlavní hrdina kvůli svému handicapu pouze přihlížel, aniž by mu byl schopen zabránit. Později psychicky nevyrovnaný Flavieres potkává ženu, která se jeho mrtvé lásce nápadně podobá. Osloví ji a po malých krůčcích ji začne přetvářet v Madeleine. Na závěr knihy si autoři nechali překvapivou pointu – Madeleine a Flavieresův nový objev jsou ve skutečnosti jedna a tatáž osoba. On sám se stal obětí podvodu zinscenovaného jeho přítelem, který jej potřeboval jako svědka fingované sebevraždy Madeleine. Ve skutečnosti je totiž všechno jinak – Madeleine přítelovu manželku pouze hrála – té skutečné se již stihl zbavit a šlo mu pouze o získání přesvědčivého alibi.

Vertigo si z románu propůjčuje pouze základní dějovou linii popsanou výše, kterou obohacuje o několik nových motivů a postav – Robin Wood například zmiňuje motiv sekvojí, který v románu nemá svůj ekvivalent.4 Zcela novou postavou je pak „mateřsky“ založená přítelkyně hlavního protagonisty Scottieho5  Midge, jež byla dopsána scenáristou Samem Taylorem. Zároveň je děj přesunut z Francie do kalifornského San Francisca, které se podle mnohých vykladačů filmu stává dalším „hrdinou“ příběhu. Největší změnou ve výstavbě syžetu je Hitchcockovo odmítnutí šokující pointy. Odhalení pravé totožnosti „druhé ženy“ (ve filmu se představí jako Judy) totiž přichází již ve dvou třetinách snímku.

_

Hitchcock a ti druzí

Pro Alfreda Hitchcocka byla volba spolupracovníků vždy naprosto zásadní. Potřeboval se obklopit schopnými lidmi, kterým mohl věřit.6 Při natáčení Vertiga se sešly naprosté špičky svých oborů, které měly zásadní podíl na výsledném díle.
Autorem titulkové sekvence je Saul Bass, legendární grafik, který svým inovativním přístupem k tvorbě  úvodních titulků způsobil v Hollywoodu malou revoluci.7 Ve Vertigu spojil hranou akci s animací. Na začátku vidíme makrodetaily ženské tváře – levou dolní část jejího obličeje; poté rty a oči, dívající se doleva a doprava. Kamera se poté přesune pouze nad pravé oko. Mírně se k němu přiblíží a v tom okamžiku plátno zalije červená barva. Oko se strachy rozšíří a objeví se v něm titulek s názvem filmu – „Vertigo“. Následují animované spirálovité obrazce – předzvěst nejen hrdinovy závratě, ale vlastně i celého příběhu. Ten je totiž strukturován rovněž do jakési spirály.
Za kamerou stál Robert Burks, Hitchcockův oblíbený kameraman, se kterým natočil většinu svých filmů z 50. a první poloviny 60. let (výjimku tvoří pouze Psycho). Společně museli například vyřešit způsob, jakým evokovat Scottieho závrať na schodišti ve zvonici. Nakonec byl použit na bok položený model schodiště, do nějž byla umístěna kamera na kolejích.8 Slavný „vertigoefekt“ byl docílen jízdou kamery dozadu a souběžnou změnou ohniskové vzdálenosti „vpřed“.9 Velikost takového záběru zůstala nezměněná. Snová atmosféra filmu je do značné míry také výsledkem Burksovy práce. V scénách na hřbitově nebo u Golden Gate Bridge je užíváno mlhového filtru, který tento snový dojem vyvolává. Madeleine se v nich stává doslova éterickou bytostí a divák má pocit, že je odkudkoliv, jen ne z pozemského světa.

Hudba je dílem Bernarda Herrmanna, další legendy spojené s Hitchcockovým vrcholným obdobím.10 Jejich spolupráce trvala 10 let – od Potíží s Harrym po Marnie. Pro Vertigo Herrmann vytvořil soundtrack složený převážně z krátkých skladeb, u nichž si spíše než melodii zapamatujete jejich náladu. Právě v tom spočívá Herrmannovo mistrovství – hudební složka na sebe nestrhává zbytečnou pozornost, ale slouží k dotvoření nálady nebo k popsání psychologického stavu postav. Ve spojení s obrazem pak působí maximálně funkčně.11
Nejtěžším úkolem se pro režiséra a producenty stalo hledání vhodného scenáristy, který by románovou předlohu co nejlépe zpracoval do podoby filmového scénáře. Jako první byl najat Maxwell Anderson, známější spíše jako dramatik (nicméně v Hollywoodu měl jako scenárista velice slušnou pověst). Výsledek jeho snažení byl však naprosto neuspokojivý. Vystřídal jej Alex Coppel, ale ani jeho verze producenty v čele s Hitchcockem nenadchla.12 Nakonec volba padla na dalšího broadwayského dramatika Samuela Taylora a že měl při ní Hitchcock šťastnou ruku, asi není třeba dodávat. Taylor přišel s množstvím přínosných nápadů – jak už bylo řečeno, dopsal do příběhu například celou postavu Midge. Jeho divadelní praxe je pak nejvíce znát v dialozích.
Z dalších členů štábu je třeba alespoň telegraficky zmínit možná nejslavnější hollywoodskou kostýmní návrhářku všech dob Edith Head, držitelku osmi Oscarů, jejíž přínos Vertigu spočívá hlavně v práci s barvami kostýmů, a autora dekorací Henryho Bumsteada.
Na závěr kapitolky jsem si nechal herecké protagonisty. S Jamesem Stewartem se pro roli Scottieho počítalo od samého začátku. Hitchcock jej (ve všech čtyřech společných snímcích) využíval jako člověka z ulice, typického Američana, se kterým se divák ochotně ztotožní. První dvě třetiny filmu sledujeme všechno dění z jeho perspektivy. Společně s ním dostáváme úkol sledovat Madeleine, jsme přítomni v jeho autě při dlouhých cestách San Franciscem a okolím. Stejně jako on nejsme schopni dostat se až na vrchol zvonice a zabránit tak Madeleine ve skoku dolů. Ve dvou třetinách snímku však dojde k už zmiňovanému odhalení a divák tak má poprvé přístup k více informacím než Scottie. Po zbytek filmu už nesledujeme dění jeho očima – sledujeme jeho (respektive sami sebe). Zajímá nás způsob, jakým se dozví to, co my už víme, a jak na tuto informaci bude reagovat. Filmografie Jamese Stewarta je výjimečně bohatá, ale i tak můžeme říci, že jeho herecký výkon ve Vertigu patří k těm nejpovedenějším a nejkomplexnějším v jeho kariéře. Scénář od něj mnohdy vyžadoval ztvárnit v jednom okamžiku i několik protichůdných emocí a Stewartovi se to beze zbytku daří.

Na rozdíl od Stewarta tehdy pětadvacetiletá Kim Novak v původních plánech vůbec nefigurovala. Hlavní ženská role měla připadnout Veře Miles, ze které chtěl Hitchcock prostřednictvím Vertiga udělat hvězdu první velikosti. Ta sice prošla všemi kamerovými a kostýmními zkouškami, náhle však otěhotněla a Hitchcock o ni ztratil zájem.13 Kim Novak měla v době natáčení za sebou například výraznou roli v Loganově Pikniku u cesty.14 Až Vertigo však mělo prověřit její skutečné kvality. V knize rozhovorů Hitchcock – Truffaut se prvně jmenovaný vyjadřuje v tom smyslu, že s jejím výkonem a hlavně přístupem nebyl úplně spokojen. Truffaut však oponuje: „Mohu vás ujistit, že všem, kteří obdivují Vertigo, se Kim Novak v tom filmu líbí. Nevidíme každý den na plátně americkou herečku, která by byla tak smyslná.“15
Jakýsi protipól k  Madeleine / Judy pak představuje postava Midge, kterou ve filmu hraje Barbara Bel Geddes.16 Zatímco Madeleine je nevypočitatelná, vyzývavá, plná tajemství, Midge působí nevýrazně, mateřsky, nudně. Scottie ji vnímá jako jistotu, ke které se vždy může vrátit. Barbara Bel Geddes se pro svoji roli typově hodila a působí v ní velmi přesvědčivě.

_

San Francisco – nejevropštější z amerických měst17

Nenajdeme mnoho filmů, ve kterých by prostředí hrálo tak důležitou roli jako právě ve Vertigu. San Francisco bylo pochopitelně dějištěm mnoha snímků již před rokem 1958 – například četných filmů noir (Maltézský sokol, Pryč od minulosti…). Až Hitchcock však dokázal dokonale využít jak geografické polohy města a jeho kopcovitého charakteru, tak i mnoha pamětihodností a dalších míst, která ve filmu dostávají symbolický význam.
Scottie si při pronásledování Madeleine brzy všimne, že je obsesivně zaujatá minulostí – všechny zastávky během jejího bloudění městem nějakým způsobem odkazují k ženě jménem Carlotta Valdez. Ta, ačkoliv je už mnoho let mrtvá, se doslova vrací z říše mrtvých a začíná se „vtělovat“ do Madeleine (že se jedná pouze o „divadlo“, které je součástí podvodu na Scottieho, zatím ještě nevíme). Postupně s oběma hlavními hrdiny filmu navštívíme mimo jiné tato místa: misii Dolores, vůbec nejstarší budovu v San Franciscu (založena byla již v roce 1776); palác Legion of Honor, sloužící jako muzeum, ve kterém se nachází Carlottin obraz, před nímž Madeleine celé hodiny vysedává jako uhranutá; Golden Gate Bridge, u něhož Scottie zachraňuje Madeleine před utopením; misii San Juan Bautista, vzdálenou od města asi hodinu a půl jízdy, kde Madeleine páchá fingovanou sebevraždu.18 S tématem času pak souvisejí i sekvoje, „nejstarší žijící organismy na naší planetě.“ Scény s nimi byly natáčeny v nedalekém státním parku s názvem Big Basin Redwoods (ačkoliv se nás film snaží přesvědčit, že se jedná o sekvoje v Muirově lese). Symbolicky je pak třeba pohlížet i na věž se jménem Coit Tower, která se nachází blízko Scottieho domu a funguje jako falický symbol.19

Pozorní diváci si jistě všimli, že Scottie při svém projíždění sanfranciskými uličkami jede vždy z kopce dolů, nikdy tomu není naopak. Vraťme se nyní na úplný úvod filmu. Scottie, ještě jako příslušník policie, se společně s kolegy snaží dopadnout zločince, unikajícího po střechách domů. Scottie uklouzne a zachytí se o okap. Jeho kolega se při pokusu o jeho záchranu zřítí a pád nepřežije (což se stane příčinou Scottieho strachu z výšek). V další scéně pak vidíme Scottieho v bezpečí Midgeina bytu. Jak se Scottiemu podařilo zachránit, se nikdy nedozvíme. Robin Wood ve své analýze říká, že Scottie symbolicky visí nad propastí po celý zbytek filmu.20 Další interpretace zase může nabídnout výklad, že Scottie po zbytek filmu symbolicky padá dolů, což je vyjádřeno právě jízdami autem z kopce.
San Francisco zůstane s Vertigem navždy spojené. Ve městě se v současnosti dokonce pořádají tzv. Vertigo Tours, během kterých vás průvodci zavedou na všechny zásadní lokace z filmu. I my se tedy můžeme, stejně jako Scottie, vydat po stopách Madeleine.

_

Jak si na Vertigu (ne)vylámat zuby

Různých interpretací Vertiga existují desítky. My se pro ilustraci (a pouze ve zkratce) podíváme na dvě z nich. Záměrně jsem vybral ty radikálnější, aby se před námi v plné šíři otevřely interpretační možnosti Hitchcockova filmu.
Autorem té první je slovinský filozof, sociolog a teoretik umění Slavoj Žižek, který na film aplikuje psychoanalytické postupy. Podle Žižeka se Scottie a Madeleine (respektive Judy) stávají oběťmi svých vlastních her, které nakonec zvítězí nad realitou. Madeleine se zaplétá do vlastní sítě předstírání a podvodů, Scottie se stává posedlým ideálem ženy, jejím obrazem – ten však za sebou neskrývá nic jiného než smrt. Klíčovým záběrem filmu se stává profil Madeleine (například v Ernieho restauraci, ve které ji Scottie prvně uvidí) a Judy (v závěru v hotelovém pokoji). Za tímto profilem se však neskrývá vůbec nic, jen prázdnota, kterou máme tendenci vyplňovat vlastní fantazií. To, čeho se nám v reálném světě nedostává, projektujeme do této nicoty. Když se Judy pod Scottieho nátlakem proměňuje v Madeleine, stávají se jeho fantazie skutečností. Pro zhmotněné sny, jak říká Žižek, máme jeden odpovídající výraz – noční můra. Scottieho snaha oživit mrtvou osobu je pak čirou nekrofilií. Až poté, co je takto Judy přeměněna, je s ní schopen pohlavního styku (jenž samozřejmě není filmem explicitně vyjádřen). Žižek v souvislosti s tím parafrázuje známé pořekadlo: „Jediná dobrá žena je mrtvá žena.“21

Jean-Luc Alpigiano rozvádí interpretaci Chrise Markera22, kterou v některých bodech upravuje a radikalizuje. Podle Markera je druhá část snímku (tedy od smrti Madeleine) pouze „dílem Scottieho představivosti.“23 Scottie nedokázal snést ztrátu milované osoby, a proto si vytvořil „časovou zónu“, ve které by bylo možné Madeleine vzkřísit. Zkoumáním profilových záběrů dochází Alpigiano k překvapivým závěrům – levý profil je odrazem Carlotty, ženy z obrazu, a právě on je spojen s myšlenkami na smrt. Pravý profil je pak tím jediným, do kterého je Scottie zamilován – jen on „hraje“ pro přítomnost – tedy pro Madeleine. Carlotta se skrze levý profil (doslova) vrací do těla Madeleine a vyvolává v ní touhu zemřít. Hlavní postavy jsou tak čtyři – Scottie, Madeleine, Judy a Carlotta. Posledně jmenovaná se stává skutečným hybatelem děje, když se z minulosti vrací a zásadním způsobem zasahuje do přítomnosti, když zabíjí Madeleine. Scottiemu pak nezbývá nic jiného, než „se vrátit do minulosti a zabít ženu, která se jednoho dne stane přízrakem.“ Jen tak bude moci svou lásku zachránit.

Zúčtování

Po premiéře v roce 1958 se o Vertigu mluvilo velice zdrženlivě. Ani diváci se na film příliš nehrnuli – tržby jen stěží pokryly natáčecí náklady. Jako o Hitchcockově mistrovském díle se o něm začalo hovořit o mnoho let později. Dnes se pravidelně objevuje na předních příčkách anket o nejlepší film všech dob.
Přitom nechybělo málo a mohli jsme o potěšení ze sledování Vertiga přijít úplně. Stav všech dostupných kopií s filmem byl v polovině 90. let mizerný – barvy (na které byl tak kladen důraz) byly vybledlé, zvuk nekvalitní. Restaurátorský tým se však se všemi problémy vypořádal velice dobře a výsledkem jejich snažení je opravená verze filmu, která oživuje legendu ve vší její nádheře.24 Takto ošetřený film měl u nás premiéru v roce 1998 v rámci Projektu 100 a před třemi lety byl vydán i na DVD.

 

Vertigo

Režie: Alfred Hitchcock
Scénář: Alec Coppel, Samuel A. Taylor; Pierre Boileau, Thomas Narcejac (autoři knižní předlohy)
Kamera: Robert Burks
Hudba: Bernard Herrmann
Střih: George Tomasini
Hrají: James Stewart, Kim Novak, Barbara Bel Geddes, Tom Helmore, Henry Jones, Raymond Bailey, Ellen Corby
USA, 1958, 128 min.

Zdroj obrázků: en.wikipedia.org

Literatura

ALPIGIANO, Jean-Luc. Vertigo aneb síla představivosti. Cinepur, č. 13 (červen 1999), str. 52 – 55.
BARR, Charles. Vertigo. London, 2002 (pouze anglicky)
DOINEL, Milan. Monument jménem Vertigo. Literární noviny, roč. 9, č. 5 (1998), str. 14.
SEIDL, Tomáš. Vertigo. Filmové listy (kniha vydaná k Projektu 100), 1998, str. 64 – 69.
THEIN, Karel. Hotel McKittrick aneb čtyři a čas. Cinepur, č. 13 (červen 1999), str. 50 – 51.
TRUFFAUT, Francois – HITCHCOCK, Alfred. Rozhovory Hitchcock – Truffaut. Praha, 1987, str. 135 – 138.
WOOD, Robin. Alfred Hitchcock a jeho filmy. Praha, 2003, str. 57 – 74.
ZUSKA, Vlastimil. Film(m)osofická meditace o závrati z času. Iluminace, roč. 10, č. 2 (1998), str. 57 – 68.

Odkazy

kritika restaurované verze (v angličtině)
Vertigo tehdy a nyní – srovnání záběrů z filmu s fotografiemi z roku 2003

Dokumenty

The Pervert’s Guide to Cinema (Velká Británie, Rakousko, Nizozemsko, 2006)
Obsessed with Vertigo (USA, 1997)

 

 

Print Friendly
  1. z těch nejznámějších můžeme jmenovat alespoň Briana De Palmu nebo Davida Lynche []
  2. Francois Truffaut několikrát vyslovil názor, že román byl psán speciálně pro Hitchcocka, aby mu posloužil jako předloha nového filmu – Hitchcock to však ve známé knize rozhovorů popírá; Boileau a Narcejac jsou kromě jiného autory předlohy ke Clouzotovým Ďábelským ženám (1955). []
  3. chorobný strach z výšek []
  4. viz Robin Wood. Alfred Hitchcock a jeho filmy. Praha, 2003, str. 58 []
  5. francouzské jméno hlavního hrdiny bylo pochopitelně nahrazeno jménem typicky americkým; naopak jméno Madeleine zůstalo zachováno – snad kvůli určitému tajemství, které je v něm obsaženo; zároveň pak působí archaicky, což pomáhá vystihnout Madeleinino zaujetí minulostí []
  6. Podle mnohých výpovědí se například při natáčení nedíval do objektivu kamery nebo údajně nikdy nechodil na denní práce – to si mohl dovolit pouze v případě absolutní důvěry ve svůj štáb. []
  7. Pro Hitchcocka vytvořil i titulky k Na sever severozápadní linkou nebo k Psychu. []
  8. Horizontálně orientovaný model ušetřil několik desítek tisíc dolarů, což byla nezanedbatelná částka. []
  9. U transfokátoru se samozřejmě nejedná o skutečný pohyb – proto jsou užity uvozovky. []
  10. Herrmann se již dříve proslavil hudbou pro Orsona Wellese, svého jediného Oscara však získal za snímek All That Money Can Buy z roku 1941. []
  11. Více se můžete dočíst v samostatném článku. []
  12. Nakonec si alespoň soudní cestou vymohl právo na své jméno v titulcích. []
  13. Obsadil ji o dva roky později do filmu Psycho. []
  14. Na který je Vertigem dokonce odkazováno – Judy do San Francisca přichází z Kansasu, ve kterém se Piknik u cesty odehrává. []
  15. Truffaut, Francois – Hitchcock, Alfred. Rozhovory Hitchcock – Truffaut. Praha, 1987, str. 138. []
  16. Český divák ji bude nejspíše znát jako hlavu rodinného klanu Ewingů Miss Ellie z naftařského seriálu Dallas. []
  17. Parafráze citátu Cecila Beatona, fotografa a kostýmního návrháře. []
  18. Věž, dominanta této budovy, dávno shořela, a tak musela být pro film domalována; návštěvníci misie bývají její neexistencí často zklamáni. []
  19. Věž dostala své jméno podle členky hasičského sboru, která žila na přelomu 19. a 20. století a ironií osudu se jmenovala Lillie Hitchcock Coit. []
  20. viz Robin Wood. Alfred Hitchcock a jeho filmy. Praha, 2003, str. 59 []
  21. Interpretace Slavoje Žižeka se nachází v celovečerním dokumentu Pervert’s Guide to Cinema. []
  22. Spisovatel, autor třicetiminutového filmu Rampa (La Jetée, 1962), který je jeho osobním komentářem právě k Vertigu. []
  23. viz Alpigiano, Jean-Luc. Vertigo aneb síla představivosti. Cinepur, č. 13 (červen 1999), str. 52 – 55 []
  24. Restaurovaná verze má však i své odpůrce, kteří jí vyčítají hlavně neadekvátní nakládání s barvami. []

Autor

Počet článků : 115

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru