Nejsme „ti mystifikátoři“

Rozhovor s dokumentaristickou dvojicí Vít Klusák – Filip Remunda, která na LFŠ představila svou novinku Český mír.

Českou společností zmítá mnoho problému a zásadních jevů. Jakým způsobem si vybíráte náměty? Co je pro vás při volbě tématu důležité a jaké otázky si při výběru kladete?

Filip Remunda: Zajímají nás témata, která vystihují ducha doby, v níž žijeme. Vážně jsme například zvažovali natočit film o volbách, jehož ústřední postavou mělo být duo performerů “Paroubek-Topolánek”. Více než komedii o principálech českých politických stran jsme chtěli natočit film o povaze české reklamokracie. Při výběru témat vždy pečlivě zvažujeme, jestli je téma dostatečně zobecnitelné a jestli bude artikulovatelné za sto a více let. Při natáčení radaru jsme proto hojně čerpali z českých reálií, přičemž jsme výrazně zohledňovali pohled zvenčí. Proto ve filmu vedle amerických prezidentů vystupují učenci Noam Chomsky a Slavoj Žižek, ale i Brian How, křesťanský protiválečný aktivista, který dlouhých sedm roků stanuje v Londýně před parlamentem, či Concepcion Picciotto, jež podobným způsobem protestuje před Bílým domem už od roku 1981. Pokusili jsme se dát do souvislosti naše trauma ze sovětské okupace s používáním bílého fosforu a radioaktivní munice ve Válce proti terorizmu…

Existuje téma, které byste chtěli vidět zpracované ve filmu, ale sami si na něj netroufáte?

Vít Klusák: Nedávno k nám doputoval námět, v němž je popsáno, jakým způsobem se u nás obcházejí zbraňová embarga a českými samopaly se pak lidé vraždí v nestabilních oblastech. Odborník, se kterým jsme začali námět probírat, nás ale upozornil, že lidé z tohohle byznysu nemají problém své protivníky zabíjet, tak to zatím leží v šuplíku.

Nepochybně jste museli být během natáčení připraveni na jakýkoliv vývoj událostí, ale stalo se něco, co vás skutečně zaskočilo?

FR: Bylo toho víc. Parkanová darovala Bushovi remix Gagarinovy písně – to byl jeden z důvodů, proč jsme se o téma začali zajímat. Topolánek zase během státní návštěvy Washingtonu daroval Bushovi českou flintu, chtěl tím asi podpořit náš zbrojní průmysl. V Americe jsme se dozvěděli, že Spojené státy jsou naším nejbližším přítelem… Alexandr Vondra měl dokonce během své přednášky v Heritage Foundation, nejvýznamnějším konzervativním vlivovém think tanku, prohlásit, že krom Ruska, považujeme za tradičního nepřítele i Německo a že jedině silná atlantická vazba zajistí ochranu i před ním… Vrcholem překvapení bylo, když po Obamově zvolení prezidentem vyšlo najevo, že nám Bushova vláda lhala a že radar jest pro zamýšlené použití zcela nefunkční. Zaskočila mě ideologie, která v debatě o radaru kradla místo kritickému myšlení.

Četl jsem v jednom z rozhovorů, že jste k tématu přistupovali nezaujatě, ale nakonec jste se názorově přiklonili k odpůrcům radaru. Kdy a v jakých souvislostech nastal tento názorový zlom?

VK: Napomohlo tomu, že si nás protiradarová strana pustila blíž k tělu, takže jsme mohli záhy uvidět, že jejich argumenty nejsou levičácké, naivní a sektářské, jak jim bylo často předpojatě vytýkáno, ale že jsou vlastně mnohem racionálnější než oblíbená úvaha druhé strany, že cokoliv, co štve Rusy, je dobré. Odpůrci radaru, zvlášť aktivisté Greenpeace, zvolili dobrou taktiku, když zvali do Čech významné zbrojní experty, naposledy prof. MIT – Theodora Postola, který přesvědčivě tvrdil, že radar vůbec neumí fungovat tak, jak je české vládě a potažmo veřejnosti představován. Důvěryhodnost tohohle pána, o němž Mirek Topolánek prohlásil, že je to nějaký samozvaný rozumbrada, co si přijel do Čech nakoupit vánoční dárky, stvrzuje, že si jej Obama přizval mezi své poradce. Mimochodem – pan profesor je Žid a Vánoce neslaví…

Evidentně jste se snažili udržet si odstup od obou názorových táborů a nikomu vědomě nestranit, ale došlo k tomu, že lidé ze strany odpůrců si vás pustili k tělu daleko více než radaroví zastánci. Přirozeně mezi vámi muselo vzniknout důvěrnější lidské pouto. Nebylo to pro vás ve výsledku svazující?

FR: Starosta Neoral si od nás držel po celou dobu natáčení odstup. Někdo mu řekl, že jsme mezi filmaři považovaní ze neřiditelné, nikomu nepodléhající provokatéry, kteří jsou nekompromisně kritičtí ke všem postavám svých filmů. Možná i proto se nám s ním nepodařilo natočit nic více osobního, něco, co by jeho motivace lépe osvětlilo. Jan Piňos, jeden ze zakladatelů českých Greenpeace, se bál, že použijeme jen pár vděčných akčních scén a že mnohovrstevná snaha Greenpeace upozornit na nefunkčnost radaru bude ztracena v grotesknosti zákroku Vojenské policie. Pravda je, že odpůrci k nám byli přeci jen vstřícnější než například vláda, která nás den před odletem vyhodila z Topolánkova letadla… Přesto nás patrně nejvíc svazovaly naše osobní limity, filmařské i intelektuální.

Naopak představitelé establishmentu hájící radar se od vás vědomě drželi dál, což takřka znemožňovalo o(d) nich cokoli zjistit. Je podle vás jakékoliv případné použití skryté kamery či odposlouchávacího zařízení eticky nepřijatelné, nebo by za jistých okolností šlo těchto technologií využít?

VK: Dovedu si to představit v situaci, v níž bychom mohli skrytou kamerou zaznamenat nějakou významně společensky nebezpečnou nepravost neboli prasárnu. Ale ani v Českém snu a ani v Míru skrytou kameru v pravém slova smyslu nepoužíváme. Výjimečně trochu zneužíváme zmatku, při němž aktéři před kamerou přesně neví, zda je zapnutá nebo nikoliv  – to je ta situace s Tomášem Klvaňou v prostorách Agentury protiraketové obrany, kdy se nás snaží píárově zrežírovat a nejspíš netuší, že už je natáčen.

Proč jste pro vytvoření hudby k filmu vybrali formaci MIDI LIDI? Čím vás zaujala a jaké zadání pro vytvoření hudby jste jim sdělili?

FR: Před lety jsme viděli pracovní sestřih filmu Mistři Marka Najbrta. Během projekce hotového filmu s dokončeným zvukovým mixem nás zaujalo, jak výrazně může dobrá hudba film v dobrém ovlivnit. Na MIDI LIDECH mám rád tu jejich dětskou hravost, práci s náhodou… tušili jsme, že budou remixovat, že hudba bude vtipná. Petr Marek je vynikající filmař, proto k hudbě přistupoval i jako dramaturg. Zadání vycházelo ze společné úvahy, my chtěli podpořit grotesknost filmu, Petr film od začátku vnímal jako pohádku, proto remixoval skoro šedesát let starý hit Rozvíjej se poupátko a vytvořil z něj ústřední melodii filmu. Hledal prý něco z hlubin českého národního nevědomí…

Co by měl váš film divákům přinést? Jak by na ně měl působit?

VK: My jsme taky diváci, dokonce i vlastních filmů – takže by měl rozpouštět naše stereotypy a předpojatosti ve vnímání toho, co nás obklopuje a co většina médií tak šikovně zakřivuje ve prospěch lehce stravitelného zjednodušení a lákavé senzačnosti. Měl by zblízka a s úlevnou nadsázkou ukázat děje, které novináři popisovali zpovzdálí a v režii tzv. objektivity, která ztupí vše výrazné. Filmový dokument je prostě zevrubnější, osobnější a díky subjektivnímu pohledu autorů i přesnější zpráva než většina jiných mediálních konzerv.

O vašich filmech se opakovaně a velmi pochvalně vyjadřoval slavný americký filmař Michael Moore. Díky jeho podpoře se s filmem zřejmě dostanete na více festivalů. Moore však bývá v posledních letech častěji kritizován než chválen za tendenčnost, citové vydírání nebo zjednodušování a s tím související černobíle polarizované vidění daných problémů. Nepociťujete jeho pochvalu v této souvislosti i jako určitý handicap?

FR: Mám rád Moorovy filmy, i když bych nechtěl natáčet jeho metodou. Český mír jsme natáčeli tři roky a dopředu jsme neměli vytyčené žádné penzum názorů, které bychom filmem ilustrovali. Naopak během práce na Českém míru jsme clouseauovsky pátrali po pravdě o radaru, abychom nalézali spíše pravdu o stavu naší společnosti dvacet roků po listopadu ’89. Michael Moore je aktivista, jenž v dobrém navazuje na tradici americké občanské společnosti. V roce 2005 založil v Traverse City festival, jehož cílem bylo přivézt do sebezahleděné Ameriky zahraniční filmy, které by se jinak neměly šanci dostat do komerční distribuce. Festival jsme s Českým snem vyhráli, nakonec jsme se dostali i do amerických kin. Podpořil nás ale i jiný slavný americký dokumentarista, Morgan Spurlock, u nás známý především svým antimcdonaldovským filmem Super Size Me. Český mír byl prvním titulem jeho nové DVD edice společensky kritických dokumentů Morgan Spurlock Presents. A mezinárodní premiéra Českého míru proběhne už za pár dnů na Moorově festivalu v Traverse City. Nepovažuju to za handicap, spíš za šanci ukázat náš film americkému publiku.

Jak jste byli spokojeni s kritickou odezvou? Rozčiluje vás nějaké klišé, které s vámi média často spojují? Překvapily vás některé postřehy nebo úvahy v pozitivním slova smyslu? Nebo považujete naopak některý aspekt filmu za důležitý a kritiky neodhalený?

VK: Těší mě, když se našimi filmy zabývají lidé, jako je Antonín Kosík nebo Václav Bělohradský a vedle toho mě žvatly paní Spáčilové nedokážou rozházet. Nerozčiluje mě, ale jen lehce prudí, když nám pořád někdo předhazuje, že jsme přece „ti mystifikátoři“ a jakýže podvod to zase chystáme. Dnes a denně se nás někdo ptá, zda jsou všechny scény ve Snu či Míru autentické. – Tak tedy: Ano! Na kompars nemáme peníze.

Miloš Kameník