Film je týmová hra

Britský filmový režisér Ken Loach (1936) na LFŠ osobně uvedl čtyři své snímky, dvě hodiny trpělivě odpovídal na otázky novinářů i veřejnosti během Lekce filmu a následné tiskové konference a nakonec převzal Výroční cenu AČFK.

Foto: Vladimír Lacena

V souvislosti se sekcí Fotbalová horečka rozhovor začneme tematem fotbalu. Existují dvě roviny vztahu Kena Loache a fotbalu – Ken Loach jako fotbalový fanoušek a Ken Loach jako filmový tvůrce. Ve svých filmech často používáte fotbal jako metaforu. Je to váš záměr?

Nejsem si jistý, zda fotbal je přímo metaforou v poetickém smyslu slova. Myslím, že jistá podobnost mezi natáčením filmu a fotbalem spočívá v tom, že obojí je týmová hra, něco, co děláte jako kolektiv. Naše společnost uznává jednotlivce a individualismus. Myslíme každý sám na sebe, soutěžíme spolu, to je ideologie naší společnosti, ztělesněná Margaret Thatcherovou a vším, co představuje. Tahle ideologie lidi rozděluje – nejsme kamarádi, jsme soupeři. Fotbal je o spolupráci, kdy všichni tvoří jednotu. Je naprosto k ničemu, když je v týmu jeden excelentní hráč, který nespolupracuje s ostatními. Fotbal vyznává hodnoty, jako jsou týmový duch, kolektivní úsilí, společná práce, což jsou pochopitelně ideály, které někteří z nás vyznávají.

Takže kolektivní sporty pomáhají mladým lidem pochopit, jaké to je, být přáteli…

Ano, kolektivní sporty jsou o přihrávání – jak Eric Cantona říká ve filmu, který jsme s ním natočili – jeho nejoblíbenější částí zápasu je přihrávka, protože je to „dárek“ pro někoho dalšího v týmu. Není to o tom, že on sám vstřelí krásný gól, důležitá je souhra a kolektiv.

Zmínil jste Erica Cantonu, mohli bychom tedy chvíli hovořit o filmu Hledá se Eric. Je celkem neobvyklé spolupracovat na filmu s fotbalistou. Jak tato spolupráce vlastně začala?

Před několika lety jsem měl v kanceláři vzkaz, že volal Eric Cantona a chce se mnou mluvit. Znělo to trošku jako vtip, říkal jsem si, že to není pravda. Zkusili jsme to číslo, ale nikam jsme se nedovolali. Nicméně za krátkou dobu se mi ozval francouzský producent, že ho kontaktoval Eric. Takže jsme se sešli. Ericova původní myšlenka byla natočit něco o jeho vztahu s fanoušky, protože ten je opravdu výjimečný. Pro příznivce Manchesteru byl hrdinou, kterého si idealizovali. A stále jím je. Když jsem s ním šel jednou na zápas, pořád ještě zpívali jeho oslavné chorály. Dokonce deset dvanáct let po tom, co odešel. Bylo to neuvěřitelné. Takže původně měl v plánu udělat film o nich. Ale potom přišel Paul (Laverty; scenárista – pozn. red.), který s ním strávil celkem hodně času, a následně napsal druhého Erica – to byl Paulův nápad, druhý Eric. Zatímco Eric Cantona byl nejúspěšnější, nejslavnější, atraktivní, nejoblíbenější u žen, druhý Eric neměl nic – jenom špatně placenou práci, rozpadající se rodinu. Měl prostě smůlu. Šlo nám tedy o interakci mezi těmito dvěma lidmi.

Myslím, že nápad se dvěma Eriky funguje dobře. Je podle vás Cantona dobrý herec?

Myslím, že v našem filmu se mu dařilo. Muselo to pro něj být velmi obtížné, protože musel zahrát verzi sama sebe, ale není to doopravdy on. Ve filmu si bezvýznamný Eric vysní jeho přítomnost, takže osoba, kterou si představuje, je Eric jako veřejná persona, jako známá hvězda. Eric musel zahrát verzi sama sebe, což je opravdu hodně těžké. Ale myslím, že mu to šlo dobře. Podle mě může být v hraní dobrý, má náboj a představivost.

Ve vašich filmech se zabýváte hlavně pracující třídou. Eric Cantona ovšem není zrovna kluk z pracující třídy…

Ale je. Hlavně ve svém srdci. Pochází z velice chudé rodiny. Jeho prarodiče bojovali ve španělské občanské válce proti Francovi. Museli odejít ze Španělska, když Franco vyhrál. Odstěhovali se do Francie. Nevím vlastně, jestli jsou chudá rodina, každopádně ale patřili mezi pracující třídu. A proto chtěl Eric Cantona svým způsobem taky pracovat na filmu Hledá se Eric s námi, protože věděl, že jsme v našich filmech zobrazovali britskou pracující třídu. A přesně s tím se chtěl identifikovat, i jako hráč. Proto ho taky fanoušci milovali. Věděli, že je jedním z nich. Nebyl žádná bohatá superstar. Kdyby zrovna nehrál, byl by na tribuně s diváky. Samozřejmě, teď určitě vydělává slušné peníze, ale pochází z proletariátu.

Dalším tématem, o kterém bychom si mohli povídat, je váš vztah k České republice, protože v roce 1969 jste získal cenu v Karlových Varech. Mohl byste o něm pohovořit?

Do Československa jsem přijel poprvé v roce 1967 se svým prvním filmem Smůla na patách, který ale není příliš dobrý. Moc hezky nás přivítali. Karlovy Vary pro mě tehdy byly speciálním místem. Měly velmi inspirativní atmosféru. Staré, ale přesto krásné budovy, v zahradách hrála malá kapela klasickou hudbu, která se nesla kolem, postarší dámy a pánové se procházeli a usrkávali z lázeňských pohárků. Byla to výjimečná atmosféra a pro mě velice příjemná zkušenost.  V roce 1968 jsme točili Kes, můj druhý film. Díky kameramanu Chrisu Mengesovi, který pracoval jako asistent s Miroslavem Ondříčkem na filmu Kdyby…, jsme byli s Československem spojení. Sledovali jsme filmy československé nové vlny a moc se nám líbily. S Chrisem jsme se často bavili o československé kinematografii. Hlavně o technických aspektech filmového natáčení. O rámování záběrů, používání specifických čoček, svícení a jiných konkrétních technikách a kvalitách filmů nové vlny, které jsme se snažili si osvojit. A pak jsme byli pozváni do Varů v roce 1969, film měl ohlas a nakonec nám udělili cenu. Ale bylo to až potom, co do Prahy přijely tanky. Když jsme dělali Kes, samozřejmě jsme se o tom dozvěděli, sledovali jsme v průběhu natáčení zprávy každý den. V této katastrofě jsme se cítili osobně zainteresováni. Přijeli jsme tedy do Varů znovu, ale rozhovory s lidmi byly velmi rozdílné, všichni byli celkem zřetelně vyděšení. Už nemohli mluvit tak svobodně jako dřív. Bylo to temné období. Lidé naznačovali, co cítí, nemohli ale mluvit otevřeně.

Foto: Vladimír Lacena

V čem se lišila vaše návštěva Československa v roce 1969 od té předchozí?

Myslím, že lidé v Československu vnímali můj tehdejší film (Kes – pozn. red.) jako protiautoritářský. Protože postava ředitele školy se jednoduše mýlila. Učitelé své studenty nepodporovali…  Myslím, že diváci ten film vnímali jako protiautoritářský. A právě proto se s ním mohli ztotožnit. Poznali, že tu bylo jisté spojení s československou novou vlnou a toho si cenili. I proto možná snímek na festivalu ocenili. Svým způsobem tak ocenili i filmy nové vlny, alespoň tak jsme to tenkrát chápali. A samozřejmě jsme v každém rozhovoru velice vřele mluvili o československé nové vlně, což bylo nahlíženo jako protisovětský postoj, i když specificky zakódovaný.

Vraťme se k filmům, které se promítají tady na festivalu. Všechny jsou napsané scenáristou Paulem Lavertym. Ve vašich společných snímcích se projevují tendence na jednu stranu ke komorním a na druhou stranu k historickým, řekněme epickým, dramatům, např. Země a svoboda nebo Zvedá se vítr. Proč jste se rozhodl zfilmovat tato historická témata a aktualizovat a připomenout boj za svobodu?

Příběh, který jsme se pokusili vyprávět, je o obyčejných lidech, kteří existují v určitém ekonomickém a sociálním kontextu. Je to jednoduchý příběh o lidech, kteří nezkoumají a neprovádějí velká prohlášení o společnosti a jejím stavu. Proto jsou to vhodné příběhy k vyprávění. A taky proto, že vládnoucí třída má zájem tyto příběhy falzifikovat a zatajovat. Jako například ve Španělsku (film Země a svoboda – pozn. red.), kde nikdo nechtěl vyprávět příběh antistalinistické levice. Sověti je nechtěli vyprávět, sociální demokraté také ne a fašisté už vůbec ne… A evidentně ani sami Španělé často o těchto záležitostech nevěděli. A to proto, že přežíval mýtus sjednocené levice. V mnoha historických knihách naleznete, že levice ve Španělsku byla sjednocená proti fašismu. Nic není dál od pravdy… Reakcionáři měli motto: kdyby nebyl Stalin, museli by si ho vymyslet.

Pavel Bednařík, Jan Jílek; z angličtiny přeložily Eva Kociánová a Jana Jedličková